Nedávno si zde pravidelný dopisovatel NP Ota Ulč postěžoval nad churavějící etiketou, že: „etiketa značně již neduživá, nelze ani pochybovat o úpadku respektu k ověřitelné realitě“ (nebo tím byla míněna spíš etika?). A pokračuje dál: „Být arogance hodnocena jako trestný čin, přemnoho žurnalistů a příslušníků podobných profesí by již po právu pobývalo za vězeňskými mřížemi, což ovšem zdaleka se nekoná“. Ještě ve větší míře se to asi týká rozsáhlé kategorie různých diskutérů, kterým internet dal do rukou působivou zbraň a o kterých by Boëthius mohl právem prohlásit: „Si tacuisses, philosophus mansisses.“ (Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem.) V jiném článku na téma propagandy její autor předpokládá, že „jeden z důvodů, proč je především negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš se jimi nezabývají“.
Snad je to dáno mým původním povoláním, že se vždy snažím o to, abych uváděl po zamyšlení pokud možno jen ověřené a pravdivé údaje. V tomto ohledu jsem dost citlivý nejen na některé výroky mojí manželky, ale zejména pak na vyjádření mnohých internetových diskutérů. To je asi důvod, že nyní velmi oblíbené a obsáhlé diskuze k článkům sleduji jen velmi zběhle. Jsem toho názoru, že řada lidí si v diskuzích řeší především své komplexy, neboť jejich duševní život probíhá na úrovni měňavky a rozlišují jen světlo a tmu v daném okamžiku. Snad nejlépe o tom svědčí opakující se téměř identické postřehy.
Jako první příklad negativní propagandy bych rád uvedl nyní velmi aktuální téma přistěhovalectví a v této souvislosti jeho „hlavní představitelku“ Angelu Merkel. Jako každý politik se ona někomu může zamlouvat, někomu méně a jiným už vůbec ne. Pokud má politik podporu 55 % voličů, může být spokojen. Pokud je to nad 80 %, je to podezřelé. Tvrdit o Merkel ovšem, že „pozvala“ do Evropy miliony migrantů, se rozhodně nedá. Nehodlám nyní pečlivě prověřovat chod jednotlivých událostí z roku 2015, ovšem mám ještě v dobré paměti skutečnost, že své proslavené „wir schaffen es“ (my to zvládneme) pronesla již v okamžiku, kdy bez ohledu na hranice celý Balkán až po Maďarsko byl přeplněn stovkami tisíců uprchlíků a dotyčné země si s tím nemohly poradit. Jinými slovy uprchlíkům neotevřela evropské hranice, ale především jen ty německé. Pokusme se zamyslet, co by se asi stalo, kdyby tehdy prohlásila „my je v Německu nechceme“? Nikdo to s určitosti neví, ale předpokládám, že od Španělska až po Řecko a od Norska až po Itálii by milou Angelu oblékli do nacistické uniformy a vzpomnělo by se (jak už to v podobných situacích bývá) na roli Německa z období Třetí říše. Nejhorlivěji by to asi dělali právě ti, kteří jí dnes vytýkají její vstřícnost. Jako zcela čerstvý příklad by se zde dalo uvést nedávný výrok Itala Gianniho Pittellu, který obvinil rakouského ministra zahraničí, že chce Lampedusu ve Středozemním moři přeměnit na koncentrační tábor (protože odmítl převzít emigranty).
Ještě zavčas, než mnozí dočtou jen do těchto míst a začnou mi spílat do „vítačů“, bych rád prohlásil, že vůbec neobdivuji Angelu za její postoj v této otázce. Je možné, že Evropa by snadno snesla nějaký ten milion imigrantů navíc k těm mnoha milionům, kteří zde již z dávných dob jsou. Jenže za hranicemi Evropy čekají ne desítky, ale stovky milionů žadatelů o azyl. Mnozí snad i oprávněně hledají útočiště před útlakem, většina ovšem s prázdným žaludkem jako příjemci sociální podpory a zejména pak snahou nám vnucovat jejich styl života. Nikdo neřekl, kde by vstřícnost měla končit, a i při sebelepší vůli toto ani celá Evropa nedokáže zvládnout, pokud sama nechce ztroskotat.
Někde jsem četl, že politik dělá to, čím by se zalíbil lidem, státník ale dělá to, co je v daném čase nutné. Příkladů by mohla být řada, mnohdy se rozdíl pozná až mnohem později. Ať tak či jinak, nevypadá to ovšem na to, že by současná Evropa příliš oplývala státníky. Zůstaňme ale na chvíli ještě u Angely Merkel. Snad právě to již zmíněné „wir schaffen es“ způsobilo, že málokterý český diskutér jí může dnes přijít na jméno. Ještě před pár lety jsme však s uspokojením zjišťovali, že „nejvýznamnější žena světa“ coby fyzička v roce 1985 působila jistou dobu v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze (a také částečně vládne češtinou). Nyní je představována zejména jako funkcionářka dederonského FDJ. Je to podivné, protože v Německu tato okolnost hraje zcela podřadnou roli a snad jen u jejích skalních odpůrců, zatím co v Česku, kde minimálně každý druhý dostatečně starý politik, veřejný činitel se může pyšnit členstvím v KSČ, mnozí i působením v StB, SNB, Lidových milicích a téměř všichni pak členstvím v ČSM nebo SSM, jí kvůli tomu nemohou přijít na jméno. Jinak velmi vážený Luděk Frýbort jí dokonce vyčítal, že si troufla brát do rukou osud země, aniž jí oschl na zadečku honeckerovský žloutek. Rád bych se v této souvislosti zeptal, kolik českých politiků již mělo u zadku suchý husákovský žloutek v roce 1990 a letech následujících? Předsedkyní CDU se Merkel stala roku 2000 (coby nekompromitovaná poté, kdy se její strana nacházela v krizi po finanční aféře v CDU, a také asi s perspektivou, že do příštích voleb bude odsunuta na druhou kolej), kancléřkou pak v roce 2005. Podle všeho tuto svoji funkci v nastávajících volbách v záři t.r. opět suverénně obhájí. Paroubkovsky řečeno, „který český premiér na to má“? Dnešním Němcům se dá vytýkat ledacos, že by se ale u voleb chovali vytrvale jako ovce, k tomu rozhodně nepatří. Počkejme si raději na jmenování koblihového premiéra ve Strakové akademii zhruba ve stejné době.
Ponechme ale Německo Němcům a věnujme se raději „pražské kavárně“. V době, kdy tento termín ještě nebyl vymyšlen, ozývalo na českých náměstích zvonění klíčů a masové volání „Havel na Hrad“. Dnes aby si dával člověk dobrý pozor, aby nebyl okamžitě oznámkován oblíbeným titulem „havlista“. Může někdo dnes odpovědně jmenovat jméno jediného člověka, který tehdy mohl stát na Havlově místě? Jistě, on měl řadu nedostatků. Například neměl ani vhodné prezidentské kalhoty a pak také (a zejména) nikdy neměl možnost se na tuto funkci připravoval, nikterak s ní nepočítal a předem ani počítat nemohl. To už jeho dva následníci na tom byli podstatně jinak – a využili oni skutečně dostatečně tuto příležitost? Ale především měl Havel dva zásadní nedostatky – pocházel z bohaté a úspěšné pražské rodiny a nikdy se nesklonil před komunistickou mocí. A to se nezapomíná. Vždyť i po válce byli víc pronásledovaní skuteční odbojáři než kolaboranti. Proč by měli být váženi ti, kteří v době Husákovy éry nemysleli na korýtko, právě u těch, co trpělivě drželi hubu a krok?
Možná i proto postupně vykrystalizovala dnes často opakovaná výtka, že se Havel dal zvolit komunisty (ba dokonce že se s nimi paktoval). Pan prezident Zeman ne tak dávno veřejně definoval způsoby, jak se lze zbavit premiéra (což by mělo platit i pro prezidenta) - „buď volbami, nebo kalašnikovem“. Zde je jistě malé přehlédnutí – v české kotlině není běžný kalašnikov, ale defenestrace se stejným výsledkem. Skutečně si v prosinci 1989 Češi a Slováci přáli někoho defenestrovat? Pak ovšem zbývaly jen ty volby. Ovšem koho napřed volit – prezidenta, nebo sněmovnu a až teprve pak prezidenta již nekomunistickými hlasy? (Všeobecné volby prezidenta byly zavedeny až později – v nich by to ovšem Havel suverénně vyhrál.) Šlo by to tehdy skutečně takto v rozumném čase bez problémů provést? Vzpomene si dnes již někdo, jak to tehdy s Federálním shromážděním bylo? Komunisté tehdy byli vesměs tiší jak pěna a starali se především o to, jak nejlépe sametové období přežít.
