Na tuzemské scéně není zas tak mnoho témat, na jejichž řešení by se více méně shodla většina hlavních politických sil. V případě odkladu zavedení, a tedy i podpory produkce paliv s vysokým podílem biosložky ale shoda existuje, a to je podle všeho dobře. Kupodivu přitom nejde o to, že bychom zatím na produkci příslušných surovin neměli v naší zemi dostatek zemědělské půdy nebo že by se v příštím roce kvůli tomu u nás opět výrazně zvýšily ceny potravin. Důležité jsou zejména stále sílící hlasy významných členů EU, které volají po přehodnocení celého systému podpory biopaliv do budoucnosti.

Je totiž zřejmé, že produkce biopaliv ze zemědělských surovin, které se zároveň využívají k potravinářským účelům, tedy biopaliv první generace, je ekonomicky i ekologicky cesta do slepé uličky. Dokladují to analýzy vypracované po celém světě v průběhu posledního roku, i bez analýz je ovšem možné k témuž dojít pouze na základě kupeckých počtů a prosté logiky. Produkce biopaliv zejména ze škrobnatých komodit (obilí) je prostě drahá a zejména v případě vysokého podílu biosložky v palivu se musí nemálo dotovat. Právě vysokoobsažná paliva sice na rozdíl od několikaprocentního podílu biokomponentů v palivu skutečně sníží nežádoucí emise, proti tomu ale stojí zvýšené nároky na využití zemědělské půdy a intenzivní produkce nutná k dosažení alespoň částečné cenové konkurenceschopnosti takového paliva. Trochu s nadsázkou je výsledným efektem často zmiňované kácení deštných pralesů.

Pokud se týká role biopaliv na snížení závislosti vyspělého světa na dovozu ropy, pak tohle je již téměř zcela naprostá fikce.

I při dosažení Evropskou unií stále plánovaného podílu biopaliv na spotřebě pohonných hmot ve výši 5,75 procenta v roce 2010 a 10 procent v roce 2020 je zřejmé, že uvedených pár procent k vyvázání se ze závislosti na ropě nepomůže.

Nehledě k tomu, že spotřeba pohonných hmot roste a zejména po dotacích EU do nových členských zemí dále poroste, takže dosažení žádoucích podílů by v praxi znamenalo stále vyšší objemovou potřebu produkce biopaliv.

Racionální krok Jestliže tedy ministr zemědělství Petr Gandalovič avizuje, že vysokoobsažná a čistá biopaliva Česko od příštího roku nezavede, pak jde o zcela racionální krok. A to zdaleka nejen kvůli možnému vlivu na ceny potravin. Jedním z doprovodných jevů pěstování hospodářských plodin na biopaliva je totiž například rostoucí cena půdy. ČR přitom chrání tuto půdu před jejím prodejem cizincům do roku 2011. Odklad biopalivového boomu tak může pomoci prvovýrobcům ke změkčení hlavně cenových podmínek nákupu půdy. Cena půdy je také faktorem při rozvoji stavebních aktivit a následných cen nemovitostí a nájmů. Nebudeli ještě pár let (dlouho to ale nebude) nijak dramaticky růst, budeme, stručně řečeno, bydlet o něco levněji.

Dalším důsledkem zavedení podpory vysokoobsažných biopaliv by také byl propad příjmů státního rozpočtu. Taková biopaliva jsou cenově nekonkurenceschopná, proto by musela být podporována prostřednictvím vratky spotřební daně. To by několikamiliardovou dírku do rozpočtu v příštím roce udělalo.

To vše znamená, že odklad zavedení vysokoprocentních biopaliv v zásadě prospěje všem - snad až na jejich výrobce. Ani v tomto případě nicméně není nutné propadat katastrofickým scénářům. Současné objemové přimíchávání několika procent biosložek do pohonných hmot zůstane v platnosti, takže odbyt pro biolíh a metylester řepkového oleje zachován bude. Zmíněných pár procent přitom není třeba dotovat, protože se v ceně výsledného paliva projeví jen nepatrně.

Tentokrát obezřetněji Jiná otázka je, co bude dál. V podmínkách ČR sice můžeme do benzinu a nafty míchat biokomponenty donekonečna, tím ale rozhodně nedosáhneme unií vyžadovaných podílů biopaliv na celkové spotřebě pohonných hmot. Nejčistším řešením by proto bylo, aby příslušné povinné normy EU pro podíl biopaliv ve všech členských státech padly. To by přitom nutně nemuselo znamenat úplné opuštění jejich výroby, ale pouze stav, kdy by míra produkce biopaliv byla ponechána na rozhodnutí jednotlivých členských zemí a vycházela by ze surovinových možností jednotlivých států.

I tak je ale nutné urychleně vyvíjet nová technologická řešení náhrad ropy, což se nicméně již na půdě EU děje. Biopaliva druhé generace, která jsou k uvedení do průmyslové výroby zatím nejblíže, ale musí být posuzována mnohem obezřetněji než generace první. Ta totiž kvůli špatným politickým signálům v důsledku znamená zásadní ekonomické problémy pro podniky, které na sliby politiků vsadily, a které dnes - poté co se situace otáčí - směřují dokonce jako další důkaz nefunkčnosti politicko-ekonomického inženýrství až k bankrotům.

LN, 2.7.2008

Autor je agrární analytik