V listopadu 2019 jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce v bývalém Československu, jejímž představitelem byl disidentský spisovatel a dramatik, zesnulý Václav Havel (1936–2011), který se následně stal prvním prezidentem nástupnické České republiky. Havlovy práce reflektovaly zla komunistického režimu a pokřivenost jeho morálky.

V projevu v Kongresu USA v únoru 1990 Havel řekl:

„Totalitní systém komunistického typu... nám dal - aniž samozřejmě chtěl - něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích než ten, kdo takto zavalen není... I my můžeme něco nabídnout: totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo.“

Stojí za zmínku, že výše uvedený projev zahájil následujícím prohlášením:

„...promlouvám jako představitel země, která se vydala na cestu k demokracii, v níž je plná svoboda slova, která se připravuje na svobodné volby, chce budovat prosperující tržní ekonomiku a dělat svou vlastní zahraniční politiku...“

Havlovo poselství je dnes stejně tak výstižné, jako tomu bylo před třemi desetiletími, a zaslouží se připomenout to, na co, jak se zdá, většina Západu zapomněla.

Ve své sbírce esejí Do různých stran (1990) Havel uvedl:

Jsem příznivcem „antipolitické politiky“. Totiž politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní. [1]

V knize Letní přemítání (1991) pak upřesnil:

Nikdy v životě jsem se neidentifikoval s žádnou ideologií, věroukou či doktrínou, ať už pravou, levou či jakoukoli jinou, totiž s nějakým hotovým a uzavřeným systémem pouček o světě... Cítil jsem se do té míry otevřen všemu, co je schopno mne zaujmout či přesvědčit, že mi nečinilo nikdy obtíže osvojit si tu či onu myšlenku jiného a zakomponovat ji do svého obrazu světa – to však bylo možné právě jen proto, že jsem si hlídal svou vnitřní svobodu a odmítal ji omezovat jakoukoli intelektuální předpojatostí. [2]

Jeho „otevřenost všemu“ souzní s jeho podporou plné svobodě, a to jak na trhu myšlenek, tak v ekonomice, jak opakovaně uvedl:

- „Vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní.“ [3]
- „Čím méně bude stát nucen mluvit do každodenní ekonomiky, tím lépe bude.“ [4]
- „Tržní ekonomika je pro mne cosi samozřejmého jako vzduch; vždyť to je jen staletími (co staletími – tisíciletími!) vyzkoušený a ověřený způsob ekonomické činnosti člověka, který nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Právě pro tuto samozřejmost to ale pro mne není a nemůže být žádný názor na svět, filozofie nebo ideologie. A tím méně smysl života.“ [5]

Soutěž a konkurenci na trhu (tzn. rovnost příležitostí, ne rovnost výsledků) považoval za nejmorálnější systém a namítal jeho odpůrcům, že pojem „sociální spravedlnost“ je veskrze „nejasný“ - že „může znamenat cokoli“. Oponoval těmto kritikům svobodné soutěže a volného trhu:

„...fungující tržní hospodářství nemůže žádnou skutečnou sociální spravedlnost garantovat s ohledem na to, že se lidé liší a vždycky budou lišit mírou pracovitosti, nadání a v neposlední řadě i štěstí. To je samozřejmé, sociální spravedlnost ve smyslu sociální rovnosti věru tržní ekonomika zaručovat ze samé své podstaty nemůže, a usilovat o něco takového by bylo navíc hluboce nemorální.“ [6]

Havel byl také proti vládním dotacím, a dokonce i pro umělce a spisovatele, přestože on sám byl spisovatelem.

„Většina našich umělců si bezděky zvykla na nekonečnou státní štědrost,“ napsal a pokračoval:

„Socialistický stát subvencoval množství kulturních institucí a úřadů, bylo mu jedno, zda film stojí milion nebo deset milionů a zda na něj někdo půjde nebo nikoliv, bylo mu jedno, kolik mají divadla nepoužitelných herců. Hlavně že jsou všichni zaplaceni a uplaceni a podplaceni.“ [7]

A vysvětlil dále:

„Kultura se musí částečně umět uživit sama, částečně by měla být dotována formou odpisů z daní, různých nadací, fondů a podobně, což jsou mimo jiné formy, které nejlépe svědčí její pluralitě a svobodě (čím větší pluralita konkurenčních zdrojů, tím větší pluralita a konkurence tvorby i vědeckého bádání), stát by měl – racionálně, kontrolovatelně a vskutku koncepčně – dotovat pouze to, co je bytostnou podmínkou záchrany národní identity a civilizačních tradic země a co stěží zachrání pouhé tržní mechanismy.“ [8]

Ohledně národní suverenity a politice napsal:

„Suverenita obce, regionu, národa, státu, jakákoliv vyšší suverenita, má smysl jedině tehdy, je-li odvozena od jediné vskutku originální suverenity, totiž od suverenity lidské, nalézající svůj politický výraz v suverenitě občanské.“ [9]...

„Jsem pro takový politický systém, který je založen na občanovi a na všech jeho základních občanských a lidských právech v jejich univerzální platnosti.“ [10]...

„Tento občanský princip bývá dnes občas kladen do protikladu k principu národnímu, čímž vzniká dojem, jako by přehlížel či potlačoval tu vrstvu našeho domova, která je tvořena naší národní příslušností. Myslím, že to je jeho hrubé nepochopení.“ [11]...

