Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Euro je nástrojem na ovládání státu majiteli bruselského sojuzu. Je to třetí mocenská noha systému vedle dotací a sankcí.

Systém dotací a sankcí představuje bič na celé spřežení, které táhne pomyslné sáně EU do neznáma a je tedy vcelku logické, že nejmíň ran dostávají ti vepředu.

Inflaci stát nemusí řešit, ta je tu automaticky, jakmile je stát silně zadlužen. Je to atribut zadluženosti. Za Fialy znehodnocení úspor dosáhlo 25 %, aniž by to vláda řešila, přesněji neřešila státni dluh. V budoucnu to nebude jiné. Jině řešení totiž nikdo nehledá. Po nás potopa. Ovšem bohatým to až tak nevadí, peníze mají uloženy většinou v nemovitostech a inflací jde jejich cena nahoru. Odnesou to hlavně ti dolu, pracují, spoří v dobré víře, že si jednou polepší, ale to je jenom zoufalý sen. Jejich relativně malé úspory se obrátí v nic.

Tak jednoduché to ale není. Inflace není automatický atribut zadlužení. Stát může být vysoce zadlužený, a přesto nemusí okamžitě vzniknout inflace spotřebních cen. Záleží na tom, komu se nové peníze nebo státní výdaje dostanou do rukou a co s nimi tito lidé udělají.

Takzvaná Fialova drahota byla ve skutečnosti do značné míry Babišovou drahotou. Ne proto, že by Fialova vláda neměla žádnou odpovědnost, ale proto, že rozhodující inflační impuls vznikl už předtím: během covidu se masivně rozdávaly peníze lidem a firmám, často bez dostatečného rozlišení, zda je skutečně potřebují. A pokud se peníze dostanou k lidem, kteří je rychle utratí za běžnou spotřebu, roste poptávka po zboží a službách — a tím i spotřební ceny.

Když naopak státní dluh drží převážně bohatší vrstvy, banky, fondy nebo instituce, nemusí to vést přímo ke zdražení potravin, energií nebo služeb. Takové peníze často nekončí ve spotřebě, ale v aktivech. Pak nerostou primárně ceny rohlíků, ale ceny nemovitostí, akcií, dluhopisů a dalších investičních nástrojů. To je také forma inflace, ale jiného typu: inflace cen aktiv.

Proto je chyba říkat jen „dluh rovná se inflace“. Přesnější je říci: inflace závisí na tom, jak je dluh financován, komu se peníze dostanou, jak rychle se utrácejí a zda ekonomika dokáže zvýšenou poptávku pokrýt nabídkou. Covidové rozdávání bylo typickým příkladem situace, kdy se do ekonomiky nalilo mnoho peněz, aniž by současně rostla výroba a nabídka. To je mnohem přesnější vysvětlení než obecné tvrzení, že každý státní dluh automaticky znehodnocuje úspory.

Vynikající článek - hlavně pro ty, kteří si dají tu práci, o věci trochu přemýšlet. Snad to nejpodstatnější: "Existuje nebezpečí, že budeme nepřímo zataženi do dluhových krizí jiných států." Co by mohla dosáhnout naše republika, kdyby ku příkladu Francouzi, nebo Němci měli potíže? A že je mají!

Není nejmenšího důvodu vstupovat do spolku, kde všichni dluží všem.

Naprostý souhlas s panem Grundmanem. Euro by mnoha obchodníkům ulehčilo obchodování, ale to je jen jedno s ekonomických hledisek, kterých je celá řada některá z nich jsou natolik důležitá, že je nelze ignorovat.

Ještě bych dodal, že Euro není projekt ekonomický, ale politický. Vlastní měna je důležitý atribut suverénního státu. Přijetí Eura tak má silný politický význam, znamená to významný krok směrem k eurounijní integraci. A to je otázka výsostně politická a proto také vyvolává politické diskuse.

Jedni by se už rádi viděli v evropské federaci bez ohledu na závažné ekonomické důsledky, jiní o tom zase nechtějí ani slyšet.

