4.10.2022 | Svátek má František


DOKUMENT: Výzva ministrům energetiky zemí EU před zasedáním v Praze

8.9.2022

Výzva ministrům energetiky zemí EU před zasedáním v Praze 9. 9. 2022:
Zachraňme Evropu před sebezničením: Energetickou válku proti EU zahájil Green Deal for Europe, Putin situace jen využívá

  • Donutil ruský diktátor Vladimír Putin Evropskou unii, aby přijala ideologii Green Deal for Europe s jejími následky zavádění obnovitelných nestabilních zdrojů energie, které nemohou procovat bez masivní podpory zdrojů základního výkonu?
  • Přinutil Putin EU, aby zavedla systém emisních povolenek?
  • Přiměl Kreml země EU, aby zavíraly spolehlivé zdroje energie z uhlí a jádra?
  • Způsobilo Rusko vnitřní rozpory ve evropských nařízeních a směrnicích?

Vážení ministři energetiky 27 členských zemí Evropské unie,

ani na jednu z výše položených otázek nemůžete odpovědět kladně. Vladimír Putin brutálně napadl nezávislou Ukrajinu a vydírá Evropskou unii energeticky, ale „ruskou oprátku“ jsme EU v energetice nasadili sami svými akcemi ve druhém desetiletí tohoto století.

Můžeme se dohadovat, zda a jak Sovětský svaz a poté Putinovo Rusko v minulosti podporovaly hnutí, která se z odpůrců jaderných zbraní transformovala do odpůrců i jaderné energetiky. V každém případě Moskvě velmi vyhovovalo, když politici ve spojení se zastánci zelené tranzice se odvraceli od mírového využívání atomu a dalších stabilních zdrojů energie a začali masivně propagovat tzv. obnovitelné zdroje (OZE), zejména fotovoltaické a větrné. Rusku bylo jasné, že čím větší bude nasazení těchto přerušovaných a nestabilních zdrojů, o to více bude potřebovat zemní plyn. Samozřejmě z podstatné míry z Ruska, kdy závislost zemí EU na dodávkách ruského plynu se v průměru zvýšila na 40 % (Německa na 60 %, Česka na 98 %). Ale Putin nejednou jasně řekl, že energie jsou pro něj vítanou zbraní. Bohužel, navzdory varování špičkových vědců a expertů to málokdo ve vedení EU bral vážně.

Evropská komise se teprve nyní po desetiletí implementace částečně stará o povinnost analyzovat skutečnou udržitelnost a ekologičnost OZE v celém jejich životním cyklu, tedy od jejich výroby – začasté díky levné uhelné energetice v Číně -, až po složitou a drahou recyklaci. Ani nebyly dosud vypracovány dostatečné studie dopadů. Tak by se ukázalo, že tuto zdroje zdaleka nejsou čisté ani udržitelné. Vše se rychle politicky a pod tlakem dotační lobby přetavilo v ideologii pod názvem Green Deal for Europe, aniž by se respektovala skutečnost, že EU slepě sází na technologie, které jsou teprve v plenkách, nebo ještě neexistují vůbec, pokud vůbec někdy.

Když se Západ nyní snaží vymanit z vlivu diktátorského Putinova Ruska, současně zvyšuje v OZE svou závislost na totalitní Číně, přesto že ji NATO na posledním summitu označilo za budoucí riziko. Jde především o strategické materiály počínaje ocelí a hliníkem přes lithium a křemík po nikl, kobalt i prvky vzácných zemin, které Evropa není schopna v dostatečné míře sama vyrábět a těžit, neboť pro metalurgii typické „špinavé technologie“ stěhuje pokrytecky za své hranice.

Studie dopadů od vedení Komise na stole nemáme, zato máme už drtivý dopad této politiky v praxi. Dnes je většina z 450 milionů obyvatel EU konfrontováno s hrozbou, že mnohé unijní podniky a domácnosti explozi cen energie nebudou s to zvládnout. Kdo je viníkem? Je to vrcholná politika Evropské unie sázející slepě na zelenou tranzici. Ta je absurdní o to více, že ji provází očekávaná rostoucí spotřeba elektrické energie v budoucnosti. To je ovšem možné jen za předpokladu, že tato energie bude dodávána v době požadované poptávkou, nikoli nespolehlivou dodávkou z OZE.