A s tím souvisí i další častá výtka Havlovi – že prý nezakázal komunistickou stranu. Může skutečně prezident ze své pravomoci nějakou politickou stranu zakázat? Jistě – třeba Husák to mohl udělat bez problémů. Ale v demokracii? Proč tedy prezident Zeman jednoduše nezakáže nějaké nepohodlné extremisty? Navíc zakázat komunisty v zemi, kde i 27 let po převratu 15 % obyvatel je stále a vytrvale volí a minimálně každý pátý je jejich potenciální sympatizant? Snad neexistuje žádné politické sdružení, kde by bývalí komunisté nebyli rozlezlí a neovlivňovali situaci. Při každé vhodné příležitosti jsou komunisté zváni do mediálních pořadů, aby obohatili politickou diskuzi. Co tedy měl nešťastník Havel udělat s více jak milionem lidí? Takže to všechno má být Havlova „zásluha“, protože kdyby on tehdy řekl NE, tak dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebyl ani jeden komunista a žilo by se spokojeně. Teď se zase musí čekat, až Blaničtí rytíři pojedou po Karlově mostě a jejích kůň zakopne. Po letošních sněmovních a prezidentských volbách hrozí, že nějakou komunistickou minulost budou mít úplně všichni představitelé státu až po Ústavní soud. Je to snad také důsledek Havlova prohřešku?
Abychom nezůstali jen u jednoho prezidenta, vzpomeňme zde i na Háchu, který asi pro většinu již zůstane ve vzpomínkách jako „kolaborantský“ prezident (i když se do toho dostal jako slepý k houslím) a s Benešem to také nevypadá nijak dobře. Ale to už by bylo příliš komplikované – přenechme to raději historikům. Ještě že jeho dekrety jsou zatím tabu. Jinak jsme totiž mohli mít i zcela jiného prezidenta. Nemůže být pochyb o tom, že neprozřetelný a následně překroucený výrok roku 2013 stál Karla Scharzenberga několik procent hlasů. On totiž neprohlásil že „Edvard Beneš měl být postaven před soud pro lidská práva“, ale pouze nešikovně, že „dnes by za to skončil v Haagu“. A nebylo by tomu skutečně tak? Ostatně ať se dnes pokusí Zeman vyřídit cikánskou otázku jejich odsunem a uvidíme, jak to skončí. Pro úplnost bychom zde mohli zmínit i další podpásovku v souvislosti s národností a jazykem Schwarzenbergovy manželky, jakož i minulosti její rodiny, což rovněž přispělo k tomu, že on je dnes nezřídka řazen jeho skalními odpůrci k sudetským Němcům. Panu knížeti je možné ledacos vytýkat: šlechtický titul, majetek, to, že huhlá a také usíná, zcela jistě i celou řadu dalšího. Ale rozhodně ne, že by nebyl za všech okolností český vlastenec.
Za sčítané týdny dojde k další regulérní volbě prezidenta. Budoucí uchazeči by si měli v této souvislosti dávat velmi dobře pozor na jazyk. Jinak mohou být neuváženým výrokem velmi snadno diskvalifikováni jako havlisti, vítači, sluníčkáři, neomarxisté a podobně (mírný styk v minulosti s KSČ nebo dokonce i StB by až tak škodlivý být neměl). Nejškodlivější jsou věci, které lidé o někom chtějí slyšet. Řečeno slovy Dinizzettiho Anny Boleny: „Ah! Segnata é la mia sorte,se mi accusa chi condanna“ (jestli ti, kteří mne soudí, titíž jsou, kteří mne již odsoudili, pak jsem ztracená). Jen současný prezident se může dál a bez obav vyjadřovat tak, jak mu zobák narostl, aniž by mu to u jeho příznivců uškodilo. Jeho výroky jsou totiž vždy považovány za zcela historickou pravdu.