Impozantní schodiště, rudý koberec a sedm mužů s černými maskami. Vypadají jako gambleři, kteří se vrací z kasina a za maskou skrývají rozpačitou grimasu toho, kdo prohrál.

Tak vypadala oficiální fotka ze setkání ministrů zahraničí USA, Velké Británie, Německa , Francie, Itálie a Kanady. Nedávno rokovali tři dny v Londýně a dohodli obrysy společné zahraniční politiky. Titulky na nás pokřikovaly, že se Západ ostřeji vymezí vůči Číně a Rusku. Rád bych věděl, jak to bude vypadat, když Německo má plynový deal s Ruskem a EU právě uzavřela s Pekingem investiční smlouvu. Obojí velmi vadí Američanům, pod Bidenem stejně jako pod Trumpem, ale na obojím Evropané trvají. Takže panuje naprostá shoda (...) o vzájemné neshodě. Vypadá takhle jednota a rozhodnost nebo spíše bankrot společné politiky?

Aspoň v jednom jsou si gambleři zajedno. Velmi nutně potřebují hrozivé protivníky k vyztužení své rozpukané moci. Rostoucí část obyvatelstva totiž s jejich politikou buď nesouhlasí, anebo nevěří v jejich sliby a schopnosti. Není divu. Na pandemii našli jenom jedno řešení: Zavřít lidi doma. Vládám se nedaří opatřit vakcíny ani na vlastní pěst, ani v rámci EU. Navlas stejně neúspěšné byly v minulosti jejich snahy o společnou energetickou politiku pro kontinent, věrohodnou evropskou měnu a spravedlivý finanční systém pro celý svět.

Vládnoucí elity západního světa notoricky selhávají již po léta, protože slouží v první řadě svým zájmům a udržení moci. Na skřipci mezi vlastními zájmy a pod vlivem silných hospodářských aktérů nemají vlády ani vůli, ani prostor plnit přání obyčejných lidí, prospět své zemi a nalézat učelná a účinná řešení. Ta jejich vypadají jako komuniké z Londýna. Samá velká bezobsažná slova. Reprezentovat ale neznamená bloumat po červených kobercích, nýbrž sloužit zájmům těch, které mám tu čest a povinnost zastupovat.

Katastrofy vítány

Čím horší je celková situace, kterou způsobili špatným vládnutím, tím obtížněji a horečnatěji hledají politici možnosti a záminky, jak se přesto udržet u moci. Zahraniční nepřátelé se hodí vždycky, ale i pandemie přišla vhod. Na dlouhé měsíce mohli ve jménu zdraví rozšířit a upevnit moc a přidusit demokratickou kontrolu. Rozestupy a masky zabraňují totiž i tomu, aby se lidé sešli, domluvili, sjednotili a třeba je i sesadili.

Právě sledujeme v živém přenosu, jak velké fyzické bolesti připravuje vládnoucím to, že se mají zříci svých výjimečných pravomocí. Moc by se jim totiž líbílo, kdyby se občané trvale vyskytovali jenom online. A volit by se dalo také tak. Když teď někdo vykřikne, že „za to může Babiš“, nechápe podstatu problému. Vůbec nejde o tu nebo onu stranu. Jde o naprosto dezolátní stav celé politické třídy západního světa a zcela chybně nastavený způsob vládnutí.

Nic se nezlepší, když dnešní vlády vystřídají jiné koalice. Už teď vidíme, že ani ony nenabídnou lepší výkony, ale jenom jiné důvody nebo spíše záminky pro centralizaci moci na úkor demokracie a na náš účet. V Německu jsou na podzim volby a favorizovaní Zelení již mluví o ekologickém lockdownu. Prý k němu bude patřit i to, že soukromé jízdy automobilem budou možné jen jednou za měsíc. Matka Země jim za to jistě v slzách poděkuje a voliči spláčí nad výdělkem.

I u nás jsou na podzim volby a také máme kandidáty, kteří se upsali neotřelé koncepci sociálního inženýrství; třeba ve jménu absolutní rovnosti všech se všemi (ale hlavně v zájmu jejich moci) máme prý mít místo mámy a táty, rodiče 1 a 2 a národnost Evropan.

Opakuje se historie?

Ale zpět na rudý koberec v Londýně. Zhruba před sto lety existovala podobně explozivní situace jako dnes. Tehdy také docházelo k přerozdělování politické moci mezi dosavadními a novými hráči. A tehdejší političtí bankrotéři uhnuli před odpovědností do válečného konfliktu; následovala I. světová válka.

A proto s obavou sleduji, jak usilovně si dnešní mocnosti pěstují své protivníky. Doufat, že i válečné přípravy zpackají podobně jako zásobování vakcínami, energetickou politiku pro Evropu, věrohodnou evropskou měnu a funkční finanční systém pro svět, je sice opravněná sázka, ale přece jen dost vabank. A zcela určitě to není řešení.

To, co dnes zažíváme, totiž není jen bankrot konkrétních politiků a vlád, ale bohužel i bankrot reprezentativní demokracie. Po triumfálním vítězství nad komunismem máme dnes cosi jako second hand demokracii. Přestože existují demokratické instituce a kontrolní mechanismy, tak se sebestředným mluvkům vždycky nějak podaří dostat až nahoru a tam vytvořit přes hranice stran a ideologií zájmové koalice s kýmkoliv. A teď se na obzoru rýsuje dokonce cosi jako technofeudalismus.

Politici po léta odvádí špatnou práci, ale nechtějí za své chyby převzít zodpovědnost. A proto musí zabránit tomu, aby je občané kontrolovali. To jde nejsnáze tak, že oni stále více kontrolují občany. Takže reprezentativní demokracie dosloužila. Buď ji vystřídá despocie, nebo přímá demokracie.

Proto je nejvyšší čas přemýšlet o změně systému vládnutí.
Je nejvyšší čas, aby se mezi obyčejnými lidmi našlo co nejvíce takových, kteří začnou žít jinou společnost. Takovou, která není organizovaná „shora dolů“, ve které nejsou potřeba političtí prostředníci, kteří stejně zastupují hlavně sami sebe.
Je nejvyšší čas rozdrobit moc a vrátit ji jednotlivci.
Je nejvyšší čas, abychom my tady dole určovali, co rozhodneme sami a co necháme rozhodnout ve vyšším patře.
Je nejvyšší čas přísně kontrolovat ty, kteří vládnou, často je vyměňovat a dát jim jen omezené pravomoci.

Reprezentativní demokracie dosloužila. Buď ji vystřídá despocie nebo přímá demokracie. Když vám nevadí to první, nedělejte nic. Když vám to vadí, tak se musíte rychle a hodně snažit.

Upravený a rozšířený článek pro Deník

Podcast:

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč