3.4.2020 | Svátek má Richard


EVROPA: Co je vlastně Česká republika?

17.11.2007

Premiér Topolánek při setkání s premiérem Erdoganem prohlásil, že „Česká republika je dlouhodobě podporovatelem snah Turecka vstoupit do EU“. Mohli bychom to pochopitelně brát jako určitou nezávaznou frázi, protože státníci často ve své snaze působit vůči svému hostu zdvořile a vstřícně vysloví řadu myšlenek, které většinou ani nemyslí vážně. Lze to tak ale brát i u tak významných a závažných problémů, jako je unijní členství či nečlenství země z druhé strany civilizačního prostoru? Pokud to tak brát lze, pak se vystupování našich premiérů asi příliš nezměnilo a je to jen jinými slovy vyjádřená obvyklá Štrougalova fráze, že „všechen lid bezvýhradně podporuje to či ono, nebo že všechen lid to či ono s rozhořčením odsuzuje“.

Pokud to tak brát nelze, pak se naskýtá logická otázka, co je vlastně Česká republika? Jsou to opravdu živí lidé, tedy občané tohoto státu, nebo to je pouze množina různých potřebných či nepotřebných státních orgánů a institucí? A dál. Jsou tady živí lidé pro ty potřebné či nepotřebné orgány a instituce, nebo ty orgány a instituce pro živé lidi? Mám obavy, zda si to naši politici dostatečně uvědomují, resp. zda si to vůbec nějaký politik může sám od sebe uvědomit. Jinak řečeno nejsem si jist, zda si současný politik uvědomuje, že by měl za peníze občanů jednat v zájmu těchto občanů, tedy že by měl především jejich názor a zájem dobře znát.

Pokud bychom totiž brali Českou republiku jako institut, který zosobňují především lidé coby občané, pak je prohlášení pana premiéra bezpochyby mírně řečeno mylné. Jsem totiž přesvědčen, že členství Turecka v EU, se všemi odlišnostmi danými jiným kulturním a historickým ustrojením této země, se všemi současnými problémy danými umístěním této země v nepříliš klidném regionu a národnostními rozpory, s problémy vyplývajícími z nezdravě velkého vlivu armády v této zemi (přestože právě tato armáda je dnes určitým retardérem posilování vlivu islámu v zemi), si skutečně přeje jen velmi malá část našich občanů. Zatím jsem se nikdy a nikde nesetkal s názorem opačným.

Neměl by tedy pan premiér při vrcholových setkáních tohoto druhu prezentovat spíše názory většiny občanů? Neměla by vláda a ostatní ústavní orgány zjistit názor občanů na tyto vysoce důležité mezinárodní otázky nějakým osvědčeným a vhodným způsobem, alespoň kvalifikovanými průzkumy veřejného mínění, a pak teprve takto zjištěný většinový názor v mezinárodním kontaktu prezentovat a obhajovat? V případě členství Turecka v EU se přece nejedná pouze o vnitřní záležitost Česka nebo o nějaké otázky bezpečnostního či přímo obranného charakteru, o kterých je nutné rozhodovat rychle a neodkladně. V případě vstupu této země do EU se naopak jedná o velmi široký a významný zásah do evropské historie, o dlouhodobý závazek všech stávajících členských států, že Unie bude řešit turecké problémy a turecké neduhy. Závazek, že ostatní unijní státy budou všechny turecké odlišnosti plně a uvědoměle respektovat a že je budou v podstatě brát za své. Dokonce jsem přesvědčen i o tom, že strategické důvody, které vedly ke vstupu Turecka do NATO v roce 1952, se nedají na otázku vstupu do EU aplikovat a že jsou dnes, po 55 letech a vzhledem k vývoji v regionu, dokonce zralé i na jakési dílčí přehodnocení.

Pokud se přesto Turecku podaří do Unie vstoupit, pak budeme s největší pravděpodobností svědky více méně zakomplexovaného a ublíženého přístupu jeho představitelů k celé řadě projednávaných problémů, evropské orgány budou řešit řadu tureckých stížností, z nichž mnohé se budou opravdu rekrutovat z kulturních, náboženských i historických odlišností a mimo jiné i z odlišností mentality těch tureckých představitelů, se kterými bude nutné jednat. Evropské orgány se potom patrně budou muset zabývat i takovými problémy, jako je počet mešit v jednotlivých městech unijních států, dočkáme se možná i povinnosti vytvářet příslušné podmínky pro náboženské vyžití tureckých zaměstnanců na jednotlivých pracovištích a dočkáme se jistě i jiných povinností, pro které pak nezbude místo ani prostředky pro řešení závažnějších problémů, které dnes Unie bezpochyby má a mít bude.

Všimneme-li si vývoje „tureckého problému“ u našich sousedů, především v Německu, pak můžeme v běhu času vysledovat, že turecká komunita se nikdy neztotožnila s daným prostředím, že (tak jako severoafričané ve Francii) nikdy beze zbytku nepřijala zákony a zvyklosti hostitelské země. Právě tak Turecko, pokud se dostane do role nového člena EU, nikdy nepřijme historické hodnoty tradičního evropského prostoru. Konec konců ani otázka posílení vlivu islámu v Evropě po vstupu Turecka do Unie není bezvýznamná a může pak ještě přinést celou řadu překvapení. Je třeba vzít v úvahu i ten fakt, že vládní strana premiéra Erdogana je silně islamistická a samotní turečtí islamisté věří, že vstup do Unie jim přinese mnohem více náboženské svobody s mnohem širším záběrem, než mají ve vlastní zemi.

Nebylo by tedy upřímnější a korektnější, namísto neuvážených a ukvapených zdvořilostních frází, říci Turkům naprosto otevřeně, že jejich přímé členství v Unii je nesmysl, který přinese (oběma stranám) více škody než užitku a současně se společně zasadit o hledání nových kvalitních forem vzájemné spolupráce obou kulturně odlišných světů, Evropské unie a Turecka?

Protože jsem ale v podstatě pesimista, domnívám se, že Turecko nakonec do Unie vstoupí. Asi jsme zlobili a pánbůh nás potrestá.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.