Demokracie – nejlepší mediátor pro řešení problémů či uskutečnění příležitostí

Už Sókratés se na vlastní kůži přesvědčil, že řešení přijatá demokraticky bývají všelijaká. Snad právě proto nebyl vztah jeho žáků a pokračovatelů (Platón, Aristotelés) k demokracii právě nejvřelejší. Přesto, nebo možná právě proto, jsou zejména Aristotelovy postřehy o „vládách lidu“ až neskutečně trefné. Aristotelés klasifikoval státní zřízení dle dvou základních os: ve prospěch koho je vláda vykonávána a zda se zaměřuje na prospěch svůj či „všech“, přičemž vlády spadající pod první kategorii považoval za špatné, až „zvrácené“. Zatímco u zdravých forem považoval za nejlepší vládu jednotlivce (monarchii), následovanou vládou skupiny (aristorkracii) a až na posledním místě vládu „mnohých“ (politeu), u pokleslých forem je pořadí přesně obrácené. Platí-li pak historická zkušenost, jak ji vyslovil Churchill, je možné se domnívat, že většina národů během své historie realizovala spíše pokleslou formu státního zřízení.

V českých zemích patřila mezi období největšího hospodářského rozkvětu vláda Jiřího z Poděbrad (viz např. zde), který byl pověstný zejména svými diplomatickými schopnostmi. To není ani zdaleka totéž jako „zájem všech“, ale tak trochu to jde tím směrem. Určitě platí, že dokáže-li se společnost domluvit a kráčet jednotně za stejným cílem, bude se rozvíjet (a tím bude lépe i jejím jednotlivým členům), než budou-li jednotlivé skupiny společnosti spolu bojovat.

Ať už si o vládách myslíme cokoliv, někdo musí rozhodovat, jakým způsobem budou řešeny problémy, kterým je nucena společnost čelit, či kterým směrem se bude společnost dále ubírat.

Výhodou demokracie je, že oproti jiným formám se může snáze přiklonit k řešení prosazovaného kteroukoliv ze skupin a proto tak, podobně jako u strategie diverzifikace, minimalizuje riziko výběru vysloveně špatné varianty.

Při řešení konfliktů mezi jednotlivými skupinami (minimálně těmi, které se vydobyly zastoupení v příslušných orgánech) je pak největší pravděpodobnost pro dosažení řešení typu win-win či alespoň kompromisu.

A v neposlední řadě je pak možné využít schopností kterékoliv ze skupin při realizací nových příležitostí. Poprvé k tomu došlo masívně behěm křižáckých výprav, kdy v důsledku odchodu velkého počtu vládnoucí aristokracie do války bylo nezbytné předat část pravomocí do jiných rukou. Postupně se pak ukázalo, že mnohdy jsou schopnosti důležitější než původ. Toto je ostatně slabý bod všech „skupinových“ vlád – skupiny vyloučené z vládnutí mohou mít schopnosti, které se nejspíš plně nevyužijí, dokud příslušná skupina nezíská podíl na moci. V případě odstranění feudalismu se tak stalo prostřednictvím snížení významu půdy (a tedy i jejího vlastnictví) co by dominantního prvku pro tvorbu bohatství. Dnes jsou tímto dominantním prvkem patrně peníze, ale máme-li věřit některým expertům (např. zde), pak se i v této oblasti pomalu schyluje ke změnám, které možná touto dominancí otřesou.

Obecně tedy může demokracie znamenat lepší motivaci, vyšší kreativitu, v důsledku i vyšší prosperitu a dále pak snad i vyšší míru uspokojení se stavem společnosti a tím i vyšší stabilitu.

A nakonec, začnou-li věci jít špatným směrem, mohou voliči svým hlasováním sjednat nápravu v relativně krátké době (zpravidla během několika let). Toto je ovšem podmíněno tím, že mají z čeho vybírat.

Demokracie – objektivní nedostatky

Hledání nejlépe akceptovatelné varianty řešení samozřejmě není zadarmo. Vyjednávání, přesvědčování, i vlastní proces hlasování může stát nemálo času i prostředků. K protahování, či úplnému zablokování vyjednávání může dojít i záměrně (např. díky obstrukcím). Na druhé straně může dojít i k tomu, že jedna strana využije svého dočasného dominantního postavení a prosazuje svoje návrhy rychle, avšak bez jakékoliv diskuze s případnými oponenty. Dochází-li ke kterékoliv z těchto situací (zejména, je-li to opakovaně), poukazuje to na to, že se ve společnosti děje něco divného a společnost dost možná rezignovala na snahu domluvit se.

Co však může mít ještě horší dopad, je celková „kvalita“ přijatých rozhodnutí – jak NSDAP, tak KSČ se dostaly k moci (též) na základě výsledku voleb. Demokracie sama o sobě totiž nezná pojmy „dobrý“ či „špatný“. Velký kritik demokracie, konzervativní myslitel R. Weaver činí demokracii, jakožto systém prosazovaný střední třídou, odpovědnou za rozklad západní civilizace. Dle Weavera nezná střední třída žádné hodnoty, snad jen s výjimkou těch materiálních. Nedotknutelnost osobního majetku pak považuje za poslední baštu naší civilizace. Nu, dnes už jsme o trochu dál a už ani tato bašta není tak pevná, jak možná za Weavera ještě bývala (viz např. bankovní krize na Kypru či znárodnění peněz v penzijních fondech v Polsku).

V parlamentu se rozhoduje na principu kolektivního rozhodování, jehož jednou z vlastností je, že dojde-li k chybě (třeba i fatální), nikdo za ni nemůže. Samozřejmě, můžete namítnout, že od toho jsou volby, aby takovéto chyby voliči stranám spočítali. Bohužel, v praxi se ukazuje, že voličská paměť je až na výjimky kratší, než volební období. Navíc je možné použít i jiné zamlžovací techniky, jakými jsou např. předhození zástupného tématu, kdy se pozornost veřejnosti odvede na nějaký přitažlivý, avšak vcelku marginální problém, či není-li už zbytí, předhození obětního beránka.

Situace, kdy neexistuje riziko, že bude podvodné, či přinejmenším nevhodné nebo nevkusné jednání dostatečně rychle a adekvátně potrestáno a kdy neexistují vnitřní etické zábrany, je téměř ideálním podhoubím pro korupci, tj. zneužití postavení k osobnímu prospěchu. Máme u nás přísloví, že příležitost dělá zloděje. Toto už snad není ani příležitost – to je jak kopat penaltu, když v bráně nestojí brankář.

Pokud bych se vrátil k názoru svého kolegy z úplného začátku stati, totiž že při existenci jasného vlastníka by k něčemu takovému nemohlo docházet, resp. chybná rozhodnutí by vlastník pocítil sám na své kůži, domnívám se, že na tom něco je.