Celé to má charakter sporu dvou neslučitelných politických názorů. Jak to dopadne, to se dá těžko předpokládat. Spousta věcí je mimo náš vliv.

Tohle náhodou zatím záleží stále na nás, tedy na naší vládě. Sice jsme (bohužel) slíbili € přijmout, ale odkládat se to dá až do krachu té šaškárny.

A jako vládu máme a budeme mít, to je na voličích.

Pořád jenom dluhy, dluhy, dluhy ...

A co kdyby stát dluhy vůbec nedělal? Pak by vůbec nebylo nutné uvažovat tímto způsobem a mohli bychom mít stejnou měnu s našimi sousedy. A neutrácet zbytečně.

Dnes při koupi každého cizího výrobku zbytečně platíme kurzovou přirážku a ještě jsme tak hloupí, že se divíme našim vyšším cenám. Musíme totiž platit nejen výrobci a obchodníkovi, ale i bankám za převod měny.

A nejen to. Z našich daní musíme platit i úroky státního dluhu (eufemisticky dluhovou službu), která nyní činí cca 100 miliard ročně. Za tuto částku by např. všechny české domácnosti mohly mít elektřinu zdarma nebo by mohly být zvýšeny důchody o cca 3000Kč. Tak vysoká částka to je.

Ty státní dluhy jdou jednoznačně proti lidem a jsou neuvěřitelně neekonomické. Tady by se mělo začít s řešením a až bude vyřešené, mnoho problémů přestane vůbec existovat. Otázka měny je jeden z nich.

https://miloslavgrundmann.substack.com/p/kdyz-je-u...

Souhlasím, že státní dluhy nejsou ctnost a že úroky z nich jsou obrovskou zátěží. Jenže tvrzení „stát by dluhy vůbec nedělal“ je ekonomicky jednodušší, než se na první pohled zdá. V moderní ekonomice totiž dluh jednoho sektoru často odpovídá úsporám jiného sektoru. Pokud domácnosti, firmy nebo finanční instituce chtějí držet bezpečná aktiva a spořit více, musí někdo tato aktiva vydávat. Velmi často je tím někým právě stát.

To samozřejmě neznamená, že každý státní dluh je správný. Rozdíl je mezi dluhem, který financuje produktivní investice, a dluhem, který pouze kupuje politický klid, spotřebu nebo volební podporu. Druhý typ dluhu je skutečně nebezpečný a dlouhodobě škodlivý. Ale představa, že stát může prostě přestat dělat dluhy a tím zmizí většina problémů, přehlíží hlubší makroekonomický mechanismus: pokud je v ekonomice mnoho úspor a málo rozumných investičních příležitostí, přebytečné peníze se někam přelít musí — do státních dluhopisů, nemovitostí, akcií nebo finančních bublin.

Proto nejde jen o morální problém „politici utrácejí“. Jde také o strukturální otázku, kam má ekonomika umístit přebytečný kapitál, pokud jej neumí proměnit v dostatek skutečně produktivních investic. Právě tento problém popisuje debata o přebytku úspor, sekulární stagnaci nebo růstu cen aktiv. Státní dluh je v takovém prostředí často nejen příčinou problému, ale také jeho příznakem.

Ani argument kurzových nákladů není zanedbatelný. Euro by některé transakční náklady snížilo, zejména u firem obchodujících s eurozónou. Jenže otázka měny se nedá zredukovat na bankovní poplatky za směnu. Přijetí eura by současně znamenalo ztrátu vlastní měnové pojistky v situaci, kdy český stát bude muset svůj dluh řešit v měně, kterou sám neřídí. Úspora na směnných nákladech může být reálná, ale proti ní stojí mnohem větší systémové riziko.

https://miloslavgrundmann.substack.com/p/kdyz-je-u...

To není psychologický odpor k euru. Euro je velmi dobrý nástroj pro běžné placení, účetnictví a obchod uvnitř Evropy. V tom žádný spor není. Problém začíná tam, kde se z praktického platebního nástroje stane celá makroekonomická konstrukce, která předpokládá, že volný pohyb kapitálu je za všech okolností prospěšný.

Právě tento předpoklad považuji za chybný. Evropská hospodářská integrace vychází do značné míry z představy, že kapitálu je obecně nedostatek a že každá země získává, pokud k ní může volně přitékat kapitál ze zahraničí. To může být pravda u kapitálově chudých ekonomik, které mají nedostatek investic, infrastruktury a produktivních kapacit. Neplatí to ale automaticky u vyspělých ekonomik, kde problémem často není nedostatek kapitálu, nýbrž jeho přebytek.

Pokud je v systému nadbytek úspor, volný příliv kapitálu nemusí ekonomiku posilovat. Může ji naopak poškozovat. Kapitál pak nepřichází proto, aby vybudoval nové produktivní kapacity, ale proto, aby našel výnos. Tlačí se do nemovitostí, dluhopisů, bankovního úvěru, spotřeby a finančních aktiv. Výsledkem může být růst cen aktiv, zadlužování, ztráta konkurenceschopnosti a nakonec hospodářská stagnace.

To je podstata problému eurozóny. Německo dlouhodobě vytvářelo velké kapitálové a obchodní přebytky. Tyto přebytky se přes finanční systém přelévaly do zemí jižní Evropy — do Řecka, Španělska, Portugalska, Itálie a částečně i Francie. Tyto země neměly v rámci společné měny účinný nástroj, jak takový příliv kapitálu brzdit nebo vyrovnat vlastní měnovou politikou. Kurz už nemohl fungovat jako varovný a korekční mechanismus.

Výsledek nebyl růst prosperity celé eurozóny, ale vznik nerovnováh. Německo se zbavovalo vlastního přebytku kapitálu a současně si udržovalo přebytkový hospodářský model. Jižní Evropa naopak nesla důsledky: rostoucí zadlužení, bubliny, ztrátu konkurenceschopnosti a v případě Řecka až dluhový kolaps. Řecko formálně nezbankrotovalo jen proto, že bylo politicky a finančně zachraňováno. To ale není důkaz úspěchu eura. To je důkaz, že systém nebyl schopen nerovnováhu včas absorbovat normálním způsobem.

Proto je zavádějící redukovat spor na otázku, zda se dá „prodevalvovat k prosperitě“. Devalvace sama o sobě žádnou prosperitu nevyrábí. Vlastní měna však umožňuje, aby se nerovnováhy promítly do kurzu. U eura se tato možnost ztrácí. Přizpůsobení pak probíhá jinudy: přes nezaměstnanost, pokles mezd, zadlužení, škrty a dlouhou stagnaci.

Ani nejde o víru v genialitu ČNB. ČNB může dělat chyby stejně jako ECB. Česká vláda může hospodařit špatně stejně jako vlády jiných států. Argument pro vlastní měnu nestojí na tom, že české instituce jsou lepší. Stojí na tom, že malý stát by se neměl dobrovolně vzdávat nástrojů, které mu umožňují reagovat na vlastní krizi vlastním způsobem.

Euro je tedy pohodlné pro platby, ale nebezpečné jako společný dluhový a kapitálový prostor. Článek neříká, že koruna je zázračná a euro ďábelské. Říká jen to, že přijetím eura by Česká republika vstoupila do systému, který už v jižní Evropě ukázal vážné strukturální vady. A pokud víme, že volný pohyb kapitálu v prostředí nadměrných úspor může menší nebo slabší ekonomiky poškodit, pak není opatrnost vůči euru žádná demagogie, ale normální hospodářská obezřetnost.

Takže celá EU i s Eurem je chyba, jenom my, čeští chytráci jsme suverénní a zabezpečeni ? Do určité míry ( ale jen malé) je to výhoda, že můžeme suverénně vyrábět koruny z ničeho, ani ne v tiskárně, jen na klávesnici tom baráku v ulici Na příkopě v Praze 1. Ale článek v teoretické rovině přednášek na VŠE v Praze dobrý.

Celá současná podoba EU je chyba a obávám se, že už neopravitelná, bohužel. Soudruzi a soudružky v Bruseli, Berlíně i Paříži se snaží spolek dotlačit k federaci, k čemuž chybí politický národ EUnijní. A pokud ten není, viz osud Rakouska-Uherska, SFRJ, SSSR i ČSSR.

Pokud někdo vyrábí Kč nebo € z ničeho, zakládá inflaci. Na to, jestli to bude dělat ČNB vliv máme, a ECB nikoliv.

Dobrá demagogie. Autor zcela evidentně z psychologických důvodů nechce euro, tak hledá argumenty. Je tady posun, už připouští, že je euro je vlastně výhodné (to jsem v novinách ještě nečetl), ale argumentace proti se posouvá na jinou úroveń.

Je zde znovu vysvětlen Klausův argument poslední záchrany, tj. když bude nejhůř, tak jednoduše zdevalvujeme, To u eura nejde. Znamená to, že se dá prodevalvovat k prosperitě? Pokud vím, tak to vyzkoušeli v Itálii, dnes platí eurem.

Ale jak si mám vysvětlit argument, dolar a jen jsou výhodné, protože jsou národní měny celosvětově používané? Teda jenem jsem ještě nikdy neplatil, takže to asi nebude úplně světová měna (dovážel jsem i z Japonska, ale platilo se dolary). A znamená to snad, že euro není nadnárodní?

A co případ Řecka - to byl hlavní argument proti euru. Zkrachovalo snad? Naopak, je na vzestupu, když by měli drachmu, tak jsou v pytli.

A jestli si myslíte, že ČNB jsou géniové, tak já ne. Pominu toho kašpárka, který chtěl sundat Klause zvýšením úrokových sazeb, ale za poslední dobu se taky nepředvedli. Obnova po covidu byla nejpomalejší v EU, díky přísné měnové politice.

To není osobní odpor k euru ani psychologická potřeba „hledat argumenty“. Vycházím z mnohem prostšího předpokladu: lidé jsou nedokonalí, státy jsou vedeny nedokonalými lidmi a politické systémy mají dlouhodobý sklon k nezodpovědnosti. To není česká zvláštnost. To je obecný rys demokratické politiky, kde se výhody výdajů projeví hned, zatímco náklady dluhu až později.

Právě proto nelze uvažovat o euru jen v ideální teorii. Kdyby státy hospodařily odpovědně, kdyby voliči netlačili na okamžité výhody a kdyby vlády nepřenášely náklady do budoucnosti, mnoho námitek proti euru by ztratilo sílu. Jenže takový svět nemáme. Většina evropských států dlouhodobě vede nezodpovědnou rozpočtovou politiku. Platí to bohužel i pro české vlády. A platí to i pro voliče, kteří často chtějí vyšší výdaje, nižší daně a současně nízký dluh.

Proto je podstatná otázka jiná: jaký systém je odolnější vůči běžné lidské nezodpovědnosti? Vlastní měna není zázračné řešení. Neznamená prosperitu devalvací. Neznamená, že se dá tisknutím peněz vytvořit bohatství. Znamená pouze to, že v okamžiku dluhové krize má stát ještě poslední domácí nástroj, byť velmi bolestivý: oslabení měny, inflaci, vlastní úrokovou politiku a vlastní měnovou reakci.

U eura tento nástroj zmizí. Stát se ocitne v měnovém systému, který předpokládá disciplínu, koordinaci a důvěru mezi různě zadluženými zeměmi s různou politickou kulturou. Právě zde je problém. Euro je konstrukce, která by mohla dobře fungovat mezi státy s velmi podobnou fiskální disciplínou, podobnou produktivitou, podobným hospodářským cyklem a podobnou politickou odpovědností. Evropa ale taková není.