„Rozhodně tedy nechci jakkoli potlačovat národní determinantu člověka nebo ji popírat nebo jí nepřiznávat její legitimitu a právo na plné sebeuskutečnění.“ [12]...

„Mým domovem je mi tedy i mé češství, to znamená má národní příslušnost, a necítím sebemenší důvod, proč bych se k této vrstvě svého domova neměl hlásit.“ [13]...

„Život, příroda, společnost a svět jsou tak krásné a zajímavé mimo jiné proto, že jsou pestré a že každý živý tvor, každá obec, každá země, každý národ má svou vlastní nezaměnitelnou identitu.“ [14]

I když byl Havel kritizován i adorován jako globalista, jeho postoj byl složitější, jak je patrné z toho, co napsal o Evropě:

Toto [evropské] společenství se musí plně opřít o duchovní a politické hodnoty, které byly v posledních desetiletích udržovány, pěstovány a prakticky naplňovány v demokratické západní Evropě. Tedy o takové hodnoty, jako je respekt k občanským právům a svobodám, politický a hospodářský pluralismus, parlamentní demokracie, decentralizace místní správy a samosprávy a vše, co s tím souvisí či na to navazuje. [15]

Nejde přitom o adaptaci na cosi cizího, ale naopak o návrat národů, které byly násilně odcizovány vlastním tradicím, kořenům a ideálům, k sobě samým, o jejich návrat na cestu, po které už kdysi šly nebo po které jít toužily nebo k níž byly potenciálně předurčeny jako obyvatelé téhož evropského duchovního prostoru. [16]

Tato slova napsal na začátku 90. let 20. století. V listopadu 2009 v projevu před Evropským parlamentem uvedl obdobně:

„Identitu každého z nás mimo to, co je nám vlastní jako jedinečným bytostem, spolutvoří i několik vrstev naší identity tak říkajíc sdílené. Ve větší či menší míře každého z nás spolutvoří i jeho příslušnost k jeho rodině, obci, kraji, firmě, církvi, spolku či politické straně, k jeho národu, civilizačnímu okruhu a posléze i k obyvatelstvu této planety. To všechno poukazuje k nějakému typu našeho domova... Z této sdílené příslušnosti vyrůstá ovšem i sdílená suverenita. Na všech úrovních své identity máme určitou míru suverenity... Oč běží, je jediné: aby se tyto suverenity doplňovaly a pokud možno si vzájemně neodporovaly.“

Lze polemizovat, zda by dnes Václav Havel nebyl také označován za populistu. Brojil proti neautentické byrokratické federalizaci národů a frázím dnes reprezentovaným „politickou korektností“. V roce 1999 požadoval také jen „dočasné útočiště“ pro uprchlíky z Kosova – stejně jako nedávno i jemu blízký tibetský dalajláma, který upozorňoval:

„Evropa je pro Evropany... Evropské země by měly přijmout tyto uprchlíky [ze Středního východu] a poskytnout jim vzdělání a výchovu, a cílem je návrat do jejich země s určitými dovednostmi.“

Havel zemřel v prosinci 2011, rok po tzv. „arabském jaru“ a před masivním přílivem migrantů a uprchlíků do Evropy ze Středního východu. Nežil v době, kdy by byl svědkem cenzury praktikované giganty sociálních médií, jako jsou Facebook a Twitter, rodícího se a vynucovaného multikulturalismu. My ostatní bychom si tedy měli dobře pamatovat jeho odkaz a ztotožnit se s jeho poselstvím:

„Zda nás při tomto velice skromném a zároveň vždy znovu světodějném zápase se samopohybem neosobní moci náhoda našeho bydliště nutí konfrontovat se se západním manažerem nebo s východním byrokratem – to přece opravdu není tak důležité... všichni - ať žijeme na Západě či na Východě - máme před sebou jeden základní úkol, z něhož by mělo vše ostatní vyrůstat. Tímto úkolem je bděle, rozmyslně, pozorně, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém kroku a všude iracionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské moci Ideologií, Systémů, Aparátů, Byrokracií, Umělých jazyků a Politických hesel; bránit se jejímu komplexnímu a všestranně zcizujícímu tlaku - ať už má podobu konzumu, reklamy, represe, techniky či fráze - této rodné sestry fanatismu a studny totalitního myšlení.“

[1] Václav Havel - Do různých stran, Praha, Lidové noviny, 1990, strana 57
[2] Václav Havel - Letní přemítání, Praha, Odeon, 1991, strana 44
[3] Tamtéž, strana 46
[4] Tamtéž, strana 59
[5] Tamtéž, strana 48
[6] Tamtéž, strana 107
[7] Tamtéž, strana 103
[8] Tamtéž, strana 104
[9] Tamtéž, strana 21
[10] Tamtéž, strana 19
[11] Tamtéž, strana 20
[12] Tamtéž, strana 20
[13] Tamtéž, strana 19
[14] Tamtéž, strana 111
[15] Tamtéž, strana 64
[16] Tamtéž, strana 64

Autor obhajuje „SMART trvale udržitelný svobodný rozvoj společnosti s občanstvím 4.0“

Převzato z webu Gatestone Institute