Může se nám to líbit nebo ne, ale skutečností je, že evropská komisařka Věra Jourová je politickým úkazem, který zajímavě nasvětluje českou, ale také eurounijní politickou scénu.

Je jednou z nového druhu českých žen ve vysoké politice. Doposud se tam až na výjimky, jakou je například paní Němcová, většinou vyskytovaly většinou jakési osoby dle občanky „ženského pohlaví“ , z nichž měla velká část národa srandu. Anebo z nich byla otrávená. Většina „nových političek“ po roce 1989 pak byla stejně špatná jako většina tehdejších politiků. Už jen z toho důvodu, že tomu nerozuměli. Měly ovšem svá „ženská specifíká“.

Jak napsal Mňačko ve slavné knize „Jak chutná moc“, když i sebepitomějšího politika obléknete do obleku s kravatou a necháte ho říkat jen to, co jste mu napsali, může na té tribuně vypadat, jako že by tam mohl sedět někdo alespoň průměrně inteligentní. Ovšem prakticky žádnou ženskou nedonutíte obléct to, v čem by vypadala jako politička a ne jako tajtrlík anebo paní ředitelová-radová s prvorepublikovou trvalou. A už vůbec ne, aby neříkala to, co ji zrovna napadne, jako že je to „geniální“ myšlenka. Viz nápad označovat menstruující zaměstnankyně „květinkou“, legitimace pro těhotné do MHD, oslovení ženy strážníka jako „strážnice“ a to nemluvím o těch politických úletech.

Zalovme v paměti: nejprve nastoupily disidentky, k nim herečky, co si hrály na disidentky, a různé obdivovatelky disidentů promíchané s naivními „sluníčkovými děvami“, z nichž, těch „otevřených duší“ (viz jistá Fischerová), ta sociální hloupost a naivita doslova kapaly.

Takže české političky po převratu prezentovaly nejprve umělkyně, různé hlasatelky „lásky a přátelství“, které to z počátku jistě myslely dobře, ale výsledky byl tristní.

Za nimi následovaly do politiky houfy frustrovaných „nejkrásnějších holek z místního ošklivince“ vedené rekordmankou o tonáži cca 150 kg. Houfy uměle vytvořených političek, často zastáňkyň „nebohého pracujícího lidu“ a přátel přírody a obdivovatelek Václava Havla, presentovaly dámy zvané lidově „blběnky“, jejichž nezapomenutelnou představitelkou byla jistá Biomasa.

Feministky, jinde v Evropě a USA tak nebezpečné, u nás vyhnaly jen své výhonky, ale tvrdohlaví Češi a Češky jim na to moc neskákali. Dále se objevily osvícené intelektuálky, které poznáte často podle toho, že je to Máňa, vesměs z takzvané „lepší pražské rodiny“, která si díky známostem nejprve vyjela studovat na Západ, tam se nechala oplodnit někým s dostatečně „západním“ příjmením a vybavena touto kvalifikací se vrátila vzdělávat zaostalé krajany.

Později se objevily i „holky na inzerát“. V plavkách a se štíhlými těly. Okouzlené samy sebou a svojí, jak se domnívaly, do té doby nevídanou inteligencí (to si myslí každý pubiš) považovaly své téměř imbecilní představy za geniální politické plány a plánovaly státní převraty. Případně vytvoření České feministicko-ekologické homosexuální republiky. A pilně pracovaly na zavedení dalších jiných úžasností, co se o nich dočetly v různých „západních“ brožurkách.

Ovšem politika je víc řemeslo než soubor blouznivých ideálů, jak nám vtloukali do hlavy bývalí disidenti a narychlo „prekabátění“ intelektuální komunisté. Jako třeba jistá komunistická politoložka, co dostrkala ke smůle náš všech do parlamentu zelené, aby zároveň vytvořila pohlavně amorfní modlu to Pospíšilo.

Za dvacet pět let však vyroste nová generace. A kupodivu, protože lid může být „kolektivní idiot“, ale lidi nejsou blbí, najednou se vynořily poměrně vzdělané dámy znalé jazyků, které prošly již moderními školami a novou životní zkušeností. Umí se (většinou) společensky řádně oblékat, nejedí špenát nožem a udrží konverzaci i na rautu. Když máte v jedné ruce talířek s chlebíčky či roastbeefem, v druhé ruce skleničku s bílým vínem a v třetí ruce… no nebo prostě někde jinde ještě kabelku, mobil atd., taky není žádná sranda. Jsou elegantní (většinou), jejich angličtina není kužvartovská a oblékání špidlovské a vědí, jak to v různých úřadech chodí. Což je zkušenost v politice k nezaplacení.

Jsou-li dostatečně tvrdé, vydrží i jiné věci. Třeba jako teatrální zatčení, které na první pohled připomínalo gangsterské přepadení kombinované s praxí StB. A to včetně uvěznění na základě udání jednoho policejního práskače (pravděpodobně „spolupracujícího“ kriminálníka), „záhadné“ vykradení bytu v době, kdy o jejím zatčení věděla jen policie a onen udavač či jeho „řídící orgán“. A dostala se ven. Takže je jasné, že Jourová není žádná houska.

Tento případ také ukazuje, že neotřesitelná mantra „bojovníků proti korupci“ a to, že každý, kdo je skandalizován novináři (s čímž se mnohé noviny následně chlubí), následně obviněn státními zástupci, zadržen policií a je na něj uvalena vazba, není zcela určitě zločinec. Jak předkládají veřejnosti vůdcové „Velké protikorupční revoluce“, tedy Janeček, Randák, Transparency International a další orgány, tedy Šlachta, Bradáčová a Ištvan. Ba naopak že to mohou a pravděpodobně jsou velice často jen oběti politicko-policejních her.

