V poslední době se hned několik našich politiků včetně našeho pana premiéra veřejně vyjádřilo, že odchodem ČR z EU by naše země spadla zpět do sféry vlivu Ruska. Aby toho nebylo málo, tak nám Bohuslav Sobotka také sdělil, že referendum o vystoupení z EU nepřipustí.

Nepřipustí nejspíše žádné referendum, již loni nám řekl toto: „Uspořádání referenda by stálo stovky miliónů a uprchlíkům by nijak nepomohlo.“ Že má referendum pomoci na prvním místě nám, Čechům, a ne migrantům, panu premiérovi jaksi uniká. Na výpalné Turecku peníze dáme, na dotace neziskovým organizacím na péči o migranty peníze dáme, na referendum však ne. Já říkám: „Hanba, pane premiére.“ Nemáme právo na referendum k čemukoliv. A pokud bychom náhodou šanci vyjádřit názor v referendu dostali, tak by vláda jistě vyčlenila dost peněz na kampaň na podporu setrvání v EU, případně na přijetí migrantů. Na to je peněz také dost.

Troufám si tvrdit, že když opustíme EU, tak se nedostaneme automaticky do sféry vlivu Ruské federace. Naše národní bezpečnost přece není garantována naším členstvím v Evropské unii, ale naším členstvím v NATO. Jestli se přesto do sféry vlivu Ruska dostaneme, tak jedině zásluhou našich politiků, kteří nás tam zavedou. Rozhodně to není tak, že tam chceme my, obyčejní občané.

Kladu si otázku: Co udělali naši politici včetně pana premiéra Sobotky v minulosti pro to, aby omezili vliv Ruska a jeho tajných služeb u nás, když teď před tímto nebezpečím tak usilovně varují? Snažili se snad nějak omezit ruskou zpravodajskou činnost v ČR? Odpověď na tuto otázku si jako obyčejný občan mohu pouze domýšlet.

Nebezpečí, že se dostaneme do sféry Ruska, nemůže být podle mě omluvou pro to, že zůstáváme v byrokratické EU, která se svými praktickými činy na hony vzdálila svým původním vizím. Pokud z EU vystoupíme, tak možná riskujeme, že nás jednou pohltí Rusko, pokud však z EU velmi rychle nevystoupíme, tak máme jistotu, že nás EU stráví, pohlceni totiž již jsme. Kroky Evropské unie směřují jednoznačně k likvidaci národních států a k omezování svobody a demokracie v Evropě. Takto si já naši budoucnost rozhodně nepředstavuji.

Západní Evropa se pomalu mění v Eurábii. Pokud se velmi rychle nevzpamatuje, nezastaví muslimskou imigraci a nedeportuje migranty zpět do zemí jejich původu, tak ji čeká chmurná budoucnost. Ne že by současnost byla zářivá, zprávy přicházející nejvíce z Německa a Švédska jsou alarmující.

My můžeme buď západní Evropu na její sebevražedné cestě doprovodit a nechat se kolonizovat islámem také, anebo můžeme muslimskou imigraci odmítnout - jedině tak můžeme sobě i našim dětem zajistit bezpečnější budoucnost.

Takzvané „evropské řešení“ Angely Merkelové spočívá v zaplacení výpalného Turecku a v jeho přijetí do EU. Důsledkem bude přeměna ilegální migrace na legální. Proti té nám již ani ploty nepomohou. Tomu já říkám dostat se z bláta do louže. Proces islamizace Evropy se v takovém případě ještě zrychlí. A žába se již vaří...

Je příznačné, že dnes, kdy jsou státy EU vážně ohroženy migrační invazí, se Evropská komise nejvíce zajímá o to, aby členské státy ukončily stávající hraniční kontroly v rámci Schengenského prostoru nejpozději do konce roku 2016, a nejvíce kritizuje státy, které staví hraniční ploty a snaží se ilegální migraci zastavit. Porovnat přitom ekonomické ztráty vyplývající z hraničních kontrol s mnohem většími náklady na výplatu sociálních dávek migrantům a na marnou snahu je „integrovat“ ji ani nenapadne.

Také v Rusku roste podíl muslimů ve společnosti. V Ruské federaci je relativní podíl muslimů vyšší než v západní Evropě. Jestli budou stávající demografické tendence v západní Evropě a v Ruské federaci pokračovat, tak naše potomky čeká budoucnost mezi Skyllou a Charybdou.

Odpověď na otázku v názvu tohoto příspěvku je: Ani Brusel, ani Moskva, ani Washington a ani Peking. Pojďme se snažit dělat vlastní politiku a hájit vlastní zájmy ve spolupráci s okolními zeměmi. Země V4 se jistě neshodnou na všem, ale naše bezpečnost a shoda na rizicích, které ji nejvíce ohrožují, by se jistě mohla stát základem naší dlouhodobé spolupráce. Samostatně máme mnohem menší naději na úspěch, společně to máme šanci zvládnout.

Jasně deklarujme, že chceme vlastní zákony, vlastní měnu a možnost svobodně rozhodovat o naší budoucnosti. Nenechme se vydírat a vydejme se vlastní cestou. Že bychom vydíráni byli, je jisté. Stačí vnímat současné výhrůžky západoevropských politiků a „elit“ směrem k Velké Británii, co se stane, pokud vystoupí z EU. A Velká Británie je nepochybně mnohonásobně těžší váha než Česká republika. Vyhrožování a vydírání se již staly standardní součástí evropské politiky.

Evropská unie se podle mě reformovat nedá. Je to extrémně byrokratická, těžkopádná, nemorální a nehospodárná instituce vedená lidmi, kteří velmi mírně řečeno nehájí zájmy svých vlastních obyvatel. I kdyby došlo v Evropě k totální výměně vládnoucích sil, tak nevěřím, že by se politici dobrovolně vzdali takového počtu „teplých“ míst. Je potřeba začít stavět spolupráci v Evropě na nových, skromnějších základech. Základem nové Evropy však musí být suverénní národní státy hájící zájmy vlastních obyvatel.

Chceme-li přežít jako samostatný národ, tak musíme bezpodmínečně vystoupit z EU a musíme začít tvrdě a nekompromisně hájit naši hranici, abychom si mohli vybírat, koho do naší společnosti přijmeme a koho ne. Pokud se nechceme nechat zaplavit migranty z jiného kulturního prostředí, tak jinou cestu nevidím. Pokud přistoupíme na tzv. „evropské řešení“, budeme toho trpce litovat. Plody multikulturalismu jsou jedovaté a trpké. Kolik času ještě máme? Domnívám se, že mnoho již ne.

Je potřeba vést občany k osobní zodpovědnosti, postupně zeštíhlovat stát, zjednodušovat a snižovat daně a byrokratickou zátěž a ne stále zvyšovat závislost lidí na státu a házet lidem klacky pod nohy novými zákony, daněmi, poplatky, regulacemi a byrokratickými nesmysly, jak se to děje dnes. Život na dluh není trvale udržitelný, a sociálnímu státu tak zvoní hrana.

Je zřejmé, že by to byl dlouhý proces a nestalo by se to ze dne na den. Alespoň vykročit tím směrem a udělat pár krůčků bychom ale mohli.

K tomu nám bohužel zatím chybí skuteční státníci, od stávajících politiků to čekat nemůžeme. Koho jsme si však zvolili, toho máme, a tak jdeme tam, kam jdeme. Směrem ke svobodě to ale podle mě není.