Povinností není být hrdinou ale jednat podle svého svědomí, a kardinál Dominik Duka plnil své povinnosti tak svědomitě že se hrdinou nevyhnutelně stal. Poznal život svých spoluobčanů opravdu z jejich perspektivy, když absolvoval nelehkou vojenskou službu za komunistického režimu a pak pracoval patnáct let ve Škodovce. Byl také vysoce vzdělaným knězem a aktivním pedagogem, publicistou a překladatelem.

Působil dobromyslně a z jeho veřejných vystoupení bylo zřejmé, že je příznivcem pohody a porozumění mezi lidmi, třebas různých názorů. Nebál se ovšem jít i proti proudu, když to vyžadovaly jeho principy, v souladu s motem „na mysli mít především pravdu“ (zde), takže poznal i komunistický kriminál. Ani po pádu komunismu neváhal se vyjadřovat k důležitým otázkám včetně politických a zaujímat jasné postoje. Při zachování náležité úcty si dovolil nesouhlasit i s papežem, pokud šlo o Františkovy levičácké úlety.

V květnu 2018 byly v Brně uvedeny divadelní inscenace Naše násilí a vaše násilí a Prokletí. V první z inscenací znásilňuje Ježíš muslimku, přičemž jedna z ženských postav si z pochvy vytáhne českou vlajku, a ve druhé hře je na jevišti socha papeže Jana Pavla II. se ztopořeným penisem (zde). Desítky občanů se obrátily na policii se stížností na pobuřující obscenitu, ale stížnosti byly zamítnuty. Dominik Duka proto podal žalobu u městského soudu, ne jako vysoký představitel katolické církve, ale jako soukromý občan, jehož „práv zaručených Listinou základních práv a svobod se obě hry hrubě dotkly“ (zde). Prohlásil: „Je mojí povinností, abych nejenom sám za sebe, ale i za druhé pozvedl svůj hlas… domnívám se, že slušnost a respekt k druhému, k jeho názorům, je základem soužití ve společnosti“ (zde).

Mimochodem, je nepochopitelné, že policie stížnosti občanů odmítla, neboť nešlo jen o obscenitu, ale i o urážku všech křesťanů, a také České republiky vzhledem k zneužití vlajky. Vždyť například kvůli volebnímu plakátu SPD zahájila policie trestní řízení v srpnu 2024 okamžitě, údajně pro trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (zde). Je jasné, že kdyby šlo o urážku Afričanů nebo gejů, hry by byly okamžitě zakázány. A kdyby na jevišti někoho znásilnil Mohamed, bylo by divadlo muslimskými radikály vypáleno i s diváky kdekoli na světě. Křesťanů se ovšem nikdo nebojí, takže všemožní intelektuálové vysvětlovali, jak ony hry geniálně vyvolávají veřejnou debatu o ožehavých společenských otázkách.

Například sociolog Tomáš Halík pochválil poselství hry Naše násilí, prý bojuje proti rozdmýchávání nenávisti mezi lidmi, což podle něj prostí lidé nepochopili, on hru viděl dvakrát a označil za nácky ty, kdo proti ní protestovali (zde). Nejen policie, ale i soudy odmítly oprávněnost žalob. Duka byl odmítnut městským, krajským i ústavním soudem. Soudy rozhodly, že obě hry sledovaly legitimní cíl směřující k diskusi o náboženském násilí, a zdůrazňovaly svobodu uměleckého projevu, stejně jako fakt, že obě představení nastolovala důležitá témata (zde). Halíkova protináboženská revolučnost však byla zesměšněna, když se v tisku připomnělo, jak protestoval proti karikaturám Mohameda a jak odmítl projevit solidaritu povražděným redaktorům po teroristickém útoku v magazínu Charlie Hebdo v Paříži v roce 2015 (zde).

U těchto revolučních intelektuálů jde vždy o statečnost vůči křesťanům a židům, a o zbabělost vůči muslimům, a hlavně o touhu po originalitě (Halík vystupuje též jako kněz). Kardinál Duka byl jeho opakem – byl skromný, nepatetický a stál pevně na straně křesťanů a židů. Na židy došlo v roce 2023, kdy bylo v Izraeli arabskými teroristy znásilněno, upáleno a povražděno přes tisíc lidí. Česká vláda a část veřejnosti vyjádřily Izraeli sympatie, proti čemuž se zmínění intelektuálové, včetně známých trockistů a lidskoprávních aktivistů, ostře postavili v rezoluci z 6. února 2024; nechyběl mezi nimi ani profesor Halík. Intelektuálové vyzvali Fialovu vládu, aby vůči Izraeli zaujala ostře kritickou pozici Mezinárodního soudního dvora (zde). V reakci na tuto protižidovskou akci vydal 14. února kardinál Duka svou „Valentýnskou deklaraci“, v níž hájí Izrael v duchu Jana Pavla II., který označil židy za starší bratry křesťanů, a v níž nebojácně kritizuje prolhanost oněch revolučních intelektuálů, mezi nimiž jsou bohužel i katoličtí duchovní (zde).

Kardinál Duka mimo jiné napsal, že „hnutí Hamás je jednoznačně agresorem… v naší zemi se ozývá nespravedlivá kritika Izraele a jeho postupu. Izrael je k tomuto postupu donucen a nelze žádat, aby se nebránil proti teroristům a nehájil své občany. Považujeme toto prohlášení za potřebné, neboť s kritikou Izraele, kromě jiných, vystoupili i katoličtí duchovní, kteří by měli mít úctu k pravdě. Je nutné si uvědomit, že křesťanství se zrodilo v Izraeli, zde i vyrostlo, má společné tradice a společně užívá hebrejskou Bibli. Zakladatel křesťanství Ježíš Kristus je synem izraelského národa z judského kmene z Davidova rodu. Židé i křesťané jsou cílem vyhlazující války, džihádismu a jeho odnoží. Vzrůst antisemitismu nejenom slovního ale i politického, spolu s teroristickými útoky je varováním pro všechny.“

Vystoupení Dominika Duky proti různým kulturním elitám, jak v případě brněnského divadla, tak v reakci na protiizraelské nálady, připomínala zápolení Tomáše Masaryka s kulturními elitami 19. století (rukopisy a Hilsneriáda). Ve všech zmíněných případech nešlo jen kulturu nebo o vztah k židům, ale hlavně o udržení pravdivého vnímání reality. Na rozdíl od mnoha příslušníků elit, včetně nejvyšších církevních představitelů, chápal kardinál Duka, že dnešní progresivismus a islamismus jsou nepřáteli pravdy.

V případě oplzlých a nenávistných inscenací se Duka postavil za příslušníky dnes nejmasověji pronásledovaného náboženství – za křesťany, kteří jsou v desítkách států světa vystaveni teroru. V případě Valentýnské deklarace se Duka postavil za nejohroženější národ – za Izraelce, kteří jsou dnes téměř všemi ostatními státy světa ostrakizováni. Za všechno, co pro nás pro všechny udělal, patří kardinálu Dominiku Dukovi obrovský dík. Čest jeho památce.

Odkaz