Skupina politických aktivistů kolem bývalého předsedy ČSSD, premiéra a eurokomisaře Vladimíra Špidly 4. května 2020 zveřejnila v médiích tzv. otevřený dopis s názvem „Bez solidarity není imunity“[1]. Formuluje v něm jedenáct požadavků, které zdůvodňuje slovy, že „právě teď je čas obrátit se na vládu a parlament s jasnými požadavky vyplývajícími z toho, co už nám pandemie ukázala“.

Obecné hodnocení

Zdůvodnění těchto požadavků není žádným „poučením ze stávající krize“, jak předstírají autoři v preambuli svého text. Z této krize se v ničem nepoučili, snad jedině v tom, že se jakékoli krize dá využít k radikální změně poměrů. Oni ji použili jako záminku, aby nahlas představili své – nikoli nové – názory a záměry.[2]

Text jejich otevřeného dopisu považujeme v jeho širších souvislostech za natolik závažný, že cítíme povinnost se proti této výzvě, v níž vidíme hrozbu návratu komunismu do naší země, ideově a argumentačně vymezit.

Špidlův manifest je ostře ideologickým textem autorů, který nevznikl náhodou – představuje tvrdé jádro jejich myšlení. Má ambici oslovit co nejširší skupinu našich spoluobčanů.

I bez současné koronavirové krize jsme svědky stále se zrychlujícího posunu směrem k radikálnímu etatismu, k omezování individuálních svobod, k regulaci trhu a k různým verzím ideologie radikálního progresivismu. Před takovým vývojem varujeme opakovaně.[3] Tento otevřený dopis je novinkou – prozrazuje, že i u nás existují politické síly, kterým dosavadní vývoj nestačí. Zdá se jim příliš pomalý, málo radikální, málo revoluční. Proto se odhodlali k sepsání svého manifestu a shromažďují pod něj podpisy.

Vidíme v něm zásadní útok na samotné základy polistopadové éry a výzvu k návratu zpátky před rok 1989. Text této skupiny levicových aktivistů naplňuje všechny znaky volání po skutečné revoluci, po zásadní změně polistopadového uspořádání. Obsahuje útok na soukromé vlastnictví a na demokratický politický systém. Jeho požadavky nejsou splnitelné bez kontroly majetku, bez ještě rozsáhlejší regulace soukromých aktivit, bez zavedení nové vládnoucí ideologie, bez úplného mocenského převratu. Bez návratu ke komunismu v jeho staronové podobě pro 21. století.

Autoři [4] se cítí povoláni „shrnout některá základní poučení ze stávající krize“. Tato slova jsou některým z nás povědomá. Kdo mezi tyto autory patří? Například Vladimír Špidla – bývalý premiér české vlády, bývalý předseda ČSSD, eurokomisař, šéf poradců premiéra Sobotky, Jiří Pehe – politolog, poradce Václava Havla a českými médii protežovaný politický komentátor, Anna Šabatová – bývalá ombudsmanka, anarchista Ondřej Slačálek, genderové aktivistky Apolena Rychlíková a Saša Uhlová, Ondřej Novotný – koordinátor programu Migrace organizace Člověk v tísni, Ivan Štampach – religionista, Jakub Patočka – šéfredaktor Deníku Referendum, a mnoho dalších.

Je třeba ocenit, že autoři textu konečně odhalili své skutečné ideové zázemí, a tedy i cíle, kterých chtějí dosáhnout. Doposud své extrémní ideologické založení takto veřejně neprojevovali a ve vysokých státních funkcích předstírali loajalitu polistopadovému zřízení. Teď předstírat přestali. Jejich výzvu nelze považovat za marginální dokument. Je to text lidí, kteří naši zemi vedli, působili ve vysokých funkcích a jsou i dnes pravidelně zváni do médií. Ta jim poskytují široký prostor formulovat a prosazovat své názory a uplatňovat svůj vliv na veřejné mínění. Tímto svým prohlášením veřejně přiznávají, o co jim šlo vždy a do jakých poměrů chtějí naši zemi uvrhnout.

