V poslední době se často mluví o současném stavu demokracie ve světě. Jaký tedy aktuálně doopravdy je? Hned zkraje se sluší říct, že nepříliš povzbuzující. Budeme-li parafrázovat slova klasika: Tento způsob naší demokracie zdá se mi poněkud nešťastným.

Začátkem prosince proběhl globální online summit o demokracii, který zorganizoval americký prezident Biden. Vyspělý Západ si tak tváří v tvář drtivému ekonomickému a mocenskému nástupu Číny chce touto akcí (a dalšími jí podobnými) dodat sebevědomí a přesvědčit ostatní nezápadní svět, že náš příklad je stále nejlepší a hodný následování.

Demokracie, tj. vláda lidu, je prostředkem k zajištění dobré správy věcí veřejných, která je samozřejmou podmínkou prosperity země a jejích obyvatel. Na základě dlouhodobých historických zkušeností jsme si na Západě zvykli říkat, že je pro takový vývoj dokonce podmínkou nutnou. Dnes jsme však často zaskočeni tím, že jiné země, které oproti západním zemím tradici demokratické vlády nemají a ani se o její převzetí nesnaží, se rozvíjejí mnohem rychleji, a zmenšují tak historický náskok, který jsme v minulých dobách získali. Velmi často nás pak v některých klíčových rozvojových parametrech rovnou předbíhají.

Hlavní systémovou předností demokracie nad autoritativními režimy nepochybně je, že umožňuje pravidelné střídání vlády podle předem jasných a respektovaných pravidel. Další předností byl až dosud princip, že je garantována existence opozice a že v konfrontaci různých politických koncepcí, názorů a vizí vzniká politický program, který je na základě rozhodnutí voličů realizován. Permanentní legální politická oponentura má být garancí prevence chyb a zneužití moci. Toto vše zajišťuje systém vlády práva garantující práva jednotlivce a občana, přičemž všechno je založeno, popsáno a rozpracováno v nepřeberných dílech myslitelů, vědců i politiků a doloženo bezpříkladným civilizačním vzestupem Západu v uplynulých třech staletích.

Úpadek stranictví

Dnes však i přes halasné vzývání demokracie nás žitá realita mnohdy přesvědčuje o tom, že král je – nebo alespoň začíná být – nahý. Bavme se o tom na našem příkladu, byť i mnohde jinde, i v samotných Spojených státech, se dosavadní demokratický systém silně otřásá.

Ptejme se, proč u nás demokratický systém namísto kompetentního a odpovědného vládnutí plodí spíše chaos, diletantství a neodpovědnost, a hledejme odpovědi na otázku příčiny rostoucí nespokojenosti veřejnosti s politickými poměry a všeobecné deziluze. Pokusme se v tomto textu naznačit alespoň některé možné příčiny.

Zastupitelská demokracie, tak jak ji praktikujeme u nás, je založena na svobodné soutěži politických stran, které mají vyjadřovat a reprezentovat rozdílné politické zájmy existující ve společnosti. Měly by tudíž mít jasnou ideologii a strukturu schopnou podobné názory a postoje mezi obyvatelstvem identifikovat, šířit je a agregovat. Demokratická politická strana by rovněž měla mít demokratické vnitřní mechanismy, jejichž prostřednictvím by generovala osobnosti schopné program strany reprezentovat navenek v orgánech veřejné moci. Je přitom zřejmé, že to může dobře fungovat pouze tehdy, pokud má daná strana relativně početnou členskou základnu.

Tak tomu bývalo v dobách minulých, za monarchie a první Československé republiky, kdy politické strany zastoupené v parlamentu měly statisíce členů. V okolních zemích – Rakousku, Německu – to platí více či méně dosud. V takovém případě lze předpokládat, že demokratické mechanismy mohou řádně fungovat a umožňují vznik konkurenčního prostředí zajišťujícího to, že se do čela mohou dostat schopné a kompetentní osobnosti. Pouze silná a velká strana je schopna mít odpovídající politické struktury, aparát i odborníky, s jejichž pomocí může realizovat vlastní program a v případě volebního vítězství skutečně řídit státní byrokracii.

U nás však můžeme pozorovat, že politické stranictví prochází fatálním úpadkem, jehož kořeny můžeme hledat ve stranické diskreditaci v éře komunismu. Dnešní politické strany jsou spíše kluby s několika málo tisíci, či dokonce pouze stovkami členů. Takto slabé struktury ovšem postrádají pro úspěšné vládnutí skoro všechno – osobnosti, odborníky, aparát, finance atd. Oprávněně jsou proto často spíše než stranami nazývány politickými projekty, za jejichž existencí a fungováním se skrývají parciální zájmy konkrétních domácích či zahraničních hybatelů.

Jejich volební souboje také čím dál více ztrácejí charakter otevřené demokratické soutěže a mění se na kontest mediálních manipulativních kampaní, kde rozhoduje bulvární marketing místo programů, natož pak jakákoli ideologie. Politika přestává pokrývat názorové a zájmové rozdělení společnosti, přestává mít schopnost a zájem řešit skutečné problémy a stále víc slouží jen svým sponzorům či vnějším zájmům než vlastním voličům a spoluobčanům.