Pro ni jsou získávány vlády národních členských zemí formou politické korupce v důsledku masivního toku inflačních unijních miliardových dotací. I když vedení EU tvrdí, že energetický mix je plně v kompetenci národních vlád, dotace tento mix deformují ve prospěch prolobbovaných solárních, větrných a dalších okrajových, dílčích a přerušovaných zdrojů energie. Vedle porušení principu subsidiarity současně vzniká blahobytná zelená oligarchie na úkor zbídačení desítek milionů lidí v EU. V příloze uvádíme podrobnosti o současných problémech energetické transformace Německa.

Představa, že z budoucí nadprodukce z OZE lze ukládat energie do baterií či zeleného vodíku je již v malém rozsahu realizována. Ale představy, že tato úložiště budou moci posléze energeticky pohánět naše moderní západní ekonomiky, když zrovna nefungují OZE, je sci-fi. Minimálně by přinesla ještě větší násobky současných cen energie nemluvě o technologických i ekologických problémech a o čase, který je zapotřebí pro výstavbu těchto investičně náročných, zcela nových provozů. Analýza nákladů a dopadů na hospodářství na celý tento přechod nebyla doposud občanům EU předložena. Z našich závěrů plyne, že tento přechod povede k značnému zchudnutí většiny občanů zemí EU.

Navíc je nutno vzít v úvahu, že mnohá “úsporná” opatření na straně spotřeby vedou právě k budoucímu velkému zvýšení spotřeby elektrické energie při poklesu spotřeby energie chemické, zejména z paliv. I když u nových systémů, zejména pro zajištění tepla pro vytápění, jistý akumulační potenciál existuje, je jen krátkodobý a opět velmi investičně náročný, což zapojení OZE znovu prodraží. Zde se jedná o

  • vytápění tepelnými čerpadly (akumulační potenciál v řádu několika málo dnů, pokud budou spotřebitelé vybaveni velikými tlakovými nádržemi s horkou vodou),
  • elektromobilitu, kde je sice možná akumulace maximálně v řádu hodin, ale málo spolehlivá kvůli odlišným časům spotřeby a nabíjení i kvůli závažnému dopadu na životnost baterií,
  • zamýšlenou akumulaci do chemické energie pomocí syntetických paliv (vodíkem počínaje), která je možná – s ohledem na potřebu kontinuálních chemických procesů při výrobě – zase jen s využitím základních zdrojů energie, nikoli z pouhých nestabilních OZE,
  • exponenciálně rostoucí spotřebu elektřiny pro zpracování informací (sociální sítě, datová centra, kryptografie),
  • výhled na růst spotřeby elektřiny v robotizovaných výrobnách.

Při přehlížení dopadů životního cyklu výrobků, pro EU typickém, a to bez ohledu na místo výroby, neboť emise skleníkových plynů působí globálně, se málo pozornosti se věnuje environmentálním dopadům potřebných investic, které ne vždy jsou ku dlouhodobému prospěchu snížení emisí skleníkových plynů.

Eurounijní podniky pod prudkým růstem cen energie ztrácejí svou konkurenceschopnost, což se již konkrétně projevuje v odchodu kapitálu do zemí na světě, jež takové náklady nemají. Pohříchu do oblastí, kde jsou ekologické předpisy daleko benevolentnější a daleko od striktní kontroly v zemích EU. Ve skutečnosti taková dekarbonizační politika povede nejen k deindustrializaci s těžkými následky pro zaměstnanost a prosperitu v členských státech, ale také fakticky k importu špinavých emisí do zemí EU prostřednictvím výrobků, jejichž výroba musela v EU skončit.

Jak informují média, desítky milionů Evropanů v konfrontaci s neschopností zaplatit své účty za elektřinu a plyn se chtějí připravit na odvrácení mrazu a chladu ve svých domovech tím, že budou masivně pálit uhlí a dřevo. Na rozdíl od velkých uhelných zdrojů bez jakékoli běžné emisní či ekologické kontroly.

Připomeňme si přitom znovu, o co v ideologii Green Deal jde: o snížení emisí CO2, který je označován za hlavního viníka možného antropogenního vlivu na klimatickou změnu na planetě. Přitom se mnoho států vrací v energetice k emisnímu uhlí, k topnému oleji a naftě. Ale také se racionálně revidují plány na zavírání jaderných elektráren a připravuje výstavba nových bezemisních jaderných bloků. Všem jde konečně o zajištění skutečné stability v energetické bezpečnosti. Obnovitelné zdroje hlavně v podobě solárních a větrných elektráren, jež tento problém vyvolaly, nemohou být lékem na řešení současné energetické krize, kdy je lék horší než nemoc sama.

Vážení ministři, je třeba, aby Evropská unie

  1. revidovala pod tlakem národních státu politiku Green Deal for Europe a její legislativní balíček Fit for 55, které explicitně vyjádřené v cenách energie hrozí rozbít základy našich demokracií a rozvrátit Unii. 300 let budovanou prosperitu postavenou na dostupných zdrojích z uhlí, ropy a zemního plynu nelze revolučně změnit za několik s použitím víry, že vhodné a levné technologie snad brzy najdeme. Technologie stávajících stabilních zdrojů může být neustále modernizována a ekologizována, pokud budou moci do těchto oblastí zase proudit investice stigmatizované a zakazované normami ESG;
  2. pozastavila činnost emisních povolenek, jež zcela dávno přestaly být nástrojem tlaku na ekologizaci emisních zdrojů, jsou dalším daňovým zatížením cen energie a staly se z nich skvělé zdroje pro spekulativní zisky pro subjekty po celém světě;
  3. uvědomila si fakt, že cena energie by v každém národním státě měla vyjadřovat stav energetického mixu daného státu s tím, že Evropská unie v souladu s postojem národních vlád bude podporovat jejich státní politiku dekarbonizace. Současný společný trh s energií vlastně neexistuje, je směsicí deformačních regulací, politických zásahů a spekulací pod okamžitým vlivem událostí a reflektuje nejtěžší dopad zelené tranzice exemplárně na případu německé Energiewende;
  4. reagovala ve spolupráci s národními vládami a regulátory na skutečnost, že válka na Ukrajině se stala jen akcelerátorem vývoje, který nastal již od léta 2021. Jste si jistě vědomi a lze doložit nárůst cen energií již od uvedeného data. Válečný konflikt poskytuje vítané alibi pro snahu energetických, finančních a dalších subjektů maximalizovat ziskové marže. Zvyšuje se tak ještě více inflace, jejímž základním hybatelem jsou ceny energie;
  5. měla respektovat skutečnost, že v případě České republiky by fondy EU i národní zdroje měly být prioritně využity k výstavbě nových jaderných reaktorů pro bezemisní produkci elektřiny. Do zhruba poloviny století, než ČR postaví dostatečnou kapacitu nových jaderných zdrojů, musí ve specifických zeměpisných podmínkách ČR plně využívat domácích uhelných zdrojů. OZE jsou a zůstanou doplňkových, okrajovým zdrojem, což platí ostatně pro většinu moderních průmyslových zemí, pokud nebude objeven zázračný systém ukládání energie;
  6. zastavila nynější zrychlování procesu dekarbonizace tak, aby byla tato politika přijatelná pro všechny národy a občany Unie. Unie musí respektovat národní specifika včetně zásadně rozdílných příjmů a životní úrovně v různých zemích EU, mj. v nových členských zemích střední a východní Evropy, jež jsou nyní s třikrát i vícekrát nižšími průměrnými příjmy nuceny platit německou cenu energie. To žádná pomoc domácnostem či podnikům nedokáže z principu kompenzovat. Pokračování této cenové politiky by vedlo k energetickému, sociálně-ekonomickému a posléze politickému rozvratu společnosti a ohrožení soudružnosti Unie;
  7. harmonizovala na úrovni EU národní svrchované energetické politiky členských zemí tak, aby vznikl větší pákový efekt. Jen každá národní vláda se výhradně zodpovídá voličům své země a je tedy jasnou kompetencí každé národní vlády, jak zajistí energetickou bezpečnost svých občanů a podniků. Je ovšem naivní a nerealistické se domnívat, že v tomto rozděleném světě bude EU někomu – a už vůbec ne diktátorům nehledícím na problémy vlastních občanů – diktovat např. zastropování cen komodit, které EU nevlastní ani neprodukuje.

Evropský parlament každoročně uděluje cenu Andreje Sacharova, nositele Nobelovy ceny za mír. Tento geniální sovětský jaderný fyzik nejenže je otcem sovětské vodíkové pumy a spoluautor Tokamaku, ale stal se u vědomí hrozby jaderného Armageddonu také klíčivým sovětským zastáncem jaderného odzbrojení a svou autoritou podnítil mírová jednání mezi velmocemi. Posléze se stal disidentem jako řada jiných osobností nepohodlných vládnoucím režimům. V roce 1977 napsal svou proslulou jadernou esej, v níž varoval západní země, že nebudou skutečně demokratické a svobodné, pokud nebudou budovat svou jadernou energetiku. Zůstaly by totