16.1.2021 | Svátek má Ctirad


ESEJ: Čím hůře, tím lépe

26.12.2020

„Právě jsem se vrátil z Hradu a mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přijal!“

Tak nějak na mě působila zpráva ČT z 26. října, kdy prezident přijal Babišův návrh na odvolání ministra zdravotnictví a epidemiologa Prymuly. Bohužel. Počet pozitivně testovaných dosahoval tou dobou rekordních hodnot 15 252 a to nejhorší nás teprve čekalo. Pro vládu to nebyla dobrá situace a preference ANO rychle klesly na 25 %. Poté se situace sice stabilizovala, jen aby se čísla opět vyhoupla do vysokých hodnot. Opět špatné pro vládu, dobré pro opozici. A co my? Je to dobré pro nás? Nejdříve si ale položme otázku, co je to dobro.

„Viděl jsem houf hrobařů. Tancovali držíce se za ruce a volali: vítán buď mor!“

Autorem těchto slov je Niccolò Machiavelli, guru pragmatické politologie, který žil na přelomu patnáctého a šestnáctého století ve Florencii. Tento citát ukazuje, že již pět set let před Einsteinem lidé věděli, že vše, tedy i pojem dobra a zla, je relativní. Machiavelli se snaží ve své slavné knize „Vladař“ podat na výše uvedenou otázku univerzální odpověď, i když nepřímo: Dobro je to, co je dobré pro mě (pro moji kapsu, partajní frakci, rodinu, firmu…). Dobro je také to, co je zlé pro mého nepřítele. A naopak. To, co přinášelo zisk hrobařům, tedy dobro, přinášelo žal příbuzným a přátelům, které podobný osud teprve čekal. Mrtvým to bylo jedno. Univerzálnost uvedené definice spočívá v tom, že se s ní bez problému může ztotožnit i můj oponent. Jen zájmy, kterým má dobro sloužit, budou ty jeho. Ale jinak shoda. S morálkou si autor příliš mnoho starostí nedělal, což je důvodem, proč pojem machiavelismus nemá příliš dobré jméno.

„Pandemie koronaviru je pro naši bezzubou opozici darem spadlým z nebes,“ poznamenává jeden z účastníků diskuse na NP (zde). Krize, propad ekonomiky, rostoucí státní dluh, nošení roušek, zavírání hospod, rušení kulturních a sportovních akcí, to vše vede ke všeobecné roztrpčenosti lidí. „Toto vše přineslo opozici argumenty, proti kterým je Čapí hnízdo naprosto nicotné,“ pokračuje příspěvek dále. Má tedy opozice radost z propadu preferencí ANO? Samozřejmě, že ano, a nevidím na tom nic špatného.

Další otázka bude závažnější. Mají tito lidé radost i z příčin, které tento pokles způsobily? Na jedné straně obviňuje opozice vládu z lidských obětí současné covidové pandemie, na druhé straně to jsou právě tyto oběti, které jim přinášejí tak kýžený propad Babišových preferencí. Ten je přímým důsledkem utrpení pacientů, kteří lapají po dechu, jsou závislí na ventilátorech či na mimotělním oběhu krve nebo jsou už na onom světě. Do hlav jim sice nevidím, ale odvolání odborníka za pochodu v tak kritické situaci naznačuje, že jim na pacientech příliš nezáleží. Během každé takové výměny existuje přechodová doba doprovázená nejistotou, chaosem a sníženým výkonem všech účastníků. Nový ministr se musí rozkoukat, úředníci mají strach o svá místa, nikdo nechce nic riskovat, nikdo se do ničeho raději nepouští, nebo se naopak kují pikle. Nějakou chvíli potrvá, než se vše vrátí do původních kolejí. To vše si nakonec odskáčou pacienti i zdravotníci. Politiky obecně, tedy nejen opozici, bych zařadil do čtyř základních kategorií.

1. kategorie psychopat

V běžném obyvatelstvu je psychopatů kolem 1 %. Ale ve vysokých politických nebo korporátních kruzích to vypadá jinak. Podle jednoho australského výzkumu se jich tam vyšvihne kolem 23 % a přibližně dalších 20 % je dysfunkčních. Psychopatem zde nemíním slintajícího sériového vraha, který právě zabil svoji patnáctou oběť. Tito lidé se vůbec nemusí dostat do křížku se zákonem a jejich úchylku nemusí rozpoznat ani zkušený psycholog.

Jde o lidi, kteří získali určitý počet bodů v mezinárodně uznávaném testu PCL-R, jehož autorem je kanadský psycholog Robert Hare, a kteří prošli dalším vyšetřením. Jejich význačným rysem je kromě sebestřednosti, manipulativního chování a patologického lhaní především plochost či absence vlastních emocí a s tím související nízká schopnost empatie. Je to tedy ideální mix pro politiky. Protože radost patří mezi emoce, hádal bych, že lidé patřící do této skupiny žádnou radost z cizího neštěstí prožívat nebudou, jejich neuronový hardware limbického systému to prostě neumí. Pokles volebních preferencí nepřítele berou, to je dobrá věc, ale z lidského utrpení nemají ani radost, ani žal.

Tak nějak šumafuk se zdá být Čínské komunistické straně osoba 14. dalajlámy, který dělá neustále Číně ostudu svými protičínskými aktivitami. Jednou z nich je například to, že pořád ještě existuje, i když nejdou tak daleko, aby na něj spáchali atentát. Tolik jim zase nevadí. Číňané své skutečné zájmy odhalili před několika lety, když tento dalajláma prohlásil, že by možná mohl být tím posledním, tj. že by se po své smrti již dále nepřevtěloval do nového nositele. Zřejmě ví, jak na to, ale jaksi pozapomněl, že k tomu potřebuje ještě souhlas čínských komunistů. Ti reagovali značně podrážděně a zcela kategoricky prohlásili: „Kdepáááák! Ani náhodou! Převtělovat se bude!“ (pro přesnost: 没有! 没门! 他将转世!) Důvod je jednoduchý. Pokud dojde k převtělení na území Čínské lidové republiky, bude muset zvláštní komise mnichů hledající nového dalajlámu respektovat vedoucí roli KSČ (Komunistické strany Číny), která má jediný cíl: aby v Tibetu mohl konečně bačovat jejich člověk. Naoko sice samostatně, ve skutečnosti pod dohledem čínských komoušů, kteří se už těší, jak budou ze zákulisí tahat za nitky. Nový, tentokrát lidový dalajláma, bude muset mít správný třídní původ a kromě svatých textů buddhismu bude muset memorovat také svaté texty marxismu-maoismu. Rozdíl mezi dalajlámou bez přívlastku a dalajlámou lidovým je stejný jako rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií před a po únorovém puči z roku 1948.

Lidový dalajláma nesmí především dělat žádné lidskoprávní ani zahraničněpolitické problémy. Mohl by získat čestné místo v politbyru, kde by mohl vykonávat funkci stranického zaříkávače, mohl by čarovat ve prospěch plnění pětiletých plánů nebo věštit papalášům budoucnost. Detaily nechám na nich. Komoušů je v Číně kolem devadesáti miliónů a ať už věří či nevěří v převtělování, je nabíledni, že značná část této základny si přeje, aby k tomu došlo co nejdříve. Tedy aby starý dalajláma už konečně natáhl bačkory a věci se zase posunuly někam dál. A jsme opět u Machiavelliho - zkáza jednoho přinese prospěch druhým. Je to amorální, ale ne to nejhorší.

