Spor o schválení fiskálního paktu není zásadní téma pro politickou debatu

Českou politickou scénu rozvířil spor uvnitř vládní koalice o podepsání, či nepodepsání fiskálního paktu. Obávám se, že fiskální pakt není to hlavní téma debaty o Evropské unii, kterou bychom měli vést. Ponechávám stranou skutečnost, že přijetím fiskálního paktu na sebe státy berou řadu dalších povinností než jen dodržovat v médiích často zmiňovanou "dluhovou brzdu". V této smlouvě se státy například zavazují hlasovat pro některé návrhy komise i proti své vůli, koordinovat vydávání státních dluhopisů, hospodářských politik a řadu dalších témat. Nevšiml jsem si ale, že by o předávání těchto kompetencí do Bruselu v České republice proběhla nějaká debata.

Problém vidím ale zcela jinde. Evropská komise chrlí jednu normu za druhou, až se právní systém v zemích EU stává nepřehledným a přemíra regulace vede k hospodářské stagnaci. To si začíná uvědomovat stále více a více politiků, nejen známý kritik Klaus. Britský premiér vyhlásil, že vyhraje-li příští parlamentní volby, vypíše referendum o setrvání Velké Británie v EU. Nizozemský premiér šel ještě dále a rozpoutal v nizozemském parlamentu debatu, aby v Bruselu bylo vyjednáno právo jakéhokoli státu vyvázat se z jakéhokoli integračního projetu včetně eurozóny, Schengenu i celé EU. Při vědomí, že více než 80 procent národní (a tedy i české) legislativy je přejímání evropské legislativy, se zdá nizozemská debata více než patřičná. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mnohdy ministři předkládají Parlamentu zákony se slovy (parafrázováno) "je to sice ptákovina, ale musí se to schválit, jinak hrozí penále za neimplementování směrnic". Pokud jsme hlasovali o směrnici o lovu velryb, bylo to ještě úsměvné. Energetické štítky či obnovitelné zdroje energie jsou příklady, kterým všichni rozumí. A za které všichni těžce platí.

Zatímco naprostá většina členských států EU musí snižovat veřejné výdaje, aby udržela vyrovnané rozpočty, vysocí evropští představitelé navrhují zavést přímé daně EU, aby navždy zajistili zvýšení příjmů Evropské unie. Navrhují se společné daně z finančních transakcí, daně z vypouštění oxidu uhličitého a daně z letectví. Evropští komisaři tvrdí, že by tyto daně neměly žádný vliv na ekonomiky členských zemí EU. V ekonomické praxi jsou však popsány případy, kdy kterákoli výše uvedená daň, zavedená pouze určitými zeměmi a nikoli celosvětově, by měla negativní důsledky. Všechna tato odvětví jsou vysoce mobilní a podnikatelé přesunou výrobu, finanční transakce či mezipřistání do zemí bez zdanění. Následky v podobě dalšího ekonomického zpomalení přijdou až za několik let. To již ale nebude současné komisaře zajímat.

Je-li kvantifikováno, že více než 80 % národní legislativy přichází z Bruselu, znamená to, že rozhodování o věcech veřejných se přesunulo z národních států na nedohlédnutelnou a nepřehlednou nadnárodní úroveň. Zdá se, že se evropská byrokracie zcela odtrhla od národních států. Na jakékoli problémy, ať již jde o snižující se HDP, růst nezaměstnanosti či předlužení některých států, reagují vysocí úředníci slovy o "potřebě větší integrace". A jako řešení navrhnou bankovní unii a harmonizaci přímých daní. A jako přídavek podíl 40 % žen ve správních orgánech firem a povinnost národních vlád zaměstnávat mladé lidi. Je smutné, že se debata v českých médiích vede o tom, ustoupí-li jedna politická strana té druhé a prosadí-li se schválení fiskálního paktu, aniž by se čtenář dozvěděl, co stojí v pozadí. Česká média vedou sáhodlouhé debaty o tom, kdo co navrhl v koalici či kolik berou čeští poslanci, ale uniká jim, že politika, která denně ovlivňuje naše životy, se tvoří již zcela jinde. Kvalifikovanou diskusi o budoucnosti Evropské unie nutně potřebujeme. Záleží na ní naše budoucnost.

Autor je senátor za ODS