Přijetí eura by nezměnilo jen peněženky a účetnictví. Změnilo by také způsob, jakým by Česká republika mohla v budoucnu řešit vlastní státní dluh.

Veřejná debata o euru se v České republice dlouhodobě soustřeďuje na otázky, které jsou sice viditelné, ale nejsou rozhodující. Mluví se o pohodlí při cestování, o nákladech směny, o kurzovém riziku exportérů, o cenovkách v obchodech nebo o obavách ze zdražení po změně měny. To všechno jsou skutečné otázky, ale netýkají se jádra problému. Přijetí eura není jen technická výměna jedné měny za druhou. Je to změna institucionálního postavení státu vůči vlastnímu dluhu.

Státní dluh není obyčejný dluh. Domácnost ani firma nemohou samy vytvořit měnu, v níž splácejí své závazky. Stát, který se zadlužuje ve vlastní měně, má jiné postavení. Neznamená to, že může hospodařit nezodpovědně bez následků. Neznamená to ani, že měnové financování státu je normální způsob řešení rozpočtových problémů. Znamená to pouze tolik, že mezi státním dluhem a platební neschopností existuje ještě jedna vrstva: vlastní měnová politika.

V krajní situaci může stát prostřednictvím měnové politiky, oslabení měny nebo inflace snížit reálnou hodnotu svého dluhu. Je to špatné řešení, ale stále je to řešení. Inflace trestá střadatele, znehodnocuje úspory a snižuje reálnou hodnotu mezd i důchodů. Přesto představuje nouzový ventil, který může zabránit tomu, aby fiskální problém přerostl v problém platební neschopnosti. Vlastní měna tedy není jen symbol státnosti. Je to nástroj poslední instance.

Právě vlastní měna zcela mění situaci vysoce zadlužených zemí, jako jsou Spojené státy nebo Japonsko. Tyto státy nejsou bez problémů. Jejich zadlužení je vysoké a může mít dlouhodobé důsledky pro inflaci, úrokové náklady, kurz měny i důvěru investorů. Přesto je jejich situace zásadně odlišná od situace země, která se zadlužuje v měně, kterou sama neovládá. Spojené státy mají dluh převážně v dolarech a dolar je jejich vlastní měna. Japonsko má dluh převážně v jenech a jen je jeho vlastní měna. Proto jejich dluhový problém není stejným typem problému jako dluh země, která si půjčuje v cizí nebo společné měně, nad níž nemá rozhodující kontrolu.

Známý bonmot připisovaný americkým politikům, že dolar je měna Spojených států a problém ostatních, je cynický, ale vystihuje podstatu věci. Emitent světové rezervní měny má mimořádně silné postavení: důsledky své měnové politiky může částečně přenášet i na zbytek světa. Česká republika samozřejmě není ve stejné pozici. Koruna není světová rezervní měna a český stát nemá postavení americké federální vlády. Právě proto je třeba argument formulovat přesně. Vlastní měna problém dluhu neruší. Mění však hranici mezi fiskálním problémem a problémem platební neschopnosti.

Stát s vlastní měnou může skončit se slabší měnou, vyšší inflací a znehodnocením úspor. Stát bez vlastní měny se může dostat do situace, kdy musí o stabilizaci vlastního dluhu vyjednávat s institucemi a státy, které sledují širší zájem měnové unie. Rozdíl tedy není v tom, že jedna možnost je dobrá a druhá špatná. Rozdíl je v tom, kdo drží poslední nástroj. U vlastního dluhu ve vlastní měně jej stále drží domácí stát. U dluhu ve společné měně se tento nástroj přesouvá mimo něj.

Přijetím eura by Česká republika tuto mezivrstvu odstranila. Český státní dluh by se změnil z dluhu ve vlastní měně na dluh v měně, kterou Česká republika sama neřídí. O měnové politice by nerozhodovala Česká národní banka podle české situace, ale Evropská centrální banka podle situace celé eurozóny. V dobrých časech se tento rozdíl může zdát malý. V krizi se však může stát rozhodujícím omezením. Nejde pouze o ztrátu vlastní úrokové politiky. Ještě důležitější je ztráta schopnosti řešit krajní dluhovou situaci vlastními prostředky.

Tady začíná problém společné měny bez společného státu. Eurozóna není stát. Má společnou měnu, ale nemá plně společnou fiskální politiku, společný rozpočet odpovídající skutečnému federálnímu státu ani jednotnou politickou odpovědnost. Výsledkem je zvláštní konstrukce: měna je společná, ale dluhy zůstávají převážně národní. Přitom však krize jednoho většího člena nemůže být jednoduše ponechána jen jemu samotnému, protože by ohrozila celý měnový systém.

To vytváří trvalé napětí. Formálně každý stát odpovídá za své dluhy. Prakticky ale v měnové unii nelze velké dluhové problémy jednoho člena zcela oddělit od ostatních. Jakmile je měna společná, problémy bank, dluhopisových trhů, úrokových sazeb a stability finančního systému se začnou přelévat přes hranice. Proto je zavádějící dívat se na euro jen jako na pohodlnější platební prostředek. Přijetí eura by znamenalo také vstup do systému, v němž dluhové krize jiných států mohou mít dopad na české fiskální a měnové podmínky.

To je druhé velké riziko. Česká republika by přijetím eura nejen oslabila možnost řešit vlastní budoucí dluhovou krizi. Současně by se vystavila riziku problémů vyvolaných dluhy jiných států eurozóny. Nemusí jít hned o přímé převzetí cizích dluhů. Stačí nepřímé mechanismy: společné stabilizační fondy, tlak na fiskální solidaritu, zásahy Evropské centrální banky, politické balíky pomoci, změny pravidel nebo různé formy společného ručení.

Zkušenost od dluhové krize eurozóny po roce 2010 ukazuje, že eurozóna v krizích postupuje pragmaticky. Pravidla se vykládají pružně, protože rozpad měnové unie by byl příliš nákladný. To je z hlediska přežití systému pochopitelné. Ale právě proto nelze brát vážně uklidňující představu, že každý stát si v eurozóně své dluhy nese vždy sám. V normálních časech ano. V krizi pouze do té míry, dokud to neohrožuje celek.

Česká republika by se tak mohla ocitnout ve dvojím tlaku. Na jedné straně by ztratila vlastní měnovou pojistku vůči svému dluhu. Na druhé straně by vstoupila do systému, v němž se velké dluhové problémy jiných států mohou dříve či později politicky sdílet, protože jinak by mohly ohrozit samotnou existenci společné měny. Pro malou otevřenou ekonomiku je to velmi vážná otázka. Zvlášť v době, kdy veřejné dluhy v Evropě dlouhodobě rostou a kdy některé státy eurozóny nesou mnohem těžší dluhové břemeno než Česká republika.

Zastánci eura často říkají, že vlastní měnová politika malé země má omezený význam. To je částečně pravda. Česká koruna není dolar, euro ani švýcarský frank. Česká národní banka nemůže určovat světové finanční podmínky. Z toho však neplyne, že vlastní měna nemá žádnou hodnotu. Hodnota vlastní měny se neukazuje především v běžném provozu. Ukazuje se hlavně v krajních stavech. Vlastní měna je institucionální pojistka. Možná ji dlouho nepotřebujeme. Možná ji někdy používáme nedokonale. Ale jakmile se jí jednou vzdáme, nelze ji v krizi rychle obnovit.

Euro může snižovat transakční náklady. Může usnadňovat obchod. Může zjednodušit účetnictví firmám, které obchodují převážně s eurozónou. To jsou skutečné výhody. Jenže proti nim stojí otázka, zda se vyplatí vzdát se měnové suverenity v době rostoucích evropských dluhů. V takové situaci není koruna sentimentální relikt. Je to nástroj oddělení českého dluhového osudu od dluhového osudu eurozóny. Nezaručuje rozpočtovou odpovědnost. Nezaručuje dobré vlády. Ale ponechává státu poslední domácí nástroj stabilizace, který může v krajní situaci zabránit tomu, aby se fiskální problém změnil v problém platební neschopnosti.

Proto by přijetí eura nemělo být posuzováno podle toho, zda je pohodlnější platit v zahraničí nebo zda firmy ušetří za kurzové zajištění. Mělo by být posuzováno podle toho, zda je rozumné vstoupit do měnové unie v době rostoucích evropských dluhů, bez plné kontroly nad měnou, bez plné kontroly nad měnovou reakcí na vlastní dluhovou krizi a s rizikem, že budeme nepřímo zataženi do dluhových krizí jiných států.

To není argument pro izolaci. Není to ani argument pro ekonomický nacionalismus. Je to argument pro opatrnost. Dokud má Česká republika vlastní měnu, má běžné možnosti, bolestivé možnosti i nouzové možnosti. Po přijetí eura by jí část těchto možností zmizela. Zůstaly by jí rozpočtové škrty, daňová politika a vyjednávání v rámci eurozóny. To může vypadat dostatečně v klidných dobách. V krizi to dostatečné být nemusí.

Euro není jen měna. Je to vstup do faktického společného dluhového prostoru, i když se to tak formálně nenazývá. Země, která dnes ještě není v dluhové pasti, by si proto měla velmi dobře rozmyslet, zda se chce vzdát vlastního měnového nástroje a současně se vystavit dopadům dluhových problémů států, které už tuto možnost dávno nemají.