K tomu by mohl říci své jistý Charles Maurice de Talleyrand, slavný zákulisní machinátor a Machiavelliho žák, který žil v bouřlivých napoleonských dobách. Člověk, který vždy dokázal přesně odhadnout situaci a v pohodě přežil všechny politické režimy. Nikoliv v kriminálech, ale ve vysokých funkcích. Během své životní dráhy zradil kdekoho a když na sklonku své kariéry skládal přísahu do rukou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa, prý se uchichtl: „Ha, ha, Vaše veličenstvo, to už je třináctá...“

Jednou se ho kdosi zeptal, čemu vděčí za své životní úspěchy. Odpověděl, že své oponenty dokázal vždy včas přečíst, protože u nich předpokládal, volně řečeno, ty nejhorší motivy a ještě horší prostředky, kterými hodlali svých cílů dosáhnout. „Málokdy jsem se mýlil,“ dodal na závěr. Čímž se dostáváme k té nejhorší kategorii, kterou si umím představit:

2. kategorie sadisticko-nekrofilní

Připomeňme si, že obyčejný sadista má „jen“ radost z cizího utrpení a svoji oběť nezabíjí, protože by tím přišel o zdroj svého uspokojení. Naopak nekrofil, jak jej definoval německý psycholog Erich Fromm (tedy nejen ve smyslu sexuálním), je fascinován smrtí, zkázou a všeobecně neštěstím všeho druhu. Patří sem například výše uvedení pohřebáci, kteří se tak upřímně radovali z moru, který postihl jejich sousedy. Patří sem i Čingischán, kterého fascinoval pohled na vypálená města, na hory mrtvol i na zkázu, kterou způsobil: „...drtit nepřátele, vidět je padat před námi na tvář, brát jim koně, slyšet bědování jejich žen. To je nejlepší na světě.“

Kam zařadit novináře zcela oddaného evropským hodnotám, toleranci, pravdě a lásce (ke všem, s výjimkou Zemana či Klause), který se nemůže dočkat, až se konečně změní volební preference – které jsou špatné, protože lidé volili Zemana. Na této nedočkavosti by nebylo nic špatného nebýt toho, že změna těchto preferencí je podmíněna odchodem přibližně půl miliónu Zemanových voličů na onen svět. Sám prezident k této demografické kalkulaci prohlásil, že onen myslitel, Jiří Pehe, je „... dle mého názoru nejhloupější český novinář...“, což je vyjádření velmi zdrženlivé. Takový Talleyrand, který měl na lidi nos, by jej v očekávání toho nejhoršího zcela jistě zařadil do té nejhorší kategorie (už aby pochcípali) a navíc by jej označil ještě za hlupáka, který si neuvědomil, že sám patří mezi ty dříve narozené. Jako obvykle by se zřejmě nemýlil.

Přibližně o rok později vyšší moc Peheho přání vyslyšela a protože Zemanovi voliči zřejmě neumírají dost rychle, seslala na nás trest ve formě koronaviru. Ten je nejrizikovější právě pro ty dříve narozené. Pehemu se tedy splnil sen. Ale já bych mu přál, aby měl spíše sny erotické než humanitárně demografické. Aby se mu do roka a do dne také splnily. Aby se jednoho dne probudil obklopen sedmdesáti pannami, které by se po něm sápaly, aby už konečně přišly o své panenství, a aby on jen tak tak stačil vzít roha. Pak by neměl čas na psaní hovadin.

3. kategorie pragmatik

Tento postoj bych vyjádřil slovy senátora Vystrčila, tedy že se zas tak moc nestalo a že máme myslet raději na budoucnost. Jinými slovy odvolání nepodpořil. Pragmatický postoj, který zohledňuje požadavky této rozkolísané doby: My, plebs, chceme žít, nechat žít a přežít. To je dobro, které je dobré proto, že je dobré pro nás, a nějaké mocenské hrátky nás nezajímají. My, plebs, chceme funkční stát a jednou z jeho základních funkcí je boj s epidemiemi. I major Terazky věděl, že „...na každú robotu je nám treba špecialistov...“ a že je Prymula odborník, to si nikdo netroufl zpochybnit. Každý vůl ví, že v půli brodu se prostě nepřepřahá. Střídat se mohou řidiči dálkového autobusu nebo babička s dědečkem při hlídání dětí, ale ne ministři. „Což ví kdejaký idiot,“ řekl by prezident, ale bohužel to neví stávající opozice.

Zklamalo mě, že se odvolání Prymuly obešlo bez boje. Čekal jsem, že prezident tento návrh nějak zkomplikuje. Že přijme kroky, samozřejmě protiústavní (jako vždy), v zájmu Kremlu či Pekingu (jako vždy), aby odvolání odvolal nebo alespoň pozdržel, nebo aby udělal ze svých oponentů hlupáky, v čemž je stále ještě přeborníkem. Nestalo se.

Poslední kategorie je nejméně početná, protože zahrnuje (zatím) jediného člověka. O to větší je to exot, který se do žádné z předchozích kategorií nevešel. Co si budeme povídat, tato kategorie byla zřízena speciálně pro něj.

4. kategorie K...

Podle některých ztělesnění pravdy a lásky, podle jiných jen jejich karikatura. Politik, filosof, ale také módní návrhář, propagátor tibetského sárí a z něho vyvěrajících hodnot dalajlamismu. Jednoho dne polevil ve své ostražitosti a nevšiml si, že se v jeho okolí potulují novinářské hyeny, které se tak rády vrhají na bezbrannou kořist. Ty se vrhly i na něj, stejně jako se on před několika týdny vrhl ve jménu morálky a boje s covidem na Prymulu. Kdo je to? Nebudu čtenáře dlouho napínat:

„Poté, co byl před dvěma týdny nejhlasitějším kritikem Romana Prymuly, když byl ministr zdravotnictví přistižen při odchodu ze zavřené hospody, se teď Kalouskovi stalo totéž. Novináři ho zastihli v jiné zavřené restauraci, kousek od jeho domu, kam snad chodil tajně na pivko pravidelně.“ říká tento článek.

Ano. Kdo už na začátku hádal Kalouska, hádal správně. Zatímco u exministra Prymuly spekulovala media o tom, co je v pozadí, s kým se sešel a za kolik, zda tam nebyl někdo z Hizballáhu nebo z Drnovic a zda nešlo o velezradu, u Kalouska máme jediný možný motiv: chlast. V uzavřené hospodě měl strávit 40 minut, během kterých prý vypil jedno pivo. To je snad jediné, o čem je možné spekulovat. Kalousek a jedno pivo. Není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Protože se zase tak moc nestalo, ani on, ani jeho kolegové z opozice nešpitli ani slůvkem o jeho rezignaci. Když dva dělají totéž, není to totéž. Je třeba hledět do budoucnosti. Proč ne. Vše by se mu dalo odpustit, jen kdyby proboha předtím tak blbě nežvanil! Kdyby nehřímal o morálce či absenci morálky (u těch druhých), o papaláších, kteří si myslí, že pro ně žádná pravidla neplatí, kdyby tak halasně nevzýval Prymulu k rezignaci. Snad se měl řídit starým českým příslovím „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ nebo jedním českým vtipem ještě z doby husákovské totality: Nemyslet. Když myslet, nemluvit. Když mluvit, nepsat. Když psát, nepodepisovat. A když podepsat, pak se nedivit.

Netrvalo dlouho a na NP se objevil článek Petra Homoly, který pojednává o několika dalších výtečnících této kategorie, tentokrát z řad amerických demokratů, odkud vyjímám:

1. Kalifornský guvernér Gavin Newsom, kterého novináři načapali spolu s jinými v jedné luxusní restauraci, přestože podobné akce sám zakázal.

2. Muriel Bowserová, starostka Washingtonu D.C., která odjela do Wilmingtonu v Delaware, čímž porušila svá vlastní nařízení. Rovněž nedodržela vlastní nařízení o čtrnáctidenní karanténě.

3. Lori Lightfootová, starostka Chicaga, „vyběhla jen v nedbalkách ven na ulici a za pištění a vřískání spolu se stovkami jiných potrhlých demokratů oslavovala záchranu světa“.

4. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová zase navštívila zavřené kadeřnictví.

Ale možná, že výše uvedení šibalové mají jen černé svědomí z dřívější doby a jen se snaží o odpuštění. Přesně podle návodu mého oblíbence Machiavelliho: „Chceme-li, aby nám byly staré zločiny odpuštěny, pak se musíme dopustit nových.“



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.