Pamětnici si jistě vzpomenou na pocit, který zažívali před pádem minulého režimu, kdy se kolem nás poměry rozvolňovaly, jenom v Československu pořád nic, a to tak připomínalo skanzen socialismu. Obdobně se člověk cítí i dnes.

Před těmi více než 35 lety to už nějakou dobu šlo s komouši z kopce především v Polsku, kde poprvé po dlouhých desetiletích proběhly svobodné volby a oni dostali na frak. Podobně jako v Maďarsku, kde však bylo vždy o něco volněji. A člověk měl pocit, že větší svobodu mají lidé snad i v Sovětském svazu, kde už několik let běžela perestrojka a uplatňovala se glasnosť, což obojí působilo na naše soudruhy jako červený hadr na býka. Pak začali přes západoněmecké velvyslanectví v Praze zdrhat ze své země dokonce i východní Němci a u nás pořád nic. Nakonec jsme se však přeci jen dočkali.

Nelze se zbavit pocitu, že skanzenem socialismu se stáváme i dnes. Jenom jeho barva se proměnila z rudé na zelenou. Je tedy řízen jinou ideologií, konkrétně místo marxisticko-leninské zelenou, respektive marxisticko-zelenistickou, jak také bývá trefně označována. Vytváří ekonomický model, který sestává z řady opatření daňových, dotačních a sociálních doplněný o postupné omezování a následný úplný zákaz některých aktivit. Například výroby vozidel se spalovacími motory nebo elektrické energie z fosilních paliv.

Mezi jeho nejvýznamnější součásti patří nepochybně Green Deal a program ESG (Environment, Social and Governance), které byly za oceánem doplněny o principy DEI (Diversity, Equity and Inclusion). Ty se však uplatňují i v řadě zemí starého kontinentu, byť nejsou takto explicitně označovány. Univerzálním zaklínadlem zeleného socialismu je pak výraz „udržitelnost“. A tak se astronomické investice do „zelené transformace“ zdůvodňují „udržitelností environmentální“, projekty sociálního inženýrství „udržitelností sociální“ a likvidace volného trhu „udržitelností ekonomickou“.

Tento model však postupně většina zemí světa opouští, respektive jej vůbec nenastavila. Třeba v takové Číně na nějakou „udržitelnost“ kašlou úplně. A přestože je to komunistická země, tak v porovnání s EU je jejich ekonomický systém v podstatě čistokrevný kapitalismus, přičemž tamní totalita spočívá především v maximální kontrole životů lidí. Na „udržitelnost“ pak kašlou v podstatě v celé Asii, latinské Americe i Africe. Tamní chudší země mají totiž zájem především zlepšovat životní a sociální úroveň svých obyvatel a „udržitelností“ se ohánějí jenom v případě, kdy si na klimatické konferenci COP říkají u bohatších zemí o peníze.

Po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu daly sbohem zelenému socialismu už i USA. Nešlo však o obrat o 180°. Američané totiž zjistili, že je na této politice něco špatně už před časem a začali ji tak postupně opouštět již za Joea Bidena. K vystřízlivění přispěl nepochybně třeba krach Silicon Valley Bank v roce 2023. Její vedení se totiž příliš věnovalo sociálnímu inženýrství a soustředilo se na to, aby mělo „hezké“ ESG výkazy, až úplně zapomnělo banku taky řídit. Za oceánem se však už dříve ozývali i klienti firem a dávali najevo, jak jim všechny ty „zelené“ a „woke“ blbiny lezou krkem a odkláněli se o těch, které se jimi oháněly. A tak na DEI začali postupně kašlat třeba v Jack Daniel’s, Harley-Davidson a u výrobce traktorů John Deere. Z kopce to pak šlo i s ESG fondy. V porovnání s těmi běžnými totiž začaly ztrácet, což pochopitelně vedlo k poklesu zájmu investorů, a tedy jejich postupnému zavírání.

To v EU žádný obrat v dohledné době nehrozí. Bohužel. Blíží se náraz do zdi a evropská vrchnost místo, aby šlápla prudce na brzdy, ještě přidává plyn. Naposledy „stachanovským“ návrhem snížit do roku 2040 emise CO2 o 90 % oproti roku 1990. Varovné signály blížící se katastrofy jsou přitom stále zjevnější. Je to hlavně ztráta konkurenceschopnosti unijních firem, a to jak z důvodu technologického zaostávání, tak i vysokých nákladů určovaných astronomickými cenami energií. Které jsou mimo jiné jediným praktickým výsledkem „zelené politiky“. A když k tomu přidáme ještě přeregulovanost podnikatelského prostředí, je logickým důsledkem postupná deindustrializace unie. Firmy prostě odcházejí tam, kde se ještě dá podnikat. Z EU se tak stává skanzen zeleného socialismu a rozdíly mezi jejím ekonomickým směřováním a směřováním USA tak začínají stále více připomínat rozdíly mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem před více než 35 lety.

Tentokrát však neprobíhá hranice mezi těmito dvěma světy středem Evropy, ale středem Atlantiku…

Psáno pro deník TO. Aktualizováno