Všechno to odstartovali bruselští byrokraté. V roce 1994 vydala unie vydala směrnici, podle které musí každý stát zajistit recyklaci obalů – bez ohledu na to, kolik jich kde vzniká. Vytvořilo to zajímavé paradoxy. Každý Němec ročně vyprodukuje 160 kg obalů. Asi 75 % z nich se v Německu zrecykluje, takže 40 kg skončí na skládce. V Česku je nižší životní úroveň, takže každý z nás ročně vyprodukuje jen 60 kg obalů. I když tedy zrecyklujeme jen 50 %, na skládku zamíří o deset kilo méně než v Německu. Chováme se sice ekologičtěji, ale směrnice skutečný dopad na přírodu neřeší. Chce procenta a basta fidli.

Stanovením povinné míry recyklace obalů vlastně stát průmyslu ukládá vykupovat něco, co průmysl nepotřebuje. Příklad? Pokud řezníkům nařídíte na tunu vyrobené sekané nakoupit sto kilo okurek, budou z toho profitovat pěstitelé okurek. Řezníci se ale jejich vydírání mohou bránit založením kolektivní výkupní firmu na okurky.

Přesně to samé udělal český průmysl. Coca-cola, Nestlé, Unilever, Danone, Henkel a další velké firmy se v roce 1999 s ministerstvem životního prostředí dohodly, že ještě než podle evropské směrnice vznikne zákon o obalech, začnou recyklaci svých obalů zajišťovat dobrovolně. Tento koncept tzv. "corporate responsibility" je dobrý v tom, že pokud je průmysl státem donucen něco udělat, udělá to nejefektivnějším způsobem. Což ale samozřejmě neznamená, že původní myšlenka byla rozumná. Efektivně lze provést i naprostý nesmysl – a to je právě náš případ.

České firmy pod tlakem Bruselu už v roce 1997 založily společnost Eko-kom - jakéhosi "kolektivního výkupce okurek". Funguje jako kasička, do které producenti obalů sypou peníze. Obce, které jsou odpovědné za odpad svých občanů, pak přijdou a řeknou: "Vytřídění vašich obalů nás stálo tolik a tolik, za jejich prodej jsme ale utržily jen tolik a tolik." Eko-kom sáhne do kasičky a prodělek obcím vrátí. Recyklace odpadu je tak pro obce výhodnější než jejich vyvezení na skládku.

Papežštější než papež

Dohoda průmyslu a obcí byla velmi úspěšná: na podzim 2001 díky ní dobrovolně třídila více než polovina Čechů. Dobrý skutek byl ale po zásluze potrestán. Ministerstvo životního prostředí přišlo s návrhem zákona o obalech, ve kterém chtělo být "papežštější než papež". "Pokud se nám evropské požadavky podařilo splnit s předstihem, můžeme recyklovat mnohem víc, než po nás unie chce!" volali zelení mužíci. Mimo jiné přispěchali třeba s návrhem povinné 80 % recyklace skleněných obalů v roce 2005. Teprve v roce 2006 přitom unie přijala novelu směrnice, podle které by se jich v roce 2012 mělo recyklovat jen 60 %.

Největší střet ale na podzim 2001 vypukl o vratné lahve. Pro průměrného Čecha to sousloví znamená "opakovaně plnitelná skleněná lahev", což je nepřesné. Vratná lahev může být i "petka", která se po použití a vytřídění rozemele a změní třeba v izolaci elektrických kabelů.

Ekologisté a ministerští úředníci se snažili prosadit znovuzavedení a povinný výkup opakovaně plnitelných skleněných lahví, které z českých obchodů zmizely. "Zachraňte oblíbené vratné lahve!" křičely do světa brožurky Hnutí Duha. To, co je oblíbené, ale přece není třeba zachraňovat. Pokud spotřebitel v tržní ekonomice něco chce, obchodník mu to dodá. Jenže spotřebitel už prostě limonády a sodovky ve vratných lahvích nechtěl. Z tradice si v nich přál jen pivo a víno. To také vyvrací paranoidní teorii, podle nichž vratné lahve "zničilo" spiknutí obchodních řetězců a výrobců. Kdyby se bývali spikli, kupovali bychom dnes v plastu i pivo a víno.

Většinu vratných lahví tedy spotřebitel odmítl demokratickým hlasováním mezi regály obchodů. Komu by se chtělo vláčet zpět do obchodu těžké tašky skla, když může prázdnou "petku" prostě hodit do kontejneru na tříděný odpad? A když to navíc může udělat s hřejivým pocitem, že tím pomáhá životnímu prostředí? Protože to je právě ten paradox.

O 2500 náklaďáků míň

Nevratná plastová lahev je pro ekologisty ikonou zla. Psycholog by to asi vysvětlil iracionální fobií z "dábelské" umělé hmoty, která se vymyká přírodnímu řádu. Jenže PETky jsou k přírodě šetrnější než vratné skleněné lahve. Recyklace je totiž vždy o porovnání zisků a ztrát: za ušetřenou surovinu zákonitě zaplatíme spotřebovanou energií. S malým přeháněním se může stát, že nás jedna zachráněná lahev od limonády přijde na deset litrů nafty, projeté při jejím sběru a dopravě zpět do plnírny. Připočíst musíme i energii potřebnou na její vymytí, znečištěné odpadní vody... V květnu 2001 si Evropská unie nechala vypracovat studii, která porovnávala "životní cyklus" obou typů lahví. Po započítání všech energetických vstupů odborníci zjistili, že vratné lahve škodí životnímu prostředí dvakrát víc než nevratné. "Používání vratných lahví nemá být podporováno," píše se ve studii doslova.