Vede to k tomu, že do exekutivních funkcí se dostávají nepřipravení, náhodní lidé bez kvalifikace a potřebných zkušeností k tomu, aby byli schopni řídit ministerstva či vést nějaká mezinárodní jednání. Personální slabost a odborná vyprázdněnost prakticky všech našich politických stran vede k tomu, že jejich nekvalifikovaní političtí nominanti jsou totálně závislí na expertíze aparátu ministerstev, do jejichž čela jsou v případě úspěchu posazeni.

Horizont příštích voleb

Je příznačné, že prakticky všechny naše politické strany nejsou o své budoucí politice schopny cokoli konkrétnějšího říci do té doby, než pro ně po vstupu do vlády začne pracovat aparát ministerstev. V praktické rovině to vede k tomu, že vládnou úředníci. Na jednáních vlády si nekvalifikovaní politici, co se náhodou ocitli v ministerských funkcích, navzájem většinou pouze předčítají stanoviska napsaná úředníky jejich ministerstev, a schopni diskutovat jsou většinou pouze o materiálech, které sami předkládají. Příznačná je praxe, která se rozmohla za několika posledních vlád, že velká část materiálů předložených do vlády se vůbec neprojednává a schvaluje se en bloc bez rozpravy.

Za takových poměrů začínají demokratické mechanismy ztrácet smysl a stávají se drahým luxusem. Zemi vládnou nikomu neodpovědní úředníci zabetonovaní ve svých funkcích služebním zákonem. Moc toho nejnižšího referenta na ministerstvu je téměř absolutní. Co do spisu napíše, to z něj lze odstranit jen velmi obtížně. Všichni jeho nadřízení se na spis pouze připodepisují, a tak jako nůž máslem mohou legislativním procesem projít děsivé věci, které je nesmírně těžké napravit; každý by mohl uvést spousty případů legislativních zmetků a nesmyslů. Politické strany však tomu nejsou schopny zabránit, neboť nedisponují vlastním odborným aparátem, který by byl schopen vznikající legislativu analyzovat, politicky oponovat a hlídat její soulad se stranickým či vládním programem. Poslanci pak hlasují velmi často mechanicky podle pokynů.

V exekutivě bují nepřekonatelný resortismus, kterému napomáhá koaliční charakter vládnutí, kdy si jednotlivé vládní strany z vybojovaných ministerstev vytvářejí vlastní opouzdřené pašalíky, jejichž nedotknutelnost chrání před ostatními, především před premiérem.

Dalším problémem je roztříštěnost veřejné moci vznikem samosprávné územní demokracie. Existence samosprávných krajů vytvořila do značné míry autonomní krajská mocenská centra, oslabující celostátní vedení hlavních politických stran. Ty přestávají být jednotným organismem a stávají se konglomerátem regionálních zájmových skupin, což rozkolísává celostátní politiku a limituje akceschopnost vedení. Vytváření jednotné politické linie je i na vnitrostranické úrovní velmi složité.

Rozmáhání dalších a dalších tzv. nezávislých, tj. nikomu neodpovědných regulačních orgánů, rozšiřuje pole pro uplatňování byrokratické zvůle, stejně jako zapouzdřená justice, vymknutá z jakékoli veřejné kontroly a vlamující se do exekutivy.

Základní demokratické principy jsou pak oslabovány stávající praxí uvnitř EU, kdy bruselská administrativa bez jakékoli demokratické legitimity vytváří předpisy a regulace, které národní orgány mohou pouze přijmout a aplikovat. Zde jakákoli demokratická vazba a odpovědnost těch, kdo vládnou, vůči voličům a občanům zcela chybí.

Zájmem politiků se stává pouze znovuzvolení. Jejich horizonty uvažování jsou zcela podřízeny tomuto cíli a cokoli, co přesahuje délku volebního období, těžko získává prioritu. Výsledkem je neodpovědnost, účelovost, plýtvání a nehospodárnost. Volební cyklus totálně deformuje a téměř vylučuje odpovědné vládnutí, a vůbec už nehovořím o tom, jakou hrozbu pro legitimitu a férovost volebního procesu a na něm založené politické demokracie představují takové inovace, jako je rozšiřování korespondenčního a internetového hlasování umožňujícího volební podvody a manipulace.

Výsledkem těchto všeobecných poměrů, z nichž pouze o některých bylo hovořeno výše a které nejsou většinou ani specificky české, je bohužel občanovi odcizený systém, v němž je mu vláda stále více vzdálena a jeho názor je velmi často zcela ignorován. Praktické politice dominují jen prázdné sliby, neodpovědnost, alibismus, nekompetence a konformismus.

Měli bychom proto zvážit, zda neopustit přezíravý postoj vůči jiným zemím, které nesplňují kritéria, jež jsme pro jejich politické systémy sami stanovili. Defekty našeho systému, které vedou k zjevné krizi, vyžadují vážné zhodnocení a hledání nápravy. Na to bychom se měli soustředit především, abychom mohli být skutečným a přesvědčivým příkladem jiným. Zatím tomu tak není a nemůže být.

LN, 8.1.2022

Institut VK