Výzva je o to nebezpečnější, že je většina jejích autorů přímo napojena na vládní stranu ČSSD. Lze se dohadovat, že představuje ideovou platformu minimálně jejího krajně levicového křídla (Maláčová, Petříček, Dienstbier, sobotkovci atd.). Seznam signatářů ukazuje, že se na základě socialistů, zelených a anarchistů vytváří sjednocující platforma pro většinu liberální havlistické kavárny. Vzniká de facto politický programový dokument, který může spojovat i velkou část opozice (Piráti, TOP 09, STAN a lidovci) a nemalé skupinky politických NGO. Rodí se základ jejich možného programového a později koaličního uskupení.

Za zcela absurdní považujeme samotný název dokumentu „Bez solidarity není imunity“. Mysleli ho autoři úplně vážně? My v žádném případě neodmítáme potřebu a sílu lidské solidarity (nevíme proč „společenské“ solidarity), ale o tom nás nepřesvědčila současná epidemie. Ta „společnost“ v podstatě rozbila, ta ji fragmentovala, ta ji atomizovala, ta lidi od sebe oddělila. Ta přišla s revolučním pojmem „social distancing“ (společenské vzdalování se, či oddělování se), ta lidi rouškami depersonifikovala (přestali se poznávat), ta nechala spoustu lidí zcela o samotě. Skutečné pomoci v ní moc nebylo. Projevila se především profesionalita zdravotníků a hasičů a svým způsobem i kvalita našeho zdravotního systému.

Stát narychlo vydával spoustu peněz (nikoli svých, ale peněz daňových poplatníků), což za solidaritu označit není možné. Špidlova výzva slovo solidarita a jeho pozitivní význam zneužívá pro ospravedlňování věcí, které s žádnou solidaritou nic společného nemají. Skrývají v sobě útok na svobodnou společnost.

Autoři zesměšňují údajné „moudro“ (které podsouvají pravici), že „neexistuje společnost, jen jedinci a jejich rodiny“, a dodávají, že na rozdíl od postojů pravice „potřebujeme silné mezilidské vazby“. Tak spor nikdy veden nebyl a nikdo z nás důležitost „silných mezilidských vztahů“ nikdy nepopíral. Margaret Thatcherová před více než třemi desetiletími sice vyslovila svou slavnou větu, že „neexistuje nic jako společnost“, za což byla levičáky všech barev dlouho zesměšňována, ale to nebyl výrok proti solidaritě a mezilidským vazbám. Ona pouze moudře připomínala, že tzv. „společnost“ není žádným politickým, ekonomickým či sociálním subjektem, který by měl své jasně definované chování. Jejím jménem „se chová“ či za ni se schovává někdo jiný. Subjekty (s racionálním chováním) jsou jen jedinci a jejich rodiny. Její tehdejší výrok není možné používat jako argument levice proti pravici, i když to levice pořád dělá.

Autoři výzvy si uvědomili, že „každá krize je příležitostí k pozitivní změně“. Nechtějí návrat k normálnímu životu před epidemií. Chtějí dosavadní svět podle svých představ změnit, což je vlastně parafrází slavného Marxova výroku: „Filosofové svět různě vykládali, jde však o to jej změnit“. My svět měnit nechceme. Nadějí pro nás a obranou před revolučními návrhy všeho druhy je, že nemůžeme odejít daleko od sebe samých. Právě to by si lidé kolem Vladimíra Špidly přáli. Žádají nové „férové přerozdělování“ vytvořeného bohatství, protože jedině to považují za „spravedlivé řešení krize“.

[1] Dostupný online na 11bodu.cz a zároveň na stránkách Deník Referendum a A2larm.
[2] Naše „poučení“ ze stávající krize bylo naopak představeno v knížce „Karanténa“, publikace č. 48, IVK, Praha, 2020.
[3] Obrana demokracie před liberální demokracií, Manifest IVK, Newsletter Plus, červen 2018.
[4] Nikde se neuvádí autor či autoři textu. Známá jsou pouze jména těch, kteří tento text spolupodepsali.

Podrobnější rozbor zítra

Kolektiv autorů Institutu Václava Klause, Reflex.cz, 16.5.2020

Institut VK