Důvod k oslavě, nebo k národní seberelexi?
V tomto roce si připomínáme sté výročí 28. října 1918, tedy okamžiku, kdy představitelé českého národa vyhlásili v Praze českou samostatnost, přičemž 30. října 1918 se k právě vyhlášené samostatnosti české Martinskou deklarací připojili představitelé národa slovenského. Takto vznikla první Československá republika, která je v Česku obecně chápána jako vrchol dosavadních národních dějin, nebližší přiblížení k ideálnímu státu, ostrov demokracie, svobody, respektu k lidským právům a prosperity uprostřed autoritářské střední Evropy té doby. Rovněž její konec v období „Mnichova“ je zařazen mezi události posilující trpitelský syndrom našeho národa, kdy jsme měli být zcela bez vlastního přičinění a viny obětováni na oltář cizích zájmů.
Zkusme se ale zbavit ducha romantismu a nacionalismu střihu 19. století a pokusme se o kritický náhled na širší období, jehož středem je doba mezi 28.10.1918 a 29.09.1938.
Pojďme bod po bodu.
První klišé: „V roce 1918 jsme po letech útlaku a přezírání obnovili českou státnost a osvobodili jsme se z habsburského žaláře národů.“ Co to vlastně je ona česká státnost? Pokud tím máme rozumět respektování území dnešní ČR jako státoprávní entity, česká státnost nikdy nepřestala existovat. Nikdo nikdy nezpochybnil existenci Království českého, respektive jeho korunních zemí: České, Moravské a toho, co zbylo ze Slezska po válce o rakouské dědictví. I rakouští císaři se titulovali v dlouhém výčtu svých titulů „král český“ už někde na třetím místě. Nebylo tedy co obnovovat. Je zde spíše jiný problém, který by si zasluhoval zmínit: ČSR se deklarovala na jedné straně jako pokračovatel středověkého českého království, ale na druhé straně jako národní stát národa českého respektive „československého“. Toto je naprosto neadekvátní rovnítko mezi dvěma zcela nesrovnatelnými věcmi. A mimochodem i toto rovnítko vedlo k eskalaci národnostního napětí, které se nakonec stalo ČSR osudným. O tom však dále.
K onomu „žaláři národů“: Češi vstupovali do 20. století jako sebevědomý svébytný národ mající své elity politické, podnikatelské, vědecké i umělecké, národ schopný všestranně se postarat o chod národního společenství. Když toto srovnáme se stavem před cca sto padesáti lety, jedná se o obrovský a obdivuhodný skok. Tento skok se udál právě v onom „žaláři národů“. Je tedy logické, že situace nemohla být tak špatná. Jistě, ne všichni „Nečeši“ byli nadšenými podporovateli národního obrození, nicméně nebylo politikou monarchie dusit vše české. Troufáme si tvrdit, že spíše naopak. Jen malý příklad: všichni známe ze školy příběh budování Národního divadla, kdy chudí venkované věnovali své úspory na jeho stavbu. To vše je pravda a zaslouží si to uznání. Je ale také pravda, a je fér to říci, že největším soukromým dárcem nebyl nikdo jiný než císař František Josef I. a že stavba Národního divadla byla v úrovni desítek procent financována z c. k. státního rozpočtu. Když jsme u Františka Josefa, není obecně známo, že mluvil velmi dobře česky. Češi běžně dosahovali ve státním aparátu monarchie i v jejích ozbrojených silách vysokých postů. Jako svého druhu možná kuriozitu v případě suchozemského národa uveďme třeba kontradmirála Bořivoje Radoně, který byl velitelem námořního letectva monarchie a který vždy zdůrazňoval, že je Čech, nicméně to neviděl být v rozporu se službou monarchii.
