Ekonomické myšlení Andreje Babiše působí jako směs různých praktických nápadů: vyšší mzdy a důchody, nižší daně, větší státní výdaje, podpora spotřeby nebo odpor k dividendám odcházejícím do zahraničí. Ve skutečnosti za nimi lze najít jednu velmi jednoduchou představu: v české ekonomice má zůstat co nejvíce peněz a ty mají co nejrychleji obíhat. Vyšší příjmy vytvoří vyšší spotřebu, ta vyšší tržby a výsledkem má být růst. Politicky je to lákavé. Ekonomicky to zaměňuje množství peněz za množství toho, co ekonomika skutečně dokáže vyrobit.

Peníze nejsou produkce

Vyšší poptávka může zvýšit produkci, pokud jsou nezaměstnaní lidé a nevyužité výrobní kapacity. Jakmile se však ekonomika přiblíží svým možnostem, stále větší část dodatečných peněz se projeví v cenách a dovozu. A právě tam je dnes Česká republika. Nezaměstnanost je kolem tří procent a Mezinárodní měnový fond očekává letos uzavření produkční mezery. Dlouhodobý potenciální růst přitom odhaduje jen kolem dvou procent. Další peníze samy nevytvoří nové elektrikáře, lékaře, programátory, byty ani elektrárny.

Tady vzniká první Babišův rozpor. Chce vyšší mzdy, důchody, transfery a veřejné výdaje a zároveň nízké ceny. To lze dlouhodobě spojit pouze s odpovídajícím růstem produktivity. Jestliže zaměstnanec vyrobí stejně jako předtím, ale dostane výrazně vyšší mzdu, musí rozdíl někdo zaplatit: firma nižší marží a investicemi, nebo zákazník vyšší cenou. Životní úroveň neroste tím, že si mezi sebou rozdáme více korun. Roste tím, že za hodinu práce vytvoříme více hodnoty.

Inflace se zpožděním

Babišova covidová politika tento mechanismus ukázala velmi názorně. Kompenzovat podnikům ztráty způsobené státem nařízenými uzávěrami bylo legitimní. Jeho vláda však zároveň prudce zvýšila výdaje a transfery a trvale snížila zdanění práce zrušením superhrubé mzdy. Během lockdownů se velká část peněz nemohla utratit a skončila v úsporách. Po otevření ekonomiky se tato odložená kupní síla střetla s omezenou nabídkou.

Velká inflace se naplno projevila až později, což Babišovi umožnilo překřtít ji na „Fialovu drahotu“. Jenže inflace nevzniká v den, kdy vláda peníze rozdá. Fiskální stimul působí se zpožděním. ČNB sama konstatuje, že už od poloviny roku 2021 začala domácí ekonomika působit proinflačně a že poptávku podporovaly nahromaděné covidové úspory, zrušení superhrubé mzdy a další štědrá fiskální opatření. Energetický šok pak přišel do prostředí, kde již silné domácí inflační tlaky existovaly.

Babiš samozřejmě nezpůsobil celou pozdější inflaci. Jeho politika však významně přispěla k jejímu domácímu základu a plný účet přišel až za jeho nástupce. Babiš potom politicky těžil z kritiky problému, k jehož vzniku jeho vlastní vláda přispěla.

Peníze doma

Stejná fixní představa se projevuje u dividend. Babiš si dlouhodobě stěžuje na stovky miliard korun, které „odcházejí“ z českých podniků jejich zahraničním vlastníkům, a nyní uvažuje o zvýšení daně z dividend. Jenže právě tento odtok nemůže jednoduchým zvýšením české sazby libovolně dodanit. Českou možnost zdanění omezují smlouvy o zamezení dvojího zdanění a v části evropských vlastnických struktur také osvobození pro mateřské společnosti.

Vyšší česká daň však může dopadnout na přesně opačný tok: dividendy přicházející českým občanům z jejich zahraničních investic. Český kapitálový trh je mělký a české domácnosti proto značnou část akciových investic přirozeně směřují do zahraničí. Vzniká téměř groteskní paradox: Babiš argumentuje dividendami odcházejícími zahraničním vlastníkům českých aktiv, ale jeho daň může zvýšit zdanění dividend přicházejících českým vlastníkům zahraničních aktiv.

