15.1.2021 | Svátek má Alice


ESEJ: Trampoty se stranami

1.12.2020

Jako kdyby Minář vyslyšel Václava Klause, který již v devadesátých letech na adresu občanských aktivistů prohlašoval: Založte si vlastní stranu a vyhrajte s ní volby, pak vás začnu brát vážně. Andrej Babiš pak několikrát reagoval velmi podobně. Vztah polistopadové společnosti k politickým stranám se v čase divoce kroutil skoro jako na horské dráze. A lze ho vytyčit i několika jmény: od Václava Havla přes Václava Klause k Andreji Babišovi a Mikuláši Minářovi.

Nejmenovaný autor v jednom textu píše o „krizi soudobé technické civilizace jako celku, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky“. A nic prý „skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko“. Politickým stranám je věnováno nemilosrdné zúčtování: „Statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno“ lze opravdu jen těžko „považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe“.

Ne, úryvek nepochází z komunistické agitační brožurky vydané pro účely Večerní univerzity marxismu-leninismu (neboli VUML), tuto stopu trochu zpochybňuje zmíněný Heidegger. Jsou to paradoxy, ale je to Václav Havel v Moci bezmocných z roku 1978. Mnohým přijdou citovaná slova přehnaná, svědčí ale o velké vnitřní síle autora, který se při kritice komunistického režimu nemusel opírat o pomocnou berličku idealizace poměrů v tzv. vyspělých západních zemích.

Prokletí strany

Pokud by se normalizační režim nějak výrazně rozvolnil, či dokonce padl, „tradiční parlamentarismus“ by – podle mínění Václava Havla z roku 1978 – mohl být „jakýmsi vhodným přechodným řešením“. Upínat se však k „tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení“, by prý bylo „přinejmenším krátkozraké“.

Zhruba čtyřicet let poté a po třech dekádách budování demokracie otřásaly českými náměstími mohutné protesty, které právě tradiční parlamentní demokracii včetně tradičních politických stan kladly do kontrastu s aktuální vládou marketingového hnutí miliardáře Andreje Babiše. Mnozí z účastníků se dostavili vyzbrojeni transparenty s podobiznou Václava Havla či s jeho plackou na klopě. Samozřejmě, bylo by demagogické shazovat jejich úsilí pomocí jednoho starého citátu, spíše filozofického než politologického, zvláště když by se u Václava Havla určitě dalo dohledat plno jiných, k politickým stranám i parlamentní demokracii vstřícnějších. Jeho slova z Moci bezmocných ale dokládají, do jaké míry jsou politické strany tématem emotivním, proměnlivým, mimořádně závislým na dobovém kontextu – a dalo by se asi říci, že i hodně toxickým.

OF je pro všechny!

V prvních svobodných volbách v roce 1990 zaznamenalo drtivý úspěch Občanské fórum, a to i pomocí sloganu „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Vymyslel ho Vladimír Železný, pozdější šéf TV Nova, proslulý pořadem Volejte řediteli (takovým Čau lidi doby předfacebookové). Část veřejnosti tenkrát Železného zbožňovala, jiná část ho vnímala jako populistické ohrožení demokracie. Ale to až později: v roce 1990 se jeho lidové heslo líbilo skoro všem. Zmíněný příklad ještě z kolébky polistopadové demokracie pěkně ilustruje podstatnou a dokola se opakující zákonitost: marketing a postoje nálepkované jako populistické jsou problémem vždy u těch druhých, nikoli ve vlastním táboře.

Železného slogan vyšel maximálně naproti nejen představám Václava Havla o politice provozované pomocí různých neformálních sdružení, ale i dobovým náladám veřejnosti. Končil režim vlády jedné strany, přičemž slovo strana bylo synonymem pro KSČ. On či ona je ve straně, upozorňovalo se na příslušnost jedince k vládnoucí kastě, hanlivěji v partaji nebo stroze u nich . Tak jako tak: bacha na ně. Zkrácenou formu využívala sama KSČ. I její nejvyšší představitelé tvrdili, že strana zváží, strana posoudí, strana rozhodne, strana si vytkla za cíl… Výraz straník po listopadu stále asocioval komunistu a hanlivý pel snadno ulpěl i na reprezentantech nově zakládaných demokratických stran. Tento fenomén nepatřil mezi domácí speciality: v mnoha někdejších komunistických zemích zvítězila v prvních svobodných volbách sjednocená fronta bývalé opozice a výraz fórum neboli náměstí se těšil značné oblibě. Třeba v Maďarsku v roce 1990 parlamentní volby vyhrálo Maďarské demokratické fórum.

Prvotní antistranický zápal ale neměl dlouhého trvání. Kormidlem otočil Václav Klaus, jenž nejprve ovládl OF, které označil za „nevypočitatelný subjekt, kde panuje ideová bezbřehost a politický marasmus“. Jeho podstatnou část přeměnil v Občanskou demokratickou stranu pomocí diskurzu, že chceme vybudovat standardní západní demokracii se standardní tržní ekonomikou a standardním systémem politických stran. Tím se měla vydláždit cesta k prosperitě, tedy k tomu, byť Václav Klaus tento slogan asi přímo nepoužil, aby bylo líp.

Předseda ODS spíše nadbíhal obecnějším trendům: vsadil na předpoklad, že když je většina demokracií postavena na systému politických stran, stane se tak i v Československu či v České republice. Širokorozchodné hnutí bylo v jeho optice možná dobré na svržení starého režimu, na jiné věci se ale nehodilo. Václav Havel to však viděl jinak a politický spor mezi „partajníkem“ Klausem a „fórařem“ Havlem v různých podobách propukal po celá devadesátá léta.

Politickému prostoru záhy začaly dominovat politické strany, nikoli neformální hnutí. Ve volbách 1992 do České národní rady pronikl pouze jediný subjekt, který měl slovo hnutí v názvu: Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) se skoro šesti procenty, leč zde klíčovým slovem v poněkud krkolomném pojmenování nebylo „hnutí“, nýbrž „Morava“. Občanské hnutí českého premiéra Petra Pitharta skončilo se 4,59 % před branami parlamentu. A o čtyři roky později už v Poslanecké sněmovně dokonce nezasedalo vůbec žádné hnutí, natož fórum.

Avšak Václav Klaus opět pootočil kormidlem. Zkušenost s menšími koaličními partnery, KDU-ČSL a ODA, vedla sebestředného Klause k přesvědčení, že ne každá politická strana je dobrá. Dobré jsou pouze velké politické strany, které se střídají u jednobarevných vlád, obtížné trpaslíky je třeba zadupat do země třeba pomocí reformy volebního systému. I díky tomu se zrodila opoziční smlouva, Klausovo velké Pyrrhovo vítězství. Zatímco ČSSD na dohodě s ODS vydělala, občanským demokratům vlastně zůstaly jen oči pro pláč. Voliči za oposmlouvu potrestali nikoli sociální demokraty, ale právě Klausovu stranu. A celkem úspěšně prosazený diskurz o potřebě standardních politických stran vzal hlavně u části voličů pravice a středu za své.

Popularitě se tenkrát těšila iniciativa Děkujeme, odejděte!, nezávislý senátor Václav Fischer, Čtyřkoalice, tvořená sice čtyřmi stranami, leč vytvářející alespoň společnou značkou dojem čehosi nadstranického a vnímaná jako možná záchrana před dominancí dvou velkých stran.

Nicméně když po čtyřech letech přestávala opoziční smlouva působit jako bubák, projevilo se to právě v rozpačitém výsledku pro Koalici lidovců a unionistů, jež mezitím z původní Čtyřkoalice zůstala. Politika se tak opět vrátila do podoby souboje stranických gigantů, konkrétně Paroubkovy ČSSD a Topolánkovy ODS, dvou mašinerií vedených alfasamci, kdy ostatní jen paběrkovali. Ve volbách 2006 první ODS s 35,38 % a druhá ČSSD s 32,32 % získaly v součtu dokonce 67,7 %, tedy přes dvě třetiny hlasů!

Rekord však znamenal i pokračující bujení podivných státních zakázek, korupce či dlouhých prstů výkonné moci v justičních orgánech. Rok 2010 sice přinesl oslabení ČSSD i ODS, ale i úspěch marketingového projektu Věci veřejné, které prý Andreji Babišovi sloužily jako inspirační vzor. Působení Věcí veřejných v Nečasově vládě dodalo české politice netušené panoptikální rysy, aféra Jany Nagyové plně odpovídala tomuto duchu a do rakve Nečasova vládnutí zarazila poslední hřebík. Politické strany se zase jednou samy odrovnaly a připravily půdu pro nástup Andreje Babiše, který oslovil voliče i pomocí ostré kritiky „matrixu“ tzv. tradičních stran. Svůj politický projekt pojmenoval jako hnutí, byť vznikl cestou shora, nicméně z věcného hlediska velmi nepřesná charakteristika se mu náramně hodila do marketingové výlohy.

Babiš jako politolog?

„Naši kritici říkají, že jsme takové vlastně nic. Ani nalevo, ani napravo. Že nemáme ideologii, nejsme zakotveni. Rád bych už konečně k této polemice řekl něco zásadního. Jsme hnutí, které se orientuje na všechny občany ČR bez ideologie,“ konstatoval Andrej Babiš na sněmu ANO počátkem roku 2019. Hnutí ANO podle něj mělo program pro důchodce, zaměstnance, podnikatele, vědce, mladé rodiny i sportovce. Babiš vlastně vystoupil s variací na Vladimíra Železného: strany jsou pro straníky, ANO je pro všechny. A kritikům doporučil nastudování politologického konceptu catch-all party.

S termínem „catch-all party“ („strana chyť všechny“ nebo „strana pro všechny“) přišel, jak Babiš správně uvedl, v šedesátých letech politolog Otto Kirchheimer. Chtěl jím zachytit především aktuální tendence vývoje politických stran: řídnutí ideologičnosti a houstnutí pragmatičnosti, umenšování role prostých členů a růstu významu stranického vedení, rozšiřování záběru na téměř všechny sociální skupiny místo třídně vymezeného apelu. Ironie ale spočívá v tom, že u Kirchheimera popsané trendy vyvolávaly vážné obavy, pokud jde o kvalitu a budoucnost demokracie. Nicméně i v politologických studiích pojem často ztrácí znepokojivý tón, s nímž by se měl aplikovat.

Andrej Babiš se možná měl odvolat na modernější přístupy. Zejména na tzv. firmovou stranu, či doslovněji přeloženo, na model strany s firemní organizační strukturou, který v roce 1999 představili Jonathan Hopkin a Caterina Paolucciová. Odvodili ho na základě studia španělského Svazu demokratického středu a Berlusconiho formace Forza Italia.

K politologicky vhodnějšímu modelu se ale Andrej Babiš nepřihlásil z politických důvodů, byť ho jeho našeptávači určitě dobře znají. Vždyť tvrzením, že ANO reprezentuje „firmovou stranu“, by jen nahrál svým oponentům, kteří mu vyčítají, že jeho politický projekt je v podstatě pouhou firmou kamuflovanou jako politická strana. A za hnutí se označuje jen kvůli atraktivnosti pro voliče.

Mýtus tradičních stran

Aplikaci přístupu Hopkina a Paolucciové na hnutí ANO se věnuje řada studií českých politologů i mnoho bakalářských a diplomových prací. Sám koncept zdůrazňuje četná rizika spojená s takto konstruovaným politickým nástrojem, nicméně jde o šelmu, kterou zplodil společenský, ekonomický i politický vývoj v západních zemích a jež je v atlasu politických zvířat zaznamenána již jedenadvacet let. Andrej Babiš ji pouze importoval. Ze Západu, nutno zdůraznit.

Odpůrci Andreje Babiše mu (minimálně v jedné věci) sedli na lep – vzali vážně jeho výklad, že kořen zla spočívá v klasických či zavedených stranách, otočili u něj znaménko a začali zavedené strany vehementně hájit. Ovšem v mlhavé a zidealizované podobě.

V posledních letech tak velmi frekventovaný pojem „tradiční strana“ zůstává jaksi bez obsahu. Politologové zpravidla pracují s jinými kategoriemi, a pokud by vůbec sousloví „tradiční strana“ použili, nejspíše pro masové strany z 19. a zhruba první poloviny 20. století. Jenže dnešní přívrženci tradičních stran by se asi pěkně vyděsili, kdyby masovou stranu viděli v akci. Spatřili by totiž košatou strukturu ovládanou oligarchií s ocelovými drápy, která je pomocí přidružených profesních či zájmových organizací (odborů, výrobních družstev nebo sportovních klubů) intenzivně prorostlá s ekonomikou i se státem. Straně by nejspíše šéfoval dobře vyvinutý alfa samec, schopný z dřevěné tribuny elektrizovat náměstí pomocí plechového megafonu. A pokud by divák předsedův projev přece jen špatně slyšel, mohl by si ho druhý den přelouskat ve stranickém tisku, plném jedovatých a demagogických útoků na politické protivníky, přičemž jiný než stranický tisk by ve stánku hledal dost obtížně.

Naprostou vágnost pojmu tradiční strana dokládá i srovnání ANO 2011 a TOP 09. Jaký je mezi nimi rozdíl? Bonmoticky řečeno, dva roky a jiná cílovka. Samozřejmě, rozdílů by se našlo víc, nicméně TOP 09 přece vznikla jako úspěšný marketingový projekt, v němž se spojily politicko-ekonomické struktury Miroslava Kalouska s nepopiratelným kouzlem osobnosti Karla Schwarzenberga. Leč každý, komu se zdál Karel Schwarzenberg skvělý jako transparentní předseda (v roli kostry na rentgenovém billboardu) nebo jako pankáč a zároveň lomí rukama nad hrůzami Babišova marketingu, by se měl především trochu podrbat na hlavě. Mimochodem, jistý Marek Prchal startoval svou politicko-marketingovou dráhu právě u TOP 09.

Západní Arkádie

V prosinci 2019 svolal Milion chvilek pro demokracii demonstraci, jež měla mít pozitivní rozměr. Spolek vyzval zástupce politických stran, aby účastníkům slovy Mikuláše Mináře sdělili, „jak vyřeší problémy České republiky“ a zda dokážou „spolupracovat, ne se hádat“. Minář se k tématu posléze vyjádřil též v rozhovoru zveřejněném na serveru Novinky.cz: „Nestačí jen občanská iniciativa. To hlavní musí udělat politické strany a my po nich musíme chtít, aby přišly s jasnou vizí, pojmenovaly problémy země, daly nám voličům takovou nabídku, co se neodmítá.“

Tím ale také začal pozvolný úpadek Milionu chvilek, který pak (alespoň prozatím) pohřbila pandemie, jež znemožnila pořádání velkých demonstrací. Snaha „vyždímat“ z politických stran nějaké velké cosi, co jim umožní porazit Andreje Babiše, totiž dlouho nepřinášela výsledky. Mikuláš Minář jen obtížně skrýval frustraci. A po čase, paradoxně v situaci, kdy se začaly rýsovat dva volební bloky a vhodnost vytváření koalic se ukázala i v krajských volbách, oznámil přímý vstup do politiky. Většině příznivců Milionu chvilek však nyní asi postačí, že se něco spojuje dohromady, ale jestli každý z obou chystaných bloků, tedy Piráti a STAN a ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, přijde opravdu s „jasnou vizí“ a dají i programově „nabídku, co se neodmítá“, už pro ně není tolik podstatné.

Idealistické vzepětí „chvilkařských“ demonstrací nejspíše vyvrcholilo na podzim 2019, snaha vynutit si či možná spíše vytrucovat na opozičních politických stranách, aby byly lepší, než jsou, dopadla dost rozpačitě. Vizionář Minář proto udělal docela logický, jakkoli z mnoha ohledů velmi riskantní krok.

Odtažitost lidí od politických stran je totiž stejně stará jako samotné politické strany. T. G. Masaryk, Karel Čapek, Ferdinand Peroutka nebo právě výše citovaný Václav Havel patří mezi výrazné kritiky politického stranictví. Ostatně, zkuste najít nějakého významného západního filozofa, spisovatele nebo prostě věhlasného intelektuála, který by o politických stranách soudil něco kdovíjak příznivého. Pokud ano, tak pouze s výhradami a v jistém kontextu. Kritika stranictví tvoří organickou součást západní kultury. Tím spíš se občas dá pěkně masově využít v politickém marketingu.

Zejména prostředí voličů současných opozičních stran pravice a středu však na tento marketingový trik a obecněji na ANO coby pouhou firemní filiálku Babišova koncernu reagovalo adorací mýtu o zásadním dobru údajných tradičních stran, čímž oprášilo mytologii Václava Klause z 90. let. Přitom nedůvěru v politické strany a hledání alternativ k nim lze dokonce označit za jeden z nejtypičtějších jevů západních demokracií poslední doby – a nejen mezi intelektuály, ale i mezi širšími vrstvami voličů. Zavedené západní vzory tudíž přestávají i na západ od našich hranic fungovat.

Proměna strany

V celé západní civilizaci probíhá hluboká proměna toho, co vlastně znamená pojem „politická strana“, tedy její organizační struktury, způsobů komunikace, řízení, metod oslovování voličů atp. Jen pro ilustraci, jistý Emmanuel Macron zhotovil takové francouzské ANO pod názvem En Marche! (Vpřed!), přičemž iniciály názvu hnutí i jména jeho zakladatele jsou na rozdíl od ANO dokonce stejné. Ano, program má EM odlišný, leč zde načrtnutá paralela se týká organizace, praxe a techniky.

Politika je na Západě především průmyslové odvětví, zaměřené na technologie ovládání či usměrňování veřejného mínění, což mohl letos snadno zjistit každý, kdo alespoň po očku sledoval americké prezidentské volby. Bidenovu kampaň měla na starosti agentura SKD Knickerbocker, v jejímž vedení působí Alexander Braun, což je stejný člověk, který u nás v minulosti pracoval (a asi stále pracuje) pro Andreje Babiše a ještě před ním pro Jiřího Paroubka.

Možná právě uvedené či uvedeným podobné skutečnosti vyvolávají v části české společnosti podvědomý otřes, který si naposledy musela ventilovat pomocí kolektivního rituálu letenských demonstrací. Již poněkolikáté, neboť posledních třicet let vlastně osciluje mezi pragmatismem a záchvěvy idealismu. Idealismus navíc podporuje i ta skutečnost, že v hodně sekularizované zemi plní politika roli náhradního náboženství.

Moderní západní společnost čelí v současnosti mnoha zásadním problémům, ba krizovým jevům. Většina z nich jsou dobře viditelné i u nás – klimatická změna, stárnutí populace, růst vlivu marketingu v politice. Vykreslování západních zemí jako skoro bezchybného ráje, k němuž jsme ještě z bahna komunismu nedorostli, však povede jen k frustraci a k vytváření vágních, idealizujících a zároveň též zavádějících myšlenkových konceptů. A tradiční strana je jedním z nich.

Autor je politolog, působí na FSV UK

LN, 28.11.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.