Druhá legenda: „ČSR byla demokracií se vším všudy vzniklá na troskách prohnilého rakouského režimu.“ To je asi největší křivda, které se dopouštíme na starém c. k. Rakousku. ČSR byla bezesporu v zásadě demokratickým státem. Ale zaprvé: československá demokracie nevznikla z ničeho 28. října ve čtyři odpoledne. Předlitavsko, tedy „rakouská“ část Rakouska-Uherska, byla konstituční monarchií a právním státem minimálně od roku 1867, kdy byla přijata Prosincová ústava, ne-li již od roku 1860, kdy byl vydán Říjnový diplom. Od roku 1907 platilo rovné a všeobecné volební právo. Ano, jen pro muže starší 21 let, ale obdobně tomu bylo i jinde v tehdejší Evropě. Občané si byli rovni před zákonem bez ohledu na původ či majetek, soudy byly z ústavy nezávislé. ČSR měla na čem stavět. Respektive demokracie československá byla pouze pokračováním demokracie předlitavské. V tomto prostředí vyrostla většina politiků i stran, které poté zaplnily politický prostor ČSR, kam si s sebou vzaly všechny klady i nešvary z dob rakouských. A za druhé: ČSR nebyla demokracií zdaleka ideální. Z voleb vzešlé instituce se o moc a vliv musely dělit s nevolenými centry, jako například s tehdejší opozicí s oblibou tepaným „Hradem“, tedy lidmi kolem presidenta Masaryka, jejichž vliv a neformální moc pocházela ne z voleb, ale z Masarykovy všeobecně uznávané autority. V ČSR od roku 1923, v reakci na vraždu ministra financí Aloise Rašína, platil velmi kontroverzní Zákon na ochranu republiky, který dovoloval velmi flexibilní výklad a trestní postih za politické postoje a činy.
Třetí legenda: „Nepřející a nepřátelští Němci, podporováni Maďary a koneckonců i Slováky, zapříčinili zkázu Československa, čímž se dopustili zrady na své vlasti.“ Toto je bezesporu nejvýbušnější téma, které dokáže vzbudit prudké vášně i po desítkách let. Pokusme se je rozebrat ve světle faktů a ne pod vlivem emocí.
Takže: středověké české království bylo obýváno lidmi hovořícími česky a německy, a k tomu ještě lidmi hlásícími se k judaismu, tudíž považovanými a sami se považujícími za Židy. Nebylo státem Čechů ve smyslu chápání národa dle definice z 19. století. A takto vplynulo do habsburského soustátí. Je nepravdou, že české stavovské povstání v letech 1618 až 1621 bylo odbojem „Čechů“ proti „Němcům“. Bylo sporem náboženským, napříč etniky. A nakonec třicetiletá válka, jejíž bylo rozbuškou, byla ve své poslední fázi jen klasickým bojem o vliv a teritoria, kdy vojska protestantského Švédska válcovala Evropu – za peníze katolického francouzského krále. Násilná rekatolizace v českých zemích také nebyla ve své době ničím výjimečným – katolíkům v protestantských zemích se po třicetileté válce nevedlo o nic lépe, než nekatolíkům u nás. Jako česko-německý spor bylo stavovské povstání interpretováno mnohem později a takto stalo se jednou z legend první republiky, přičemž komunistická historiografie všemu nasadila absurdní korunu. Nacionalismus 19. století byl jednou z příčin, které vedly k první světové válce a tím i k nešťastnému konci Rakouska-Uherska, jehož dozvuky vidíme dodnes. Kruté války v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století lze považovat za poslední dějství rozpadu habsburské monarchie. Nad křehkým příměřím zde bdí síly OSN a NATO dodnes. Národnostní problém byl v Rakousku-Uhersku velmi palčivý, vyrovnání z roku 1867 jej spíše vyhrotilo, než utlumilo, kdy se jiné národy oprávněně ptaly, proč bylo vyhověno právě a jen zrovna Maďarům. V prostředí dnešní ČR si český nacionalismus nezadal s tím německým svou nesmiřitelností, neústupností i nedostatkem smyslu pro realitu a vůle k dohodě. Kriticky uznejme, že mnohé postoje a kroky českých reprezentantů se při nestranném hodnocení musí zdát opravdu malicherné, přízemní a hlavně krátkozraké, zejména svou nevůlí ke kompromisu a k hledání průchozího řešení. Dlužno rovněž dodat, že český nacionalismus byl podstatně nesmiřitelnější v Čechách. Na Moravě se české a německé prostředí dokázalo dohodnout ve věci volebního zastoupení, jazykové a školské úpravy, viz tzv. Moravské vyrovnání z roku 1905.
Při vzniku Československa se jeho zakladatelé, tedy Tomáš Garrigue Masaryk s Edvardem Benešem jako hlavním vyjednavačem a Milanem Rastislavem Štefánikem otevírajícím dveře do nejvyšších kruhů francouzské armády a politiky, na jedné straně dovolávali historických hranic českého království bez ohledu na to, kdo uvnitř takto vymezeného území žije, na straně druhé práva národů na sebeurčení, podle toho, kde se co zrovna hodilo. Tak byla potvrzena na jedné straně historická hranice na hřebenech českých a moravských pohraničních hor, na straně druhé umělá hranice na jižním Slovensku nebo severovýchodě Slezska. Málokoho dnes asi napadne, proč se zámeček u Hlohovce v lednicko-valtickém areálu nazývá Hraniční. Ano, zemská hranice skutečně procházela středem zámečku, Valtice byly dolnorakouským městem Feldsberg. Na Moravu se „dostaly“ společně s Hlohovcem a polovinou zámečku až pár let po první světové válce z toho důvodu, že „bylo nezbytné“ zachovat na území nového státu železniční spojení mezi Břeclaví, Mikulovem a Znojmem. I takové důvody hrály roli při stanovování hranic Československa. Tudíž nebýt autority dohodových mocností vycházející z jejich vítězství ve válce, mnohdy podpořené vyloženě zavádějící argumentací československých představitelů, takový konstrukt nemohl v palbě nestranné kritiky obstát. Výsledkem bylo Rakousko-Uhersko v malém, tj. multinárodní stát, kdy Češi beroucí si jako svého druhu rukojmí Slováky se prohlásili za státní národ československý, přičemž tři milióny Němců byla prohlášeny za menšinu. Jejich dovolávání se téhož práva na sebeurčení, které prosazoval Masaryk s Benešem pro Čechy, jsme tehdy smetli ze stolu s tím, že je to naplněno garantováním jejich menšinových práv, a také slibem zřídit v Československu kantonální systém podobný Švýcarsku, k čemuž ale nikdy nedošlo. Nedivme se, že se čeští Němci a slovenští Maďaři cítili po konferencích z pařížských předměstí nevyslyšeni a odstrčeni. Rovněž sebekriticky přiznejme, že ČSR udělala jen velmi málo pro to, aby se s ní národnostní menšiny identifikovaly. Spíše, byť neoficiálně, razila politiku drobných ústrků a netaktností s pocitem zadostiučinění založeném na postoji „to máte za Bílou horu“. Jak jinak vyložit vysílání českých četníků nebo přednostů stanic do čistě německých obcí, poté zakládání českých škol zde s odvoláním na regule na ochranu jazykových menšin. Nedivme se, že když bylo německé pohraničí tvrdě zasaženo krizí 30. let, tak se čeští Němci stali snadným soustem Hitlerovy propagandy neuvědomujíce si, že jim nabízí jednosměrnou jízdenku do pekla. A s nimi se „svezla“ maďarská menšina a nakonec i Slovensko pod vedením hlinkovců. Navíc když Hitler, za použití polopravd až vyložených lží a zákulisního tahání za nitky se zástupci „sudetských“ Němců, tlačil československé představitele v čele s ministrem zahraničí a poté presidentem Benešem stále více do kouta, Československo se dlouho jen stále více zatvrzovalo ve své nesmiřitelné pozici, namísto aby dávno Hitlerovi „přebralo“ sudetské Němce vstřícným přístupem k nim. Když už Beneš nevěděl, co dál, otočil a začal s pokusy o kompromis, ale to již bylo pozdě: Hitler nikdy neměl ve skutečnosti zájem o řešení situace sudetských Němců, jeho cílem bylo eliminovat ČSR jako potenciální riziko v zádech v případě války se Západem a „sudeťáci“ měli sehrát roli užitečných idiotů. Dlouho už instruoval Henleina a ostatní vůdce sudetských Němců, že se nemají chtít domluvit a eskalovat tak dál a dál napětí. A ti už tehdy byli Hitlerovi dostatečně oddaní, aby udělali, co jim řekl.
V tomto bodě se začínají prolínat dvě linie legendy o první republice, a to národnostní problém a čtvrtá legenda: „Západní velmoci garantovaly hranice a svrchovanost ČSR a když měly své garance naplnit, zradily nás v Mnichově.“
Jak to bylo doopravdy? Kreativní způsob za použití poněkud hokynářských triků, kdy například flexibilně pracoval s počty příslušníků německé menšiny, anebo sliboval spolu s Masarykem „kantonální“ uspořádání republiky po vzoru Švýcarska, kterým Beneš dojednal hranice ČSR během mírových konferencí, je naznačen výše. To, co se v roce 1919 jevilo jako brilantní diplomatické vítězství, se začalo velmi rychle obracet v noční můru umocňovanou navíc neústupností československé zahraniční politiky vedené právě Benešem. ČSR byla de facto obklopena nepřátelsky naladěnými sousedy: pozici Německa a Rakouska netřeba detailně vysvětlovat, podobně Maďarska z důvodu maďarsko-slovenské hranice a početné maďarské menšiny za ní, s Polskem ČSR dokonce vedla krátkou válku, kterou později Poláci, a ne neprávem, vykládali jako kudlu do zad v době, kdy na právě znovuvzniklé Polsko z východu těžce tlačil Sovětský svaz. Jedinou „přátelskou“ hranicí tak byl krátký úsek hranic s Rumunskem na Podkarpatské Rusi. Navíc československými představiteli halasně propagované garance hranic západními mocnostmi, přesněji řečeno Francií, nebyly jimi až tak míněny vážně, což se poprvé v plné nahotě ukázalo na konferenci v Locarnu už v roce 1925. Německo uznalo neměnnost své západní hranice na Rýnu, nicméně ve věci východní hranice se k tomu nemělo, a Francie v tom nic moc neudělala. Podobně se Francie zachovala v roce 1936, kdy Hitler obsadil východní břeh Rýna, kde versailleská smlouva zakazovala přítomnost německé armády. Francie proti tomuto flagrantnímu porušení statu quo neudělala nic. Garanční smlouva mezi ČSR a Francií z roku 1925 nebyla zdaleka jednoznačná, francouzská vojenská pomoc byla podmíněna řadou podmínek, které nebylo jednoduché naplnit. Je rovněž třeba říci, že Velká Británie nás v Mnichově nemohla „zradit“, i kdyby chtěla. Nikdy se totiž smluvně nezavázala československou nezávislost bránit vojensky.
Československá zahraniční politika se tak velmi rychle dostala do pozice, kdy napětí se svými sousedy minimálně netlumila, a jednoznačných garancí od spojenců nedosáhla, navzdory ujišťování tehdy již presidenta Beneše. Toto všechno Hitler, coby politik naprosto bez skrupulí pokud šlo o dosažení cíle, samozřejmě věděl. S ledovou tváří hráče pokeru dál přitápěl pod kotlem středoevropské politiky, i když, jak dnes víme, byl připraven se stáhnout například v případě razantní reakce západních mocností na obsazení Porýní. Správně sázel na to, že hrůzy první světové války jsou stále živě v paměti západoevropské populace, a tudíž se vedoucí představitelé Francie či Velké Británie budou zdráhat riskovat nový válečný konflikt a další statisíce či miliony mrtvých kvůli pro ně poněkud nečitelnému a nejednoznačnému národnostně územnímu sporu kdesi uprostřed Evropy. Když toto pochopil i Beneš, bylo pozdě. Zde není studie a interpretace historických pramenů zcela ukončena, ale má se za prokázané, že jako zoufalý pokus Beneš sám v září 1938 indikoval připravenost odstoupit části československého území obývaného Němci, a to prostřednictvím mise ministra Nečase k vedení francouzské socialistické strany. Přes veškerou Benešovu snahu utajit své spojení s touto iniciativou existuje jeho dopis Nečasovi s instrukcemi. Efektem samozřejmě bylo přesně to, čeho se Beneš obával, a to že pokud jednou ČSR v principu připustí odstoupení části území, další diskuze bude ne o tom, zda ano či ne, ale pouze v jakém rozsahu. Jsou stále diskuze, zda noční návštěvy velvyslanců Francie a Británie na Hradě pár dní před Mnichovem byly opravdu vydíráním presidenta těmito velmocemi, anebo si je Beneš prostě neobjednal, aby poté, co přijme to, o čem už tehdy asi tušil, že musí v nějaké formě přijít a čemu dnes říkáme „Mnichov“, vypadal jako hrdina bránící svou vlast.
Takže pokud se text oné nechvalně proslulé „Mnichovské dohody“ odvolává na předchozí deklarace připravenosti československé vlády odstoupit části státního území, je to bohužel ne lež, ale konstatování faktu. A pokud v Mnichově Francie a Velká Británie něco nebo někoho zradily, nebyla to, a to si přiznejme otevřeně, Republika československá a případné spojenecké smlouvy s ní, ale obecné principy spravedlnosti, práva a hlavně pravda. A dále, pokud se oprostíme od emocí, musíme si připustit, že Československo se nestalo obětí zrovna zrady, ale spíše obětí nesprávné kalkulace velkých hráčů mezinárodní politiky, kteří chtěli věřit „appeasementu“, tedy tomu, že Hitlera lze „uklidnit“. Přesně to komentoval sir Winston Churchill v reakci na patetické deklarace svého předchůdce Nevilla Chamberlaina vracejícího se z Mnichova: „Jeho volba byla mezi válkou a ostudou. Zvolil ostudu, takže válku bude mít později.“
K tématu „Mnichova“ se váže další výbušné téma: měla se ČSR bránit přesile? Na tuto otázku asi nelze jednoznačně odpovědět. Beneš ji vyřešil slovy, že nepovede národ na jatka. Možná v tom měl kus pravdy, ale: jatka se stejně konala, možná v menší míře, ale na straně druhé Češi při nich často neměli možnost umírat se zbraní v ruce anebo se ke zbrani museli dostat složitou cestou a v podstatě soukromou iniciativou. Z druhé světové války máme mnoho příkladů, kdy se hitlerovskému Německu postavili slabší soupeři. Jmenujme Polsko a jeho nikdy nezlomený odpor, Dánsko s jeho alespoň symbolickým bojem anebo Norsko. Když už nic, vojáci těchto zemí bojující v exilových armádách museli být v případě zajetí považováni za válečné zajatce podle ženevských konvencí a nikoli za zrádce říše, jako tomu bylo u příslušníků československé zahraniční armády.
Možná ještě krátce k doktríně československé armády ve 30. letech. Horečně budovaný systém pohraničních opevnění měl v principu za úkol zadržet útočící wehrmacht do doby, než ze západu na Německo zaútočí naši spojenci. Ale kteří spojenci to měli být? Francie se svou pasivní doktrínou spoléhající na Maginotovu linii na břehu Rýna, vedoucí od září 1939 do května 1940 svou „podivnou válku vsedě“? Maginotova linie navíc byla stejně v roce 1940 poměrně snadno obejita přes neutrální Belgii a pohoří Ardeny.
Vše výše popsané neodvratně poznamenalo poválečnou historii Čechů a Slováků. Prostředí, ve kterém dnes žijeme, je produktem těchto dějin.
Mnichovskou legendou president Beneš zdůvodňoval příklon k SSSR, čímž vehnal ČSR do náruče Stalina a československých komunistů s nám známými důsledky. Nikdy si nepřipustil ani on sám ani nikdo jiný v podstatě krátkozrakost ve Versailles a omyly v československé meziválečné diplomacii. Beneš nazýval stav po válce umožňující odsun německé menšiny ne nutností, ale příležitostí. Opět podobně jako po první světové válce, vítězné mocnosti přesvědčil, že to je to, co je nezbytné, a pak na ně ukázal prstem, že právě ony jsou původcem této myšlenky. Vkrádá se pocit, že se sudetským Němcům takto kolektivně namísto Hitlera pomstil za to, že jej v onom diplomatickém pokeru konce 30. let přehráli. Zbavili jsme se tak téměř třetiny spoluobčanů, kteří zde s námi žili po staletí a pomohli nám vytvořit naši zemi takovou, jaká je.
Namísto, aby se po druhé světové válce někdo zabýval skutečnou analýzou, proč první republika dopadla, jak dopadla, byla liberální demokracie odsouzena jako přežilá a nahrazena demokracií lidovou, slovy Beneše „vědeckou politikou“, což v praxi znamenalo pár povolených stran v „Národní frontě“, kterou si komunisté velmi rychle přizpůsobili k obrazu svému. Jen pro ilustraci: do této Národní fronty nebyla připuštěna nejvlivnější strana předválečné ČSR - strana agrární - s tím, že kolaborovala s Německem. Zdá se, že se spíše provinila kritikou Beneše v období kolem „Mnichova“.
Možná by bylo dobré si spíše z uplynulého století vzít ponaučení, odidealizovat si legendu první republiky a oprostit se od „mnichovského syndromu“, raději než hýčkat pocit trpitelů a pasivních obětí a potažmo být ochotnými posluchači různých polopravd a spikleneckých teorií. Od roku 1989 uplynulo již takřka 30 let, od vzniku samostatné České republiky už čtvrtstoletí – tedy doba delší, než po jakou trvala ona oslavovaná republika první. Zažíváme období nebývalého hospodářského rozvoje, naše životní úroveň je patrně nejvyšší v dějinách. Je potřeba akceptovat, že logickým a dějinami daným zázemím pro naši prosperitu je pevné zakotvení ve strukturách EU a NATO. Je však třeba v rámci těchto struktur vystupovat sebevědomě, nečekat, co se domluví „o nás bez nás“, s tím, že to stejně nedokážeme ovlivnit. Oživme spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky, koordinujme své kroky s Rakouskem a Slovinskem. Buďme hrdými Čechy a hrdými Středoevropany a společně se zeměmi, které mají sdílenou historickou zkušenost prožívanou po staletí v rámci habsburského soustátí, se aktivně hlasme o své místo v rámci EU a společně se snažme její směřování ovlivňovat směrem, který považujeme za správný.
Možná k tomu zkusme použít právě nadcházející stoleté výročí vzniku Československa.