Irský růst nelze vysvětlit jedinou daňovou sazbou. Český problém je hlubší: najít novou výhodu, na níž bude stát další etapa prosperity.

Poslanec Jindřich Rajchl dává Irsko za příklad hospodářské politiky. Upozorňuje na jeho mimořádně vysoký růst HDP a nízké daně. Na první pohled tu skutečně existuje působivá číselná shoda: předběžně uváděný irský růst za rok 2025 činil 12,3 procenta a základní sazba daně z příjmů z obchodní činnosti je 12,5 procenta. Z toho se snadno vytvoří jednoduchý příběh: Irsko má nízké daně, a proto tak rychle roste.

Nízké zdanění podnikových zisků nepochybně může být konkurenční výhodou. Z irského případu však nelze odvodit rovnici, podle níž nízká korporátní daň automaticky vytváří mimořádný růst. Irský model vznikl z neobvyklé kombinace daňové politiky, jazyka, geografie, zahraničních investic a historických vazeb na Spojené státy a Velkou Británii. Vybrat z této konstrukce jedinou sazbu znamená zaměnit jednu část systému za celek.

Dvanáctiprocentní růst, který už není dvanáctiprocentní

První problém je v samotném údaji o růstu. Irský statistický úřad CSO původní odhad 12,3 procenta po zpřesnění národních účtů snížil na 8,0 procenta. Ještě zajímavější je struktura tohoto růstu. Sektory ovládané nadnárodními společnostmi vzrostly o 14,5 procenta, zatímco sektory zaměřené převážně na domácí ekonomiku jen o 2,2 procenta. Spotřeba domácností vzrostla o 2,6 procenta.

Ani osmiprocentní růst tedy neznamená, že se běžná irská ekonomika během jediného roku zvětšila téměř o desetinu tak, jak bychom podobné číslo obvykle interpretovali u České republiky. Irský HDP je mimořádně silně ovlivňován činností nadnárodních společností. Proto Irové používají také ukazatel GNI*, modifikovaný hrubý národní důchod, který odstraňuje část globalizačních vlivů deformujících běžné národní účty. Ten v roce 2025 reálně vzrostl o 4,7 procenta.

Rozdíl je značný i v absolutních číslech. Irské HDP dosáhlo přibližně 602 miliard eur, zatímco GNI* jen asi 334 miliard. Irsko tedy opravdu roste rychle. Není ale správné jeho údaj o HDP mechanicky porovnávat s růstem běžné evropské ekonomiky.

Nízká daň nestačí

Irsko skutečně používá základní sazbu daně z příjmů z obchodní činnosti 12,5 procenta. U největších nadnárodních skupin je ovšem dnešní situace složitější: podle pravidel Pillar Two se na velké skupiny vztahuje minimální efektivní zdanění 15 procent.

Nízké zdanění přesto nepochybně patřilo k nástrojům, jimiž Irsko po desetiletí získávalo zahraniční investory. Samo ale irský úspěch nevysvětluje. Maďarsko má korporátní daň pouze 9 procent a jeho ekonomika v roce 2025 vzrostla jen o 0,5 procenta. Bulharsko má desetiprocentní sazbu a rostlo o 3,1 procenta.

Nízká daň tedy může existující komparativní výhodu zesílit, ale sama ji nevytvoří.

Irsko má něco, co Česko nemá

Irsko je jednou z mála anglicky mluvících zemí Evropské unie. Pro americkou společnost, která chce působit na evropském jednotném trhu, jde o mimořádnou kombinaci: může být uvnitř EU a současně zůstat v anglickém prostředí. K tomu přistupují dlouhodobé kulturní, personální a obchodní vazby mezi Irskem a Spojenými státy.

Jakmile se navíc v jedné zemi koncentrují technologické, farmaceutické a finanční společnosti, vzniká kolem nich síť právníků, auditorů, bank, manažerů a specialistů. Další firma už nepřichází do prázdného prostoru, ale do hotového podnikatelského ekosystému. Výhoda se začne sama reprodukovat.

Význam má i geografie. Irsko je přímořská země mezi Evropou a Severní Amerikou, bezprostředně vedle Velké Británie, ale po Brexitu zůstalo uvnitř jednotného trhu EU. Dublin je navíc dlouhodobě budované finanční centrum. Taková kombinace se nedá vytvořit změnou jednoho paragrafu daňového zákona.

Ani bohaté vnitrozemské státy nejsou jednoduchým protiargumentem. Švýcarsko a Lucembursko leží uprostřed nejbohatší části Evropy a používají jazyky velkých okolních ekonomik. Rakousko zase těží z němčiny a přirozeného napojení na celý německojazyčný hospodářský prostor. Česká republika podobnou přirozenou jazykovou nebo finanční výhodu nemá.

Srovnávejme Česko se skutečně podobnými zeměmi

Při hodnocení české hospodářské politiky je proto důležité volit srovnatelné státy. Strukturálně jsou České republice relativně blízké především Slovensko a Maďarsko: menší vnitrozemské středoevropské ekonomiky s vlastním omezeným jazykovým prostorem, silnou průmyslovou orientací a značnou závislostí na větších okolních trzích. V některých otázkách může být užitečné také Srbsko, i když jeho postavení mimo Evropskou unii představuje zásadní rozdíl.

Polsko je už podstatně odlišnější případ. Má více než trojnásobně větší domácí trh a přímý přístup k moři. Investice, která je v České republice životaschopná pouze díky exportu, může v Polsku dávat smysl už díky samotnému domácímu trhu. Přístavy mu navíc poskytují další přirozenou výhodu v logistice, dopravě a některých průmyslových odvětvích.

Také Rakousko může být vhodným srovnáním jednotlivých politik, nikoli však jako strukturálně totožná ekonomika. Německý jazyk jej přirozeně propojuje s mnohem větším hospodářským prostorem. Smyslem takového rozlišování není tvrdit, že geografie nebo jazyk předurčují prosperitu, ale zabránit tomu, abychom výsledky jedné země připisovali politice, která ve skutečnosti funguje společně s úplně jinými strukturálními výhodami.

Právě Maďarsko je proto pro Rajchlův daňový argument zvlášť zajímavý kontrolní případ. Je České republice strukturálně podstatně bližší než Irsko, má ještě nižší korporátní daň – a přesto žádný irský růst nevykazuje.

Český úspěch nebyl samozřejmostí

Také české země měly období mimořádného hospodářského úspěchu, ale vždy pro něj existovala konkrétní příčina. V 19. století se Čechy a Morava staly jednou z nejprůmyslovějších částí habsburské monarchie. Tento rozvoj ovšem probíhal uvnitř mnohem většího hospodářského prostoru. České země tehdy nebyly samostatnou desetimilionovou vnitrozemskou ekonomikou s malým jazykovým trhem.

Mimořádnou průmyslovou pozici konce 19. století proto není nutné chápat jako nějakou přirozenou a trvalou výhodu českého prostoru. Vznikla za konkrétních historických podmínek uvnitř velkého hospodářského celku monarchie.

Po roce 1989 vznikla další příznivá konstelace. Česká republika měla průmyslovou tradici, relativně kvalifikovanou pracovní sílu, bezprostřední blízkost Německa a Rakouska a přitom výrazně nižší náklady. Po vstupu do EU se proto mohla hluboce zapojit do západoevropských výrobních řetězců.

Jenže úspěch tohoto modelu zároveň postupně odstraňuje jeden z jeho základních předpokladů. Jak české mzdy a ceny rostou, slábne výhoda levnější výroby. Strategie „jsme kvalifikovaní, blízko Německa a podstatně levnější“ nemůže fungovat věčně.

Co když Česko žádnou další automatickou výhodu nemá?

V české debatě se obvykle předpokládá, že budeme bohatší západní státy dále dohánět a spor se vede pouze o rychlost. Žádný ekonomický zákon ale takovou konvergenci nezaručuje.

Česká republika nemá žádnou zjevnou strukturální výhodu, která by sama zajišťovala další rychlé dohánění. Nemáme světový jazyk, velký domácí trh, přístup k moři, globální finanční centrum ani mimořádnou surovinovou či energetickou rentu. Výhodou je blízkost Německa, která však zároveň znamená silnou závislost na jeho průmyslu.

Tyto nevýhody lze kompenzovat technologiemi, vzděláním, produktivitou, kvalitními institucemi nebo mimořádnou specializací. Není ale žádný důvod předpokládat, že taková výhoda musí vzniknout automaticky. Pokud nevznikne, může se česká ekonomika jednoduše ustálit na nižší relativní úrovni než státy se strukturálně příznivějšími podmínkami.

Možná jsme si během posledních třiceti let příliš zvykli chápat dohánění Západu jako normální stav. Z dlouhodobějšího historického pohledu může být naopak mimořádnou epizodou, stejně jako prudký průmyslový vzestup českých zemí na konci 19. století.

Potřebujeme nové „stříbro“

České dějiny nabízejí pěknou analogii. Po objevu bohatých nalezišť stříbra ve 13. století se Kutná Hora velmi rychle proměnila v jedno z nejvýznamnějších a nejbohatších center Českého království. Stříbro nebylo motorem celé české ekonomiky po celý středověk, ale v některých obdobích představovalo mimořádnou výhodu.

Moderní ekonomika samozřejmě nepotřebuje objevit nový důl. Českým „stříbrem“ 21. století může být technologie, specifická průmyslová specializace, energetická výhoda, mimořádně kvalitní instituce nebo něco, co dnes ještě neumíme předvídat. Podstatné je, že nějaká skutečná výhoda musí existovat.

Proto je také poněkud prázdné často opakované heslo o „ekonomice s vyšší přidanou hodnotou“. Vyšší přidaná hodnota není strategie, ale výsledek. Aby česká firma mohla prodávat něco dráž než konkurence, musí mít něco, co konkurence nemá: technologii, značku, know-how, mimořádnou produktivitu nebo jinou skutečnou výhodu.

Rajchl se mýlí, ale ptá se správně

Je proto fér vrátit se k Jindřichu Rajchlovi. Jeho vysvětlení irského růstu je příliš jednoduché. Z nízké irské daně nelze přímo odvodit irský hospodářský úspěch.

Jeho argument má ale jednu přednost: alespoň se pokouší odpovědět na otázku, odkud má přijít další český hospodářský růst.

Česká politika nabízí mnoho dílčích opatření – daně, investice, energie, školství, vědu nebo digitalizaci. Mnohem hůře se v ní hledá odpověď na hlubší otázku, co má nahradit model relativně levné a kvalifikované průmyslové ekonomiky napojené na Německo.

Evropská integrace není sama hospodářskou strategií

U prointegrační části současné opozice se odpověď často hledá především uvnitř evropského rámce: ve společném trhu, společných pravidlech, energetické transformaci a další integraci. Jednotlivě mohou být taková opatření rozumná. Problém nastává, pokud se nejprve přijme evropský směr a teprve potom se hledá způsob, jak mu českou ekonomiku přizpůsobit.

Správné pořadí by podle mého názoru mělo být opačné. Nejprve analyzovat specifickou českou situaci a potom se ptát, která evropská pravidla nám pomáhají a která nám škodí. Stejná pravidla nemusejí mít stejné důsledky pro průmyslové a energeticky náročné Česko jako pro Irsko, Francii nebo Nizozemsko.

Evropská integrace může být prostředkem prosperity. Nemůže však sama nahrazovat odpověď na otázku, v čem má být česká ekonomika konkurenceschopná.

ODS: brzda není volant

ODS je trochu jiný případ. Neusiluje o bezvýhradné urychlování evropské integrace a často požaduje méně evropské regulace, změny některých klimatických politik a větší důraz na konkurenceschopnost.

Její myšlenková slabina je však jinde. ODS umí poměrně dobře říci, co je třeba zpomalit, zmírnit nebo zrušit, ale hůře odpovídá na otázku, co má dosavadní český hospodářský model nahradit.

Je to rozdíl mezi brzdou a volantem. Méně regulace, nižší daně a odpovědnější rozpočty mohou být rozumnými opatřeními. Sama ale neříkají, v čem má být Česká republika natolik dobrá, aby dlouhodobě rostla rychleji ve chvíli, kdy už nebude podstatně levnější než její západní sousedé.

ODS se tak zatím spíše snaží vytvořit lepší podmínky pro pokračování dosavadního modelu, než aby nabízela přesvědčivou představu modelu následujících desetiletí.

Nahradila Ukrajina chybějící domácí projekt?

Podobná otázka zpětně vzniká u Fialovy vlády. Nelze tvrdit, že by neměla vlastní domácí iniciativy. Konsolidační balíček a důchodová reforma byly významnými zásahy. Jejich cílem však bylo především stabilizovat existující systémy a veřejné finance, nikoli vytvořit novou českou hospodářskou výhodu.

Oblastí, v níž vláda naopak projevila mimořádnou vlastní iniciativu a dokázala ji prosazovat i mezinárodně, byla podpora Ukrajiny. Nejviditelnějším příkladem se stala česká muniční iniciativa.

Nabízí se proto otázka, zda mimořádný význam ukrajinského tématu nebyl částečně také důsledkem absence stejně silného pozitivního domácího projektu. Tím nelze dokazovat motivaci Fialovy vlády ani zpochybňovat autenticitu její podpory Ukrajiny. Je ale pozoruhodné, že dokázala velmi jasně formulovat, jakou roli má Česká republika hrát v evropské bezpečnosti, zatímco stejně srozumitelná odpověď na otázku, jakou ekonomickou roli má hrát za dvacet let, chyběla.

Skrytá výhoda současné koalice

Zde může být jedna z méně nápadných výhod současné vládní koalice. Ne v tom, že by již měla správnou odpověď – Rajchlův irský příklad ukazuje spíše opak –, ale v tom, že je ochotnější zpochybnit samotný rámec některých evropských politik.

To ještě není hospodářská strategie. Rozšiřuje to ale prostor možných odpovědí. Česká cesta nemusí být automaticky totožná s evropským průměrem a společné evropské opatření nemusí být automaticky českým optimem. Ani předchozí vláda přitom evropská pravidla nepřijímala bezvýhradně; v závěru svého období se například sama snažila měnit některé parametry ETS2. Rozdíl je tedy spíše v míře ochoty považovat evropský rámec za předmět zásadního přehodnocení.

Rajchlův příklad je v tomto ohledu zajímavý právě svou chybou. Podíval se na jinou zemi, našel tam zdánlivou výhodu a pokusil se ji přenést do českého prostředí. Chyba spočívala v nedostatečné komparativní analýze, nikoli v samotné snaze hledat vlastní cestu.

Jedním z důvodů skepse části veřejnosti vůči dnešní opozici může být právě to, že sice nabízí řadu jednotlivých opatření, ale obtížně se v nich hledá přesvědčivá odpověď na otázku, z čeho má Česká republika za dvacet let bohatnout.

Tato bezradnost přitom nemusí být známkou mimořádně špatných politiků. Samotný problém je opravdu těžký. Kdybychom měli levnou energii, světový jazyk, velký trh, významné finanční centrum nebo jednoznačný technologický náskok, hospodářská strategie by se formulovala mnohem snadněji.

Nehledejme druhé Irsko

Diskuse o snížení české korporátní daně je legitimní. Nižší zdanění může přilákat investice a ponechat více kapitálu podnikům. Irský příběh tím ale nezopakujeme.

Irsko využilo výhody, které mělo. České země v různých obdobích využily zase své: stříbro, průmyslovou koncentraci uvnitř habsburské monarchie a po roce 1989 kvalifikovanou a relativně levnou pracovní sílu vedle Německa.

Neexistuje však žádný zákon, podle něhož po vyčerpání jedné výhody musí automaticky přijít další. Proto možná pokládáme českou hospodářskou otázku špatně, když se ptáme, zda máme následovat Irsko, Německo nebo evropský průměr.

Podstatnější otázka zní:

Má Česká republika novou komparativní výhodu, která jí umožní pokračovat v dohánění bohatších států?

Rajchlova irská odpověď je příliš jednoduchá. ODS zatím nabízí především brzdu. Prointegrační část opozice hledá značnou část řešení uvnitř evropského rámce a Fialova vláda nalezla svůj nejsrozumitelnější pozitivní projekt spíše v zahraniční než v hospodářské politice.

Skutečný problém leží hlouběji: musíme zjistit, v čem může být Česká republika skutečně lepší než ostatní. Teprve potom má smysl rozhodovat, jaké daně, regulace a evropské politiky této výhodě pomohou.

Pokud své nové „stříbro“ nenajdeme, nemusí existovat žádná jednoduchá politika, která bude v dohánění Západu automaticky pokračovat.