Přepočítání evropských závěrů na české poměry ukázalo, že vytlačením vratných lahví z trhu se u nás snížila produkce skleníkových plynů o 4200 tun ročně a ušetřilo se 33 400 tun nafty. Teoreticky to znamená o 2500 čoudících náklaďáků denně míň.

Nedivme se proto, že zálohy na nápojové obaly v roce 2001 do zákona neprošly. "Tvrdá data" poslance přesvědčila víc, než zelená ideologie. Ta se přitom zajímavě spojila s čistě obchodními zájmy. Na zavedení záloh by astronomicky vydělala česká pobočka norské firmy Tomra, která vyrábí automaty na výkup lahví. Jeden automat stojí nejméně půl milionu korun. Podle studie IREAS, kterou si loni nechalo zpracovat Bursíkovo ministerstvo, by jich v Česku bylo třeba asi deset tisíc. Jde tedy o kšeft za pět miliard!

Nepřekvapilo, že firma Tomra v roce 2001 v parlamentu za zavedení záloh tvrdě lobbovala. Překvapilo, že jí v tom snaživě pomáhalo Hnutí Duha. "Nezávislí ekologové" ve svých brožurkách a tiskových zprávách požadovali přesně to, co se výrobcům automatů hodilo do krámu. Proč? To dodnes nevíme. Němečtí novináři ale loni odhalili, že tamní ekologisté figurovali na výplatní listině výrobců automatů. Za "konzultace" dostávali statisíce eur.

Tuna za tři sta tisíc

Dnes dobrovolně třídí odpad více než 70 % Čechů, což je jeden z nejlepších výsledků v Evropě. V recyklaci plastů jsme dokonce na prvním místě. Tento úspěch se dá vysvětlit pozitivním lavinovým efektem. Dobrovolná dohoda výrobců v roce 1997 finančně motivovala obce, takže barevné separační kontejnery jsou dnes pomalu na každém rohu. Lidé to k nim mají blízko a do třídění je navíc nikdo nenutí násilím. Možná se to ale brzy změní k horšímu.

Ministerstvo životního prostředí připravuje novelu zákona o obalech, která chce zavést zálohy na jednorázové PET lahve – tedy na odpad, který dnes Češi tak pečlivě odnášejí do kontejnerů. Návrh novely by měl být zveřejněn na konci června. Proč chce ministr Martin Bursík měnit systém, který nám celá Evropa závidí? A co nám to přinese?

Oficiálně prosazuje ministerstvo zálohy kvůli omezení tzv. litteringu. Česky řečeno jde o bordel, který občas nějaké čuně pohodí, kde ho napadne. Na první pohled to má logiku: záloha dejme tomu pět korun mě přinutí odnést lahev zpět do obchodu. A pokud se mi to ani pak nevyplatí, udělá to za mně první bezdomovec, který mou lahev najde. Problém je, že každá zálohovaná lahev musí mít čárový kód, aby systém poznal, který obchod za ni inkasoval zálohu. Pokud se kód poškodí a automat ho nepřečte, ztrácí lahev cenu. Šance, že čunětem odhozená lahev skončí ve výkupu, je tedy dána pravděpodobností, že ji přírodou se potulující bezdomovec spatří dřív, než poprvé zaprší. Jenže v českých luzích a hájích jsou bezdomovci vzácnější než medvídci panda či velryby. Jejich oblíbeným biotopem jsou vestibuly metra, nádraží a záchytné stanice, kde lidé lahve obvykle moc nepohazují.

Kolik nás bude bude Bursíkův nápad stát? Češi každý rok vyprodukují asi 60 000 tun prázdných PET lahví, ze kterých dnes dobrovolně vytřídí 60 %. Bursík si od zavedení záloh slibuje zvýšení recyklace na 85 % – tedy asi o 15 000 tun. Jak už víme, jen výkupní automaty budou stát pět miliard korun (jiné odhady ale mluví o celkem třiceti miliardách). Jedna tuna "zachráněných" PET flašek navíc nás tedy přijde minimálně na 333 300 Kč. Dnešní výkupní cena jedné tuny vytříděného PETu je 8000 Kč – zhruba čtyřicetkrát méně. Známý státem posvěcený ekopodvod s nesmyslně dotovanou větrnou energií je proti tomu vysoce efektivní záležitost.

Politik a zbabělec

Zálohy jsou tedy ekonomický i ekologický nesmysl, který ničemu nepomůže a všechny poškodí. Není divu, že šílený nápad ministerstva životního prostředí kritizují všichni, kterých se to týká: Svaz obchodu a cestovního ruchu, Hospodářská komora, Svaz výrobců nealkoholických nápojů, České průmyslové sdružení pro obaly a životní prostředí, Svaz měst a obcí ČR...

A kdo to všechno zaplatí? My. Obchodníci povinný nákup automatů "rozpustí" v cenách zboží, takže dojde k plošnému zdražení potravin až o několik procent. Kdyby ministr životního prostředí předstoupil před českou veřejnost a řekl: "Milí voliči, zálohování PET lahví vás bude stát nejméně pět miliard korun," bylo by to v pořádku. Jenže Bursík je politik a navíc i zbabělec. V dosud důvěrném návrhu zákona se prý nepíše, že zálohy požaduje ministerstvo životního prostředí. Píše se tam jen, že recyklace PET lahví musí dosáhnout aspoň 85 %. To se ale nedá splnit jinak, než zavedením záloh. "Černého Petra" tak Bursík elegantně přehodí na výrobce a prodejce nápojů. Za zvýšení cen potravin nebude před voliči odpovědný on, ale "zlí kapitalisté".

(Psáno pro 51Pro a Neviditelného psa)