Nespokojenost voličů s tradičními stranami je patrná i na Západě
Šok a pohoršení nad výsledky slovenských parlamentních voleb vyjádřili snad už všichni komentátoři. Lze k věci říci ještě něco nového? Pokusme se volby dešifrovat jako vzkaz. Jako dopis voliče politické třídě. Dopis by mohl znít zhruba takto:
Drahý politický establishmente, vládnoucí vrstvo, režime,
píši Ti já, Tvůj bývalý volič. Oslovení „drahý“ ber prosím doslova, neboť jakožto daňového poplatníka jsi mě stál zběsilou hrůzu peněz. Výsledky? Chabé. Sliboval jsi mi prosperitu a hlavně jistoty. Dobře, chápu, že v předvolebních slibech se občas trochu přehání. Ale příjmy na úrovni pouhých 37 procent Německa po téměř čtvrtstoletí samostatnosti, to je slabý výsledek. Vždyť jsme ještě nedohnali ani ty nešťastné Čechy, jejichž ekonomika se těžce vzpamatovává z daňových a měnových experimentů předchozích let. Nezaměstnanost máme 10,4 procenta, stále o dost více než Češi. Žádná sláva.
Když už jsme u jistot a prosperity, většina Evropské unie je na tom také dost bledě, což budí otázku, jestli jsi to se svým posvátným proevropským nadšením trochu nepřehnal. Ekonomika mnoha evropských států ztratila švih po roce 2008 a ještě ho nenašla. Dobře se daří Německu a Rakousku, ale to je prakticky všechno. Zbytek Evropy těžko můžu považovat za vzor hodný následování.
Drahý establishmente, mám ještě v živé paměti, jak jsi mě proti mé vůli zadlužoval, aby bylo možné zachránit Řecko, což se stejně nepodařilo. Takhle že funguje evropská spolupráce a solidarita? Představoval jsem si to trochu jinak. Zvláště solidaritu: nevěděl jsem, že toto slovo znamená platit dluhy, které nezodpovědně nasekal někdo jiný někde jinde. Chápu, že je to součást „evropského projektu“. Ale tenhle projekt v sobě skrývá plno korýtek jen pro Tebe, nikoli pro mě. Mě vůbec nezajímá.
Představa „stále těsnější unie“ v Evropě mě spíše zneklidňuje, než láká. Řecko se dalo ještě unést, ale co až budeme solidárně v rámci eurozóny platit dluhy za Itálii, až bude na hraně bankrotu? Při pohledu na její finance je to zřejmě jen otázka času. A že Řecko a Itálie jednou zase solidárně pomohou nám, Slovákům? To raději tu o červené Karkulce.
Když jsme u solidarity: německá kancléřka Merkelová rozhodla, že Německo pustí na své území neomezené množství migrantů. Dobrá, je to věc Německa. Pokud si to kancléřka a její voliči přejí, je to jejich rozhodnutí. Ale na základě čeho Angela Merkelová vyžaduje, abychom se my, Slováci – ale také Češi, Poláci, Maďaři a další národy –, přizpůsobili její politice? Neexistuje pro to žádný právní základ. A doktrínu omezené suverenity už nechceme, Brežněv stačil jednou provždy.
K Německu: drahý establishmente, mám podezření, že je ti dražší než já, Tvůj volič. Ale v poslední době Německo podezřele hnědne. Kancléřka vládne zemi železnou rukou a ani nepotřebuje zmocňovací dekret. Dnes jí patří Německo, zítra možná celá Evropa. Křehká postnacistická demokracie se rozpadá; Německo již dnes upadlo do stavu, který by Fareed Zakaria označil jako neliberální demokracii. Německá média opět prošla procesem, kterému ve 30. letech říkali Gleichschaltung neboli „srovnání do jedné řady“. Totéž platí pro většinu německých politických stran: ať německý volič volí téměř kohokoli, vždy dostane stejnou politiku.
Anebo bezpečnost: sliboval jsi, že Evropská unie zažehná nebezpečí válek a extremismu. Znělo to hezky, ale proč je nyní Francie ve výjimečném stavu? Protože nějací extremisté se rozhodli vyhlásit Evropě a evropské civilizaci válku – a EU s tím neumí nic účinného dělat. Kromě rostoucí hrozby terorismu roste i kriminalita. Jestliže procházka noční Paříží je méně bezpečná než procházka noční Bukureští, vzniká otázka, odkud „vyspělé západní země“ berou právo nás pořád za něco peskovat.
Jsem volič v principu prozápadní, ale zmíněné srovnání Paříže s Bukureští ukazuje, že Západ dělá něco špatně.
Takže závěrem, drahý establishmente: už Ti nevěřím. Raději budu volit někoho úplně jiného. Třeba i nacionalisty anebo v krajním případě fašisty. Ne že bych byl sám fašista, ale chci Tě pořádně vytočit.
Sbohem, Tvůj bývalý volič
Většina voličů by svůj důvod odklonit se od tradičních, zavedených, demokratických stran asi formulovala podstatně jednodušším způsobem, ale zmíněné motivy by asi převažovaly. A nejde jen o Slovensko. Nespokojenost voličů s tradičními stranami je patrná i na Západě. Šok tradičních republikánů z Donalda Trumpa je toho dokladem, byť Američané jsou nespokojeni z poněkud odlišných důvodů než Slováci nebo Češi.
V každém případě se politika komplikuje: opakovat mantry obsahující slova „prosperita“, „jistoty“, „mír“, „solidarita“ už nebude v budoucích kampaních stačit. Také při nynější inflaci „nácků“ a „fašounů“ ztratí tyto nadávky svůj smysl. Naopak přídavné jméno „proevropský“ začíná být vnímáno podobně jako v Británii: tedy jako nadávka. V tomto směru se nepochybně Češi a Slováci blíží aspoň jedné vyspělé západní zemi.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 8.3.2016