V poslední době často slyšíme o tom, že je třeba bránit demokracii. Ve skutečnosti se ale jedná o to, že vládnoucí vrstva chce udržet svou moc a výhody na úkor většiny společnosti.
Kdo určuje pravidla?
Když nás v roce 1968 přepadli Sověti, tak jsem právě studoval na Karlově univerzitě. A studenti patřili k těm, kteří protestovali nejhlasitěji. Je to padesát let, ale já si živě vybavuji atmosféru stávek, horečnatých diskuzí, napětí, co bude dál, a hlavně jistotu naší výjimečnosti.
Proto se snadno vžiji do pocitů dnešních mladých lidí. I oni zažívají vzepětí idealismu, vzpouru proti světu starých a jistotu, že právě s nimi začíná něco úplně jedinečného.
Moje generace po demokracii toužila a dnešní mladí ji chtějí bránit. Ale jako my tenkrát, tak ani oni dnes většinou neznají odpověď na otázku, co je opravdu podstatou demokracie. Jak to, že ne? Vy tenkrát možná, ale my přece víme, že jde o zastupitelskou demokracii, parlament, politické strany, nezávislé soudy, svobodu slova a svobodné volby.
Ano, ale to jsou pouze nástroje demokracie. Její smysl spočívá v něčem jiném. Proto se mýlí i ten, kdo si myslí, že demokratické je všechno, co zlepšuje život společnosti. Ani to není pravda, jednoduše proto, že skoro každý z nás je přesvědčen, že nejlépe ví, co by bylo pro všechny to nejlepší. A tím se dostávám k tomu podstatnému.
Demokracie je dosud nejspravedlivější řešení věčného problému lidského soužití. Tím je odpověď na otázku: Kdo určí, podle jakých pravidel má společnost žít.
„Kolik blbosti unese demokracie“?
Před více než dvěma sty lety řekl Wilhelm von Humboldt: „Představa, že vláda je zodpovědná za štěstí a fyzický a morální prospěch národa, je nejhorší a nejpalčivější, nejbolestnější despotismus.“ Jeho slova platí dodnes.
Místo despotického panovníka máme dnes vládnoucí vrstvu složenou ze špiček politických stran, šéfů nejvýznamnějších firem a mediálně vlivných intelektuálů. Tyto tři skupiny mezi sebou tvrdě bojují o moc, ale jsou si naprosto zajedno v tom, že se o ni nechtějí dělit se zbytkem společnosti.
Tato vládnoucí vrstva je opojena vírou ve vlastní výjimečnost a oprávněnost vést masu. Moc podle nich patří vzdělaným a morálně vyspělým. Kdo to je, určují jen oni sami. Tento spasitelský syndrom je důsledkem arogance mozků zatemněných vědomostmi a mocí. Hardcore verzi tohoto postoje jsem četl v sobotním vydání Lidových novin pod názvem „Kolik blbosti unese demokracie“.
Když však menšina společnosti určuje, jak má většina žít, tak to není demokracie, ale diktatura; i ta se často zaklíná dobrem. Z historie navíc víme, že skluz vládnoucí menšiny do diktatury bohužel postihne i ty, kteří prospěch všech myslí nejprve opravdu upřímně.
Dojde k tomu tak, že vládnoucí vrstva vytváří přehnané představy jak o svých intelektuálních a morálních schopnostech, tak o svém právu řídit společnost. Prostě si připisuje více schopností, než má, a přisvojuje více moci a výhod, než si zaslouží.
Zastupitelská demokracie
Ano, dnes je zastupitelská demokracie ohrožena. Je ohrožena těmi, kteří sice bubnují na poplach a chtějí jí chránit, ale převážně myslí hlavně na sebe. Za idealistickými hesly se jasně rýsuje prozaický mocenský nárok. Záchrana demokracie pro ně znamená udržení nebo posílení jejich moci a výhod na úkor většiny. To se u nás ukazuje jak na odmítavém postoji mnoha politiků k referendu a k přímé demokracii, tak i na tématu nezávislosti a nekontrolovatelnosti médií.
Max Weber řekl, že moc znamená možnost donutit lidí dělat to, co je proti jejich vůli. To platí dodnes. Dnešní politik dělá zákony, aby lidi přinutil k určitému chování, ale zároveň se brání tomu, aby občané mohli opravit jeho vlastní chybná rozhodnutí. A veřejnoprávní intelektuál vykonává moc tím, že lidem nepřetržitě vymývá mozek svými vlastními názory.
A tak skutečné ohrožení demokracie spočívá v tom, že většina je zbavována možnosti kontrolovat své vládce a opravovat jejich sebestředná rozhodnutí.
Proto je pro záchranu demokracie nutné potlačit mocenské chtíče vládnoucích a umožnit ovládaným, aby se více podíleli na rozhodování. Zastupitelské demokracii je třeba vrátit její pravý význam. Totiž to, že zvolení a i nezvolení vládci mají co nejpřesněji uskutečňovat to, co si přeje většina občanů. A to i přesto, že oni sami mají někdy jiný názor.
Ještě jednou. Demokracie není stroj na výrobu „správných“ řešení. Demokracie umožňuje vyvážit neochotu vládnoucích sdílet moc a neochotu občanů doplácet na chyby a sebestřednost svých vládců.
O co opravdu jde?
Dnešní mladé generaci bych nepřál, aby jednoho zjistila, že její idealismus byl zneužit ve prospěch jiných. Proto bych doporučil nevěřit vzletným větám a vždy se ptát po zájmech, které za nimi stojí. Pak si možná uvědomí, že pro záchranu demokracie je nejdůležitější to, aby co největší část společnosti rozhodovala o pravidlech, podle nichž se mají řídit všichni.
Pak už by byl jenom krůček k tomu rozpoznat, jak správné je, že v demokracii má každý jenom jeden hlas. A ten je pro společnost cenný, když jej použijeme k přesvědčování ostatních o své pravdě. Ale to, že jsme skuteční demokraté, dokážeme teprve tím, když se smíříme s rozhodnutím většiny, i když s ním nesouhlasíme.
Těm, kteří k tomu, aby se smířili s rozhodnutím většiny, potřebují ještě další důvody, vzkazuji toto: Většina společnosti rozhoduje moudřeji než jakkoliv skvěle vybavená menšina proto, že se ve většinovém rozhodnutí vyváží egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. V úsudku většiny se rozplynou intriky skrytých nepřátel, fanatismus aktivistů, zaslepenost čísly posedlých technokratů, bezmezná hrabivost bohatých a pasivita těch, kteří se nejraději jenom baví. To je tajemství moudrosti většiny a hlavní přednost demokracie.
Rozšířený text pro MF Dnes
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk