29.5.2020 | Svátek má Maxmilián, Maxim


ESEJ: Špidlův „Komunistický manifest“ (2)

20.5.2020

Podrobnější analýza požadavků této skupiny autorů

Jedenáct bodů výzvy představuje – navzdory ambicím autorů – poměrně nesourodý konglomerát narychlo posbíraných témat, z jejichž výběru vyčnívá snaha o získání laciné podpory málo informované části veřejnosti. Spojovacím článkem všech požadavků je jejich nerealizovatelnost bez opuštění základních principů svobodné společnosti a tržní ekonomiky. Celým textem prosakují staré marxistické předsudky a postoje okořeněné soudobými pokrokářskými frázemi.

Horší než samotných jedenáct požadavků je celkový způsob uvažování, který za nimi stojí, a to, co si autoři výzvy netroufají veřejnosti vyjevit – jak chtějí své cíle naplnit. Museli by přiznat, že občanská svoboda a svoboda vlastnit a podnikat je nezajímá a že usilují o jejich zničení. Požadovaných cílů jinak dosáhnout nelze.

K bodu 1 „Ekonomika tu musí být pro lidi, ne lidé pro ekonomiku“

Co tím autoři myslí, není vůbec jasné. Odmítají konzum? V éře konzumu žijeme, můžeme se tomu posmívat a říkat, že konzum nemůže být smyslem života, ale plyne z toho, že jsou tu „lidé pro ekonomiku“? Můžeme nafoukaně říkat, že lidé mají usilovat o něco jiného než o konzum, ale dnešní ekonomika jejich požadavky uspokojuje.

Autoři už názvem tohoto bodu oživují staré marxistické klišé, že je ekonomika soubojem práce a kapitálu. Tváří se, že jsou onou „prací“. Jejich nenávist ke kapitálu celým textem prolíná. Jenom tak lze porozumět zmatenému názvu tohoto bodu. Omílají v něm staré floskule politických školení za minulého režimu jako „zvýšení účasti pracujících na řízení podniků“ a nesmyslné a neuchopitelné populistické výkřiky jako „důstojné mzdy“ a kratší pracovní doba. Kdo by nechtěl více peněz za méně práce? Jak toho dosáhnout, neřeší. Vláda to má prostě zařídit. Ona to ale může „zařizovat“ pouze na úkor někoho jiného. Nic k tomu sama nepřidá.

K bodu 2 „Ekologie je základ, ne luxus“

Aprioristický ekologický imperativ autorů žádnou vazbu s koronavirovou krizí nemá. A pokud má, pak zcela opačnou, než by si pisatelé přáli. Tato krize naopak ukázala každému, kdo má otevřené oči, co je v lidském životě důležité a co není. Boj s CO2 tím důležitějším není.

Je záměrnou a účelovou mystifikací přicházet s voláním „ekologie je základ“ právě nyní. Vytvářet právě teď ve veřejnosti dojem, že se v naší zemi v posledních třiceti letech ekologii nikdo nevěnoval a že až teprve nyní musí být toto téma do politické debaty vážně vneseno, není nic jiného než lež. Každý, kdo si pamatuje, jak zoufalá byla ekologická situace v Krušnohoří, na Mostecku, na Ostravsku a v jiných lokalitách země bezprostředně po pádu komunismu, jak intenzivně se porevoluční vlády tomuto problému věnovaly, jak enormní částky byly investovány a jak k rychlé zásadní nápravě došlo, nemůže dnes „objevovat“ ekologii jako „základ“.

Stejně skandální je požadavek „zahájit přechod k obnovitelným zdrojům energie“. Onen přechod se tady děje už celou řadu let a občané jeho náklady platí v desítkách miliard korun ročně. O to směšnější je požadavek hlásající, že „náklady přechodu [k obnovitelným zdrojům] nesmějí nést občané ani spotřebitelé“. Řešení mají autoři hned po ruce: „transformační náklady se musí rozdělit spravedlivě“. Proto mají podle nich náklady zaplatit výrobci energií, kteří „životní prostředí zatěžují nejvíce“. Ti však přece „pouze“ uspokojují poptávku lidí, která je zcela přirozená a logická. Není to od nich žádný útok na životní prostředí.

Korovinorová krize ukázala pravý opak toho, co si přejí autoři této výzvy. Jestli je dnes a v letech budoucích něčeho zapotřebí, pak je to naprosté odstoupení od „zeleného“ blouznění a návrat k zabývání se reálnými problémy.

K bodu 3 „Ne každý technologický vývoj je pokrok“

Věta, že „digitální technologie během karantény pomáhají udržovat společnost v chodu“, je myšlenkou, se kterou necítíme potřebu polemizovat. Digitální technologie do jisté míry některým lidem pomohly překlenout období, kdy byli nuceni zůstávat doma. Nálepkovat je coby „digitální nádeníky“, jak autoři činí, je pouze modernějším termínem starého marxistického názvosloví.

My naopak upozorňujeme na to, že masivní spoléhání se na budoucnost řízenou a ovládanou digitálními technologiemi má i svoji temnou stránku. Tou je na straně jedné atomizace společnosti a postupný rozpad přirozených sociálních vazeb, na straně druhé nepřijatelné sledování občanů, průlom do jejich svobod a soukromí a vytváření alibi, jak zavádět cenzuru nepohodlných názorů a postojů. My nepolemizujeme s technologiemi, polemizujeme s jejich důsledky.

K bodu 4 „Rovné“ daně způsobují nerovnost

Autoři zavádějí do daňové problematiky skutečně revoluční termín „adekvátní daň“. Kladou ho do protikladu s u nás údajně existujícími „rovnými daněmi“. Tyto uvozovky jsou jejich – dobře totiž vědí, že u nás žádný systém rovné daně neexistuje. Co nazývají „rovnými daněmi“? Daň z přidané hodnoty, kterou platí všichni při spotřebě čehokoli, a tedy v závislosti na své individuální spotřebě? Co je na tom rovného? Nebo snad myslí spotřební daň, tedy vlastně jistou daň z luxusu, jejímž účelem není jen vybírat peníze, ale usměrňovat chování lidí? Nebo snad daň z příjmu, která je vše, jen ne rovná? Kde vyšší příjem podléhá vyššímu zdanění nejen absolutně, ale i relativně? Náš daňový systém je autorům zjevně progresivní málo, když ho nazývají systémem „rovných daní“ a požadují místo něj jakési „adekvátní daně“. Co tím myslí? Možná starou známou předúnorovou „milionářskou dávku“?

Daně podle autorů neslouží k financování veřejných statků, ale jsou formou povinného „přijetí svého dílu odpovědnosti za společnost“. To je opravdu revoluční chápání daní. Budeme nyní všichni zkoumáni, jaký máme díl odpovědnosti za společnost? Jak budeme měřit odpovědnost za společnost? Tak to asi nemyslí. Budeme patrně po čínském vzoru známkováni podle vhodnosti (společenské konformity) svého chování a na základě toho zdaněni.

Nepodceňujme návrh výzvy na zdanění majetku: „Zdaňme vyšší sazbou ty, kteří mají více.“ To předpokládá povinné majetkové přiznání pro všechny, to znamená absolutní pravomoc státu v prolomení soukromí a hlavně šikanu těch, kdo si za vydělané peníze pořídili majetek místo toho, aby je okamžitě rozházeli. Absurdním argumentem pro zdanění majetku je to, že jeho získání prý nebylo myslitelné bez práce ostatních. Copak za tu práci neplatili? Mají platit ještě jednou za to, že někomu dali práci a možnost si vydělat? Copak už nezaplatili daně z příjmů, ze kterých si pak majetek pořídili?

Autoři se snaží po vzoru třídního boje postavit proti sobě různé skupiny společnosti, když naznačují, že vyšší zdanění bude „prevencí dalšího posilování vlivu oligarchů“. Kde vzali slovo oligarchové? Na Ukrajině? Ve společnosti, kde nikdo nic nesmí vlastnit, samozřejmě „oligarchové“ být nemohou. Taková společnost je ale nemyslitelná bez nekontrolovatelné moci byrokracie a represivních složek státu. A k takové společnosti chtějí autoři i posílením daňových nespravedlností dojít, jakkoli oni svému přerozdělovacímu systému říkají „spravedlivé daně“. Jejich spravedlnost nemá oči zavázané, aby měřila spravedlivě všem stejně. Má je naopak jako světlomety, vyhledávající oběti svého selektivního přístupu.

K bodu 5 „Stát nesmí být vězením pro dlužníky“

Tento bod je příkladem snahy autorů výzvy klouzat po povrchu a vybírat si mediálně chytlavá témata rezonující v určitých společenských skupinách. Populisticky jim nabízejí nezodpovědný nápad dluhové amnestie a tím oslabení postavení věřitelů, neboli zvýhodnění dlužníků. Je paradoxní, že zrovna tito autoři v podstatě propagují nezodpovědný konzum některých lidí na dluh, jehož náklady by měl nést stát, tudíž ostatní občané.

Je jen částí pravdy, že některým lidem narůstají dluhy kvůli kličkám ve smlouvách. Hlavní pravdou je, že jim dluhy narůstají díky jejich nezodpovědnému chování, které „špidlovské vidění světa“ podporuje.

V situaci, kdy se zásadně oslabí postavení věřitele, skončí i dostupnost úvěru pro široké skupiny obyvatel. Věřitelé zareagují tak, že nebudou nikomu nic půjčovat. Navrhovaná dluhová amnestie je útokem na racionální spoření a na zodpovědné hospodaření lidí.

K bodu 6 „Místo doprošování o nízké dávky veřejná podpora pro všechny“

Autoři požadují učinit ze všech občanů, nikoliv pouze z těch potřebných, jak je tomu nyní, klienty závislé na sociálním systému. Není to jen „jako za komunismu“, je to čistý komunismus. Z požadavku podpory všech vyzařuje nostalgická touha po návratu do minulosti. Všichni si byli rovni ve svých nízkých příjmech. Komunistický stát jim nepřehledným systémem sociálních dávek a opatření umožňoval přežívat. My v takovém návrhu vidíme snahu o zavedení klíčové myšlenky dnešních pokrokářů – tzv. nepodmíněného příjmu, bezpracného příjmu všem, rozvracejícího pracovní morálku a zásluhovost, které vyměňuje za totální závislost na státu.

Celý tento bod je okořeněn „péčí o samoživitelky“, veřejnou dopravou zdarma, bezplatným přístupem k internetu a podobnými „prioritami“, ale ani v jedné větě není zmínka o tom, kdo takové rozhazování komunistického stylu zaplatí.

K bodu 7 „Zdravotnictví, školství a kultura jsou páteří společnosti“

V tomto bodu se moderní levičáci odchylují od marxistické klasiky. Za páteř společnosti označují oblasti tradičně označované jako „nadstavba“. Dělají to proto, že si chtějí naklonit veřejné mínění. Páteří společnosti tyto oblasti pochopitelně nejsou. Jejich úroveň se odvíjí od materiálního bohatství společnosti. Za páteř společnosti my považujeme normální pracovité a činorodé lidi, kteří mají zodpovědnost za sebe a svoji rodinu.

Pěkně se leckomu poslouchá, že se na lékaře, učitele a umělce má dávat více peněz. Proč právě na ně? Proč ne na řemeslníky, proč ne na prodavačky a řidiče, proč ne na fyzicky těžce pracující?

Ani zde autoři neříkají, z jakých oblastí, na úkor koho se mají tyto peníze vzít. Jejich postojem je staré zprofanované „špidlovské“ – zdroje jsou.

K bodu 8 „Bydlení je právo“

Bydlení není právo. Bydlet – nikoli pod mostem – je výraz odpovědnosti člověka ke svému životu a ke své rodině. Na byt není nárok. Ten si člověk musí zasloužit, musí si ho opatřit a musí si na něj vydělat. Problém bydlení nevytvořil neregulovaný trh.

Bytový problém v naší zemi, především v Praze a velkých městech, existuje především v důsledku toho, že se v posledních letech dostaly na radnicích měst k moci různé zelené a pirátské pokrokářské aktivistické skupiny, které mají blízko k autorům této výzvy. Těm se bojem proti developerům a stavebním firmám podařilo totálně umrtvit bytovou výstavbu, vyvolat obří převis poptávky po finančně dostupném typu bytu, a proto růst jejich cen. Populistický boj proti tzv. investičním bytům a slogany o dostupných obecních bytech faktickou příčinu krize vyřešit nemohou. Musí se opustit zelené myšlení a příliš nákladné povinné „standardy“, které musí bytová výstavba splňovat.

K bodu 9 „Zbrojní výdaje...“

Nejsme zaujatí, zajímají nás myšlenky, ne to, od koho pocházejí. Proto nemáme problém souhlasit s názorem, že zbrojní výdaje nejsou nedotknutelnou prioritou. A to ne pouze z úsporných důvodů. Je pro nás představitelné, že by zbrojní výdaje eventuálně i rostly, ale musel by být takový růst zdůvodněn vojenskou doktrínou vycházející z našich národních zájmů. Tak tomu dnes není. Naše armáda se začíná podobat velkému expedičnímu sboru, který na pokyn spojence zasáhne na jakémkoli místě světa, aniž by to bylo zdůvodněno našimi zájmy, pokud za takové zdůvodnění nepovažujeme fráze o bezpečnosti. Armáda má hájit naše občany, naše území, a má tak být budována. Obří nákupy nedávné minulosti i ještě megalomanštější projekty chystané pro budoucnost taková armáda nepotřebuje.

K bodu 10 „Moc korumpuje, moc bez kontroly omezuje svobodu“

Přejeme si, podobně jako autoři výzvy, že „nesmíme normalizovat stav nouze ani z něj odcházet méně svobodní, než jsme do něj vstupovali“. Ano, to považujeme za zásadní. Jsme však v zásadním rozporu s autory textu, jak takového stavu dosáhnout. Zatímco oni – a obsah celého dokumentu to potvrzuje – vidí řešení „kontroly moci“ v existenci velkého, mocného, všudypřítomného státu, my jako cestu k návratu ke svobodě spatřujeme v existenci státu malého, ale racionálního a efektivního. Hájíme existenci národních demokratických institucí, jejichž legitimita se opírá o mandát vzešlý ze svobodných voleb. Nepotřebujeme šermování prázdnými frázemi o tom, že „moc korumpuje a moc bez kontroly omezuje svobodu“. Věříme ve svobodu občanské volby a její výsledky respektujeme.

Je třeba dbát na rovnováhu a oddělenost legislativy, exekutivy a justice (nikoli na jejich proklamovanou nezávislost) a místo poukazu na „ty, kdo jsou zrovna u mocenských pozic a kteří usilují o autoritářské ovládnutí společnost“, klást důraz na systémová řešení.

Řešení podle nás spočívá především v podobě omezování voluntarismu a přerozdělovací mašinérie a v opuštění představy o státu jako o mechanismu určenému k distribuci výhod pro jednotlivé zájmové skupiny, což je představa, na které je celá tato výzva postavena.

K bodu 11 „Evropa musí být soudržná a solidární, bez center a periferií“

Autoři mluví o Evropě, ale asi mají na mysli Evropskou unii. To je ostatně jejich záměr. Nelze souhlasit s jejich výchozí tezí, že „Evropská unie ztrácí přesvědčivost kvůli ekonomickým nerovnostem, které dlouhodobě toleruje a spoluvytváří“. Evropská unie přesvědčivost neměla nikdy a už vůbec ne kvůli ekonomickým nerovnostem. Evropská unie nikdy nebyla vytvářena s cílem „vyrovnávání životního standardu“. Jejím cílem – zejména na počátku – bylo usnadnit spolupráci jednotlivých evropských států, odstraňovat mezi nimi různá historická nepřátelství a přispět k řešení věcí, která lze lépe dělat společně.

My odmítáme nafoukanost západní Evropy, která neprožila komunismus. Na rozdíl od autorů této výzvy (a od jednoho eurokomisaře) se ale být periférií EU necítíme. Víme, že jsme jako Česká republika jedním z menších a slabších hráčů v evropském prostoru, ale „nevraživost“, která občas v Evropě existuje, nesvádíme na to, že „vyhovuje jedině velkému kapitálu“. Pro autory výzvy je dnešní EU málo socialistická. Proto je zlobí např. „naše nízké mzdy“ nebo to, že chybí „skutečná evropská minimální mzda“, což považují za jeden „z dosud chybějících prvků evropské integrace“.

Náš komentář k tomuto bodu není pokusem o výklad problémů evropského integračního procesu, vycházíme z toho, že je naše kritika Evropské unie dlouhodobě dobře známá.

Závěr

Celé generace našich spoluobčanů jsou citlivé na formulaci „poučení ze stávající krize“. Krize vyvolaná nejen koronavirem SARS-CoV-2, ale i neadekvátními, výrazně přestřelenými zásahy států, není žádným novým myšlenkovým zdrojem autorů tohoto politického manifestu. Oni jen využili nečekaně vzniklý volný čas k oprášení svých starých známých názorů a postojů.

Autoři textu, sdružení kolem Vladimíra Špidly, varují před „politickým zneužíváním krizí“. Ale právě to sami činí. Jak už jsme uvedli v úvodu, jejich dokument „Bez solidarity není imunity“ je zásadním útokem na samotné základy polistopadové éry, je pokusem o návrat před rok 1989. Výzva této skupiny levicových aktivistů obsahuje všechny znaky volání po skutečné revoluci, po zásadní změně polistopadového uspořádání. Je v ní útok na soukromé vlastnictví a na demokratický politický systém. Požadavky, které obsahuje, nejsou splnitelné bez úplného mocenského převratu.

My polistopadové uspořádání hájíme. Proto naše replika.

Kolektiv autorů Institutu Václava Klause, Reflex.cz, 16.5.2020

Institut VK








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.