Program tzv. „zelené transformace“ čelí od svého počátku vlně kritických názorů. Poukazují na její nepromyšlenost, nerealizovatelnost a neúčinnost vzhledem k naplnění jejího hlavního cíle – zastavení globální klimatické změny.

Tyto názory jsou obvykle bagatelizovány pro jejich „nevědeckost“, případně i potlačovány jako „klimatické dezinformace“. Teď se však ukazuje, že realizaci „zelené transformace“ neohrožují ani tak kritici, jako právě naopak její fanatičtí propagátoři. Ti ji totiž považují mimo jiné za nástroj pro zúčtování s kapitalismem a cestu k prosazení svých socialistických bludů. A tak do ní vedle samotné technologické části soustředící se především na tzv. „dekarbonizaci“ ekonomiky prosadili i složku sociální, která se zaměřuje na posílení a dodržování lidských práv (často však spíše „práv“), včetně těch pracovních.

Jejich obecný rámec byl zakomponován v rámci strategie ESG, kde ono „S“ zastupuje právě tuto sociální složku. Podstatné přitom je, že se nevztahují jenom na firmy a jejich pracovníky v rámci EU, ale jejich dodržování má být zajištěno v rámci celého dodavatelsko-odběratelského řetězce. Tedy i mimo území EU. Tyto obecné povinnosti pak konkretizuje vloni schválená směrnice „o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti“. Ta mimo jiné ukládá firmám, aby od poloviny roku 2029 dbaly i u svých mimounijních dodavatelů na lepší ochranu lidských práv a životního prostředí, prosazovaly u nich mezinárodní standardy a usilovaly o zlepšení podmínek pro tamní zaměstnance.

Což v podstatě znamená, že pokud si nebude chtít nějaká firma „zkazit“ svůj ESG report, bude muset svým dodavatelům kecat do toho, jaká práva mají mít jejich zaměstnanci, jak mají být odměňováni a zda jsou jejich managementy dostatečně diverzifikovány. Bruselská vrchnost se tak vlastně snaží vyvážet zelený socialismus i do dalších zemí.

Že to nemůže fungovat, je nabíledni a jediným efektem bude to, že dodavatelé ze zemí mimo EU na ni udělají dlouhý nos. Jako tím ostatně pohrozil Katar, který, než aby se přizpůsoboval všem požadavkům zmiňované směrnice, bude raději dodávat svůj plyn jinam. Nebude přitom nejspíš poslední, kdo něco podobného do EU vzkáže. A ti, co jiného odběratele nenajdou, svoje provozy raději uzavřou. Lidé, které dosud živily, tak přijdou i o sice nikterak horentní, ale přeci jenom nějaký příjem, který jim zajišťoval alespoň základní živobytí. V Bruselu se evidentně nechali inspirovat cimrmanovským „Jak chudák do ještě větší nouze přišel“.

To však není zdaleka všechno. Ona je totiž realizace technologické části „zelené transformace“ závislá na dodávkách výrobků, komponent a surovin, které v EU zkrátka nejsou k mání. Ať už jde o fotovoltaiku, baterie, větrné elektrárny a podobně. Jejich téměř výlučným dodavatelem je přitom Čína, které má velkou část svých dodavatelů (především surovin) v Africe. Jde tedy vesměs o země, kde si s nějakými lidskými, sociálními a pracovními právy těžkou hlavu nedělají. To však znamená pro unijní firmy, které veškeré tyto technologické komponenty dovážejí, pořádný problém. Pravidla ESG a výše zmiňovaná směrnice totiž v podstatě vylučují takový dovoz realizovat. Tedy bez toho, aby měla dotyčná firma pořádnou kaňku v ESG reportu. A to si každá, vzhledem k důležitosti jeho „čistoty“ třeba pro dostupnost bankovních služeb, rozmyslí.

Takže tu máme situaci, kdy bruselská vrchnost zvyšuje požadavky na „dekarbonizaci“ výroby energií a celého hospodářství na straně jedné a na straně druhé stanovuje pravidla, podle kterých není možné dovážet potřebné technologie, komponenty a suroviny. Jinak řečeno brání realizaci toho, co sama prosazuje. Jak asi tento rozpor vyřeší? Určitě něco vymyslí. Do „zelené transformace“ bylo totiž zainvestováno až příliš mnoho než aby ti, kteří napojeni na penězovody čekají, až jim z nich něco poteče, jen tak řekli: „Tak to zrušme“. Takže co asi budou dělat unijní firmy u svých čínských a dalších neunijních dodavatelů při kontrole dodržování požadavků výše zmiňované směrnice?

Budou koukat jinam…

Psáno pro deník TO