Lidská společnost nejen u nás, ale v celém světě se v poslední době ocitá ve velkých a nečekaně rychlých proměnách. Ve světě, do kterého se rádi počítáme i my, je za tyto procesy odpovědný především prudký rozvoj moderních technologií, které pronikly i za doposud v přírodě považovanou jedinečnou schopnost, patřící výlučně člověku – naše myšlení, v podobě vynálezu umělé inteligence. Tyto změny, včetně těch přírodních, které zasáhly i Česko, znejišťují veškeré naše úvahy, a návrhy řešení, které vycházejí a staví na údajích, které jsme byli zvyklí používat, a týkají se proto i plánů na zlepšení důchodového systému používaného v našem státě. Pro předloženou úpravu jeho stávající podoby – průběžného systému, lze s poměrně značnou mírou pravděpodobnosti použít pouze jeden parametr, kterým je demografický vývoj. Podle něho bude počet občanů, kteří zajišťují jeho příjmovou stránku postupně ubývat, a naopak bude stoupat počet občanů na straně výdajů. Pokud tedy nechceme, aby za neměnné výše tzv. mandatorních výdajů státního rozpočtu, výše důchodů klesala, je třeba omezit, když ne počet občanů s nárokem na důchod, tak alespoň zkrátit dobu, po kterou budou důchod spotřebovávat. Nejlépe oddálením věku, kdy jim na důchod vznikne nárok, což bude zároveň znamenat prodloužení doby, kdy budou pracovat, a přispívat tak na jeho příjmovou stranu. Protože však mandatorní výdaje jsou částí rozpočtu, bylo by jistě možné základní část navýšit i tak, že by se zvýšené výdaje důchodového systému pokryly na úkor jiných výdajů, anebo, což by jistě bylo mnohem efektivnější, zvýšením příjmů státního rozpočtu, což lze provést úpravou některých daní, anebo ještě lépe zlepšením ekonomického výkonu státu.

Momentálně navrhované úpravy důchodového systému, vzhledem k vysoce nejistému vývoji společnosti v následujících letech, zvláště na pracovním trhu, jsou nejspíš zbytečné, protože tušíme, že struktura společnosti pravděpodobně nebude muset vypadat tak, jak ji dnes známe. Nehledě na to, že vážně míněná úprava důchodového systému by měla odolávat politickým proměnám a měla by tedy být přijatelná pro všechny účastníky politického života.

V současnosti je starobní důchod tvořen ze dvou složek. Ze základní, která se odvíjí od průměrné mzdy ve výši jejích 10 % (v roce 2024 to bylo 4400 Kč). Její výše je pro všechny důchodce stejná. Druhou část tvoří zásluhová neboli procentní výměra, která je dána celoživotními výdělky a odpracovanými lety (čím větší odvody a delší doba, tím vyšší výsledná výměra).

Vrátíme-li se k vlastnímu smyslu důchodového systému, kdy důchod má být zdrojem prostředků nutných k obživě těch občanů, kteří již z důvodu svého stáří nejsou schopni si zajistit svou obživu vlastní prací, a bez ohledu na to, zda toho mohou dosáhnout vlastními opatřeními (např. úsporami). Přijmeme-li tuto definici starobního důchodu a dnes deklarovanou skutečností, že důchody se staly mandatorní součástí státního rozpočtu, pak nejjednodušším řešením je zvýšení základní složky, a ponecháním odpovědnosti na každém občanovi, zda si svou životní úroveň vylepší vlastním přičiněním. Otázku věku, od kterého lze pobírat starobní důchod, je vhodné odvíjet od zdravotního stavu populace, k čemuž se nejlépe mohou vyjadřovat zdravotní pojišťovny.

Pokud bychom takovou úpravu přijali. Je to třeba s náležitým předstihem před její účinností, a náležitou přípravou občanů v rámci jejich finanční gramotnosti, o kterou by se měl začít starat již v rámci vzdělání na úrovni základního školství. Rovněž je nasnadě, že čím lépe hospodařící a bohatší stát, tím lepší péče může být věnována občanům nejen v podobě starobních důchodů, ale i stále nákladnějšího zdravotnictví. I otázka obhospodařování státního dluhu u dobře hospodařících států ztrácí svou naléhavost (což dokazuje řada států dlouhodobě).

Na starobní důchod je třeba se dívat jen jako na součást péče o seniory se sníženou nebo zcela vymizelou schopností zajistit si své živobytí vlastní prací. Patří sem již zmíněné zdravotnictví, na které s přibývajícím věkem stoupají nároky, a které musí reagovat v oblasti dlouhodobé péče zvýšeným počtem příslušných zařízeních a příslušných pracovníků. Kromě toho se zvyšují nároky na systém pobytových zařízení, dříve označovaných jako starobince, což dokázala řešit již „první republika“, kdy užitečným vzorem mohou být bývalé Masarykovy domovy, dnes přeměněné na Thomayerovu nemocnici, a doufejme, že se ke svému původnímu účelu zase vrátí. Současné úvahy o ekonomičnosti našeho systému zdravotní péče ukazují právem na nadbytek nemocničních zařízení a nedostatky preventivních aktivit.