Je celkem jasné, že fandové a fanynky budou tu trapnou scénu obhajovat a „vysvětlovat“, protože sami neví o nastavení EU základní věci. Sikorski to sice v přímém přenosu vysvětlil, ale připomenu pár klíčových informací:

(a) To že EP nemá právo přímé legislativní iniciativy je pravda. Je to vůle zemí, které EU tvoří, a konstrukce dělby mezi EP a Radou je vymyšlená proto, aby nešlo obejít členské státy a jejich reprezentaci. To je v EU unikátní řešení - členské země a Rada (tvořena vládami, které vzešly z národních voleb) tak drží kontrolu nad legislativním procesem. Btw. kdyby to tak nebylo, a parlament by fungoval jako národní, tak by malé země byly zcela v područí velkých: ty mají rozhodující počty poslanců a nemusely by se s návrhy zákonů nikoho ptát. Dnes jsou počty zástupců malých zemí relativně nadhodnocené a kontrola Rady takovému válcování zabraňuje. Macinka asi netuší, co kritizuje - je to ale přesně mechanismus, který chrání menší členské země před válcem velkých. A že by chtěl prosazovat evropskou federaci to je asi překvápko i pro něj.

(b) Pozoruhodný je i jiný efekt tohoto uspořádání: v národním parlamentu má totiž vláda ve „svém“ parlamentu po volbách buď většinu nebo alespoň toleranci, takže si „svůj“ program touto většinou prosazuje a nejbližší „demokratická kontrola“ přichází až s dalšími volbami. V mezidobí změna pohledu voličů nemá reálný odraz v parlamentním rozhodování (není toto „demokratický deficit“?). Naproti tomu, v Evropském parlamentu si Komise musí s každým návrhem většinu získat znovu a znovu, žádnou předem danou většinu nebo „jistotu stoosmičky“ nemá. A pokud takto de facto argumentací a politickou prací většinovou podporu získá, členské země a jimi zvolené vlády ještě mají kontrolu nad návrhem, a pokud návrh Radou neprojde (hlasováním, ale k odmítnutí stačí dokonce i menšina (tzv kvalifikovaná) a v řadě důležitých agend stačí prosté veto jediné země. Jinými slovy, demokratická kontrola v EU je vícestupňová a de facto podstatně silnější než v národních parlamentech. Vůle voliče se převádí na evropské rozhodování dvěma cestami - přes EP a přes vlády vzešlé z národních voleb, a tato kontrola a její dopady jsou podstatně efektivnější než kdyby vše v EU běželo jen přes EP který by byl konstruován stejně jako národní parlament.

(c) pro jednoduchost vynechávám další možnosti a pojistky, jako je třeba přímá občanská iniciativa nebo systém žlutých a oranžových karet, kterými mohou legislativní proces ovlivňovat národní parlamenty.

Bylo by samozřejmě dobré, kdyby naši reprezentanti tyto věci důkladně měli nastudované, pochopené a aby je teda znali, když je chtějí veřejně diskutovat, jejich evidentní povrchnost nelze opravdu slavit jako odvahu „něco říct“ - když je to z cesty, je to opravdu spíše trapné a ostudné.