OSN pravidelně hodnotí úroveň celé řady ukazatelů jednotlivých zemí, mimo jiné též vyspělost e-Governmentu, tedy stavu elektronizace veřejné správy, zejména pak úroveň možnosti komunikace s úřady prostřednictvím internetu a dalších informačních a komunikačních technologií. Česká republika se v roce 2016 umístila na 50. místě ze 193 hodnocených zemí (v roce 2014 na 53., 2012 na 46. A 2010 na 33. místě). Nejvyspělejší e-Government má podle OSN Velká Británie, druhá se umístila Austrálie a třetí Jižní Korea. Hodnocení vychází z řady kritérií, která jsou rozdělena do tří kategorií – elektronických služeb, telekomunikační infrastruktury a lidského kapitálu.

Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost osobně využít služeb e-Governmentu v některých zemích, které se v celkovém hodnocení umístily před námi (předběhlo nás např. Bělorusko, Černá Hora, Řecko, Srbsko, Chorvatsko či Ruská federace), domnívám se, že hodnocení není zcela objektivní a záleží hodně na volbě hodnotících kritérií. Přece jen jsme si velmi rychle zvykli na to, že v řadě případů již není nutná osobní účast jednatele a že už není nutné přenášet orazítkovaný papír z jednoho úřadu na druhý. Požadavek na osobní doručení „bumážky“ v úředních hodinách, které se konají dvakrát za týden, nám taky již naštěstí připadá anachronický, zatímco v některých lépe hodnocených zemích se nad ním nikdo nepozastavuje.

Pokud se však podíváme na jednotlivá kritéria hodnocení, nejhůře hodnoceni jsme za služby e-Governmentu. Můj osobní názor je, že tohoto nelichotivého postavení jsme dosáhli zejména slabým marketingem, neexistencí centrální webové adresy a nízkou dostupností služeb e-Governmentu v cizích jazycích. Zdá se, že zpráva hodnotí lépe jednoduchost přístupu k informacím než komplexnost a důvěryhodnost poskytovaných služeb. Zatímco náš e-Government je založen na dokonalých registrech, řada jiných zemí dokáže daleko lépe prezentovat nedokonalá data. Nechci se však pouštět do podrobného rozboru metodiky OSN, beru „UN E-Government Survey“ spíše jako námět k zamyšlení nad dalšími možnostmi rozvoje českého eGovernmentu. Proto bych se podrobněji zastavil u jednoho z hodnocených kritérií, a to je tzv. „eParticipation Index“ - tedy možnost elektronického zapojení občanů do demokratických procedur.

Je až s podivem, jak malý důraz je v českých strategiích e-Governmentu kladen na možnost využití elektronické formy zapojení občanů do demokratického rozhodování. Moderní společnost by však v době internetu a mobilních technologií měla mít možnost podílet se na věcech veřejných průběžně a on-line. Námi prosazovaný princip tzv. kontinuální demokracie nenechává občany pasivně čekat do příštích voleb, ale umožňuje jejich průběžné, neaktivistické zapojení do procesů rozvoje města, regionu, sdružení obcí, kraje či státu. Politikům pak usnadňuje přijímat kvalifikovaná politická rozhodnutí řízená daty.

Elektronicky řízený proces kontinuální demokracie se potom odehrává ve třech hlavních fázích:

V první fázi vytváří elektronickou platformu pro sběr dat o tom, na čem občanům opravdu záleží. Platforma v této fázi umožní občanům prezentovat jejich adresné nápady, názory a podněty, a poskytuje tak příležitosti ke zlepšení veřejného prostoru.

Ve druhé fázi by pak vhodná platforma měla umožnit diskuzi nejen o názorech a podnětech ostatních, ale například i o jednotlivých bodech nadcházejícího zasedání místního zastupitelstva. V některých případech je potom možné diskuze doprovodit i anketami, které umožní jednak získání přehledu o názorech na diskutovanou otázku, ale může také pomoci například i při správné formulaci otázky pro místní referendum.

Ukázkovým příkladem je nedávné referendum o poloze brněnského nádraží. Otázka nebyla formulována srozumitelně, hlasovali pouze Brňané, byť nádraží využívají nejčastěji přespolní, a kampaň byla z obou stran vedená aktivisticky, nikoli na základě racionálních faktů. Výsledkem je neplatné referendum, protože v něm nebylo dosaženo požadované minimální účasti oprávněných hlasujících.

Po diskuzi o problému a o dosažení shody při formulaci otázek, které komunitu zajímají nejvíc, je ve třetí fázi procesu kontinuální demokracie možné využít řešení k hlasování, které může být doporučující pro místní zastupitelstvo, mít závaznou formu místního referenda či může být využito k elektronickým volbám.

Samozřejmým základem pro tuto formu účasti občanů na demokratických procesech je nutnost jejich elektronické identifikace. V tomto ohledu je možné využít eIDAS - nařízení Evropské komise, které upravuje záležitosti bezpečné elektronické komunikace.

Zavedení služeb elektronické identifikace a vytváření platforem pro kontinuální demokracii na různých úrovních poskytne otevřený a přímý komunikační kanál mezi občany, organizacemi a administrativou a umožní zapojení občanů do rozhodnutí, která ovlivňují jejich komunitu. Řešení elektronické kontinuální demokracie není technologicky náročné a drahé a může pomoci velmi efektivně nejen posunout naši zemi v žebříčku vyspělosti e-Governmentu, ale zejména může významně pomoci v přiblížení politiky občanům a zvýšit jejich důvěru v politiku jako takovou. A jak ukazuje například Estonsko, efektivní elektronizace veřejné správy má pozitivní dopad nejen na komunitu obyvatel (funguje i e-Zdravotnictví, e-Školství nebo třeba e-Policie), ale je zde i zcela jednoznačný měřitelný ekonomický přínos. Země uděluje tzv. e-Občanství zahraničním podnikatelům, kteří pak mohou vzdáleně během patnácti minut založit firmu, otevřít účet a platit daně. Takový způsob práce je velmi atraktivní zejména pro firmy z oblasti digitální ekonomiky, které do Estonska přesouvají své celosvětové operace. Díky tomu, že v budování všech vládních elektronických služeb byly zapojeny především estonské IT firmy a experti, vznikla celá řada místních specializovaných firem, které dnes svá řešení a know-how vyvážejí do celého světa.

A proč se politici bojí elektronické identifikace a konceptu kontinuální demokracie? Zejména proto, že je donutí komunikovat s občany v průběhu celého volebního období, nejen během volební kampaně. Občanům totiž koncept umožní průběžně kontrolovat naplňování předvolebních slibů a vyjadřovat své názory častěji než jednou za čtyři roky vhozením volebního lístku.

Koncept kontinuální demokracie je jedním z klíčů k řešení problémů a nalézání reálných řešení, která mohou být účelná a všestranně přijatelná. A zcela v souladu se základním principem realistické metodiky nám umožní soustředit se na problémy, které občané považují za důležité.

Autor je zakladatel Realistů a ICT vizionář