Další politický život Jourové proběhl po propuštění z vazby úspěšně a pokud jí někdo vyčítá její napojení na ANO, tak je osel. S kým měla spolupracovat? Když je kde kdo v klasických politických stranách a „aktivistických skupinách“ napojen na propracovaný megasystém udávání, podávání trestních oznámení na konkurenty, a to často přes spolupracující novináře a policii a státní zástupce! Bylo by chybou Jourové stáhnout se do ústraní a číst o sobě ještě dalších dvacet let slinty investikravinních jakoby novinářů, že „to je ta, co ji zatkli pro podezření… bla... bla... bla... a pro nedostatek důkazů... bla… bla… bla“.

Takže díky aféře Jourová víme, že je možné, aby každého z nás, bez ohledu na naši bezúhonnost, policie zatkla a uvěznila bez jakýchkoliv důkazů. Aby nás media beztrestně dehonestovala. Aby každý z nás, „na koho to slovo padne“, přišel o zaměstnaní a o veškeré finanční prostředky atd. atd. Ale také se ukazuje naděje, že máme-li štěstí a dostatek vůle, můžeme to zvrátit. Bohužel stále ještě ne tak, aby bylo běžné, že strůjci takovýchto komplotů byli sami potrestáni.

Comeback se paní Jourové povedl. Chtěl bych být jenom muška zlatá a vidět, jak se tvářili úředníci na jejím ministerstvu, když tam vkráčela hlavním vchodem.

Následně i shodou okolností začala paní Jourová kandidovat na evropskou komisařku. Ne že bych měl o funkci evropského komisaře vysoké mínění. Často je to jen přehlídka různých mašíblů, bolševiků různého zabarvení a šíbrů pracujících ve prospěch různých firem a politických sdružení. Ale když už tento systém existuje, je naším výsostným zájmem dostat tam někoho, kdo má všech pět pohromadě. A nedělají si z něj v celé Evropě veřejně srandu jako z Kužvarta či ze Špidly .A neposílat tam naprostou politickou i intelektuální nulu, jakou byla Catherine Ashton. Jak praví latinské přísloví: “Quod licet Iovi, non licet bovi.“ Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Co projde Angličanům, neprojde nám.

Díky náhlému mediálnímu zájmu o postup volby paní Jourové jsme se dozvěděli o fungování Evropské unie daleko více, než za dvacet let předtím. Tak zaprvé, hlavní je třídně-politický původ. V tomto případě tvar pohlavních orgánů, zatímco za tuhého bolševismu byl zásadní „dělnický původ“. Dnes je tím základním doporučením menstruace. Bez ohledu na inteligenci, národnost, vzdělání anebo jiné drobnosti.

Při přidělení portfolia a následném „grilování“ pak vylezlo napovrch, že jde o vlastně něco podobného, jako byly u nás kdysi pohovory při přijímání kandidátů do KSČ. A později u kádrových „prověrek“, kde je nutno ukázat, že dotyčný/á dokáže dodržet správnou politickou linii a dobrou znalost politických klišé - dříve základy marxismu leninismu, dnes „europtydepe“. To neznamená, že ten, kdo tuto „europrověrku“ přežije, není morální anebo nemá vědomosti. V každém případě však to musí být člověk, který je jedním z nás (pardon „z nich“), v organizaci a vnitřních vztazích se vyzná a není-li jiná možnost, verbálně zapře i nos mezi očima , viz postoj paní Jourové k otázce ženských kvót, což je něco, jako byla v tuhém stalinismu nutnost přísahat na „nerozbornou jednotu dělníků, rolníků a pracující inteligence“. Ať to znamená cokoli.

Ukázalo se také, na případě neschválené kandidátky ze Slovinska, že pretendent na funkci musí být reprezentantem mocenských uskupení. Často z vnějšku neviditelných, ale rozhodujících hráčů v Bruselu. Je tedy jasné, že bruselské mocenské centrum se řídí ve skutečnosti stejnými vnitřními zákony (tedy spíše „nezákony“), tajnými dohodami, výměnnými politickými obchody a pletichami jako třeba náš parlament. Který je ovšem aspoň nějak volený a nějak kontrolovatelný.

Když se konečně alespoň na chvilku poodhrnula ta záclona, kterou nám pražská intelektuální kavárna a média po celou dobu zakrývaly „ten báječný Brusel“, to sídlo zástupců „vzájemně se milujících národů“, ukázalo se, že je to tam nemlich stejné jako u nás.

Je to politika, boj o místa, o vliv a moc, strkanice u koryt, prostě totéž, co se odehrává a odehrávalo v dějinách jinde a jindy.

Potěšující na druhé straně je to , že paní Jourová je vzdělaná žena, nevypadá jako venkovské trdlo, není to ušlápnutá puťka, a je tedy velká naděje, že se tam neztratí.

A pokud nám doma rostou další podobné političky, jen houšť a větší kapky. Potřebujeme je jako sůl. Pokud chce RVHP… pardon... Evropská unie přežít, musí dojít k tomu, na co nakonec přišli i někteří soudruzi. I když pro ně pozdě. A to, že dělnický anebo genderový původ je na houby. Že je potřeba lidí, kteří něco umí, znají a dokáží.

Pokud to bruselští političtí fanatici nepochopí, skončí jako moskevští soudruzi. Ale i potom nám bude každý vzdělaný a ostřílený člověk zapotřebí.

Ostatně, dnes obdivovaný a mně osobně velice sympatický generál Pavel, dnes špička v NATO, také začínal u politicky superprověřených paragánů komunistické Varšavské smlouvy.