K tomu přibyl další rozpor. Babišova vláda právě prosazuje „Lepší penzijko“ a chce občany motivovat, aby si více a dlouhodoběji spořili na stáří. To je správná myšlenka: stárnoucí společnost potřebuje více soukromých úspor a kapitálu. Akcie jsou přitom jedním z přirozených nástrojů dlouhodobého investování. Současně však Babiš uvažuje o vyšším zdanění jejich základního výnosu – dividend. Stát tak občanovi říká: nespoléhejte jen na státní důchod, spořte a investujte. A když to uděláte, můžeme vám výnos z investic více zdanit.

V pozadí je stále stejná představa: peníze jsou jaksi užitečnější, pokud zůstávají doma. Jenže český občan, který koupí americké nebo německé akcie, české bohatství nezničil. Vyměnil jedno aktivum za jiné a získal podíl na zahraničním podniku a jeho budoucích ziscích. Představa, že prosperita závisí hlavně na tom, aby peníze nepřekračovaly státní hranici, je peněžní merkantilismus.

Starý omyl

Podobné experimenty už jiné země provedly. Francie po nástupu Françoise Mitterranda v roce 1981 zkusila relance par la consommation: zvýšení kupní síly mělo zvýšit spotřebu a nastartovat ekonomiku. Francie již předtím měla značné strukturální a inflační problémy, takže nešlo o čistý experiment. Přesto zvýšená poptávka narazila na omezenou domácí nabídku a problémy vnější rovnováhy. Během osmnácti měsíců následovaly tři devalvace franku a v roce 1983 obrat k restriktivní politice.

Ještě výrazněji stejný mechanismus popsali Rüdiger Dornbusch a Sebastian Edwards u latinskoamerického „makroekonomického populismu“. Vláda zvýší výdaje a příjmy, první fáze přinese růst a popularitu, ale postupně se vyčerpají volné kapacity a nastoupí inflace, deficit, vnější nerovnováha a nakonec bolestivá stabilizace. Česká republika samozřejmě není Argentina ani Peru. Podstata problému je však stejná: poptávkou lze využít volnou produkční kapacitu, nelze jí tuto kapacitu dlouhodobě vytvořit.

Všechno najednou

Stejnou logickou chybu najdeme ve veřejných financích. Babiš chce vyšší důchody, vyšší platy, větší investice a další výdaje, ale zároveň nízké daně a nižší deficit. Rozdíl mají zaplatit EET, lepší výběr daní, úspory státu a hospodářský růst. Politicky je to dokonalý model: téměř všichni něco dostanou a účet zaplatí abstraktní „lepší výběr“.

Realita už tuto konstrukci začíná rozbíjet. Babiš ještě letos opakoval, že daně jeho vláda zvyšovat nebude. Nyní uvažuje o vyšším zdanění dividend a investičních nemovitostí. Rozpočtové omezení totiž nelze zrušit politickým slibem. Pokud stát utrácí více, musí více vybírat, více si půjčovat, nebo někde jinde utrácet méně.

A právě zde je základní slabina Babišova ekonomického myšlení. Každý jednotlivý slib zní příjemně: vyšší mzdy, vyšší důchody, nízké daně, nízké ceny, vysoké investice, nízký deficit, příliv zahraničního kapitálu a pokud možno žádný odliv jeho zisků. Občané mají více spořit na důchod a zároveň lze více zdanit výnos jejich úspor. Problém vznikne, až když všechny tyto věty napíšeme pod sebe.

Ekonomie není seznam toho, co bychom chtěli. Je především naukou o omezeních.

Drahota podruhé

Česká ekonomika dnes netrpí především nedostatkem peněz. Její hlavní problémy jsou na straně nabídky: nedostatek pracovníků, pomalý růst produktivity, bydlení, infrastruktura, energetika a demografie. Sám Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že další fiskální expanze by sice mohla krátkodobě zvýšit růst nad potenciál, ale současně by zvýšila cenové tlaky a mohla přinutit ČNB k přísnější měnové politice. Vláda by přidala plyn a centrální banka by musela brzdit.

Babišova ekonomie zaměňuje růst peněžních příjmů za růst skutečného bohatství. Stát snadno zvýší důchod, plat, transfer nebo deficit. Mnohem hůře vytvoří dalšího lékaře, řemeslníka, byt, elektrárnu nebo vyšší produktivitu. Právě na nich však závisí, co si za vyšší příjmy skutečně koupíme.

Babiš nyní nabízí znovu stejný recept, který už za jeho předchozí vlády pomohl rozjet domácí inflační tlaky: více peněz, více výdajů a více spotřeby s vírou, že se produkce přizpůsobí.

Nepřizpůsobí-li se produkce, přizpůsobí se ceny.

Po „Fialově drahotě“ nepřijde Babišova prosperita. Přijde Babišova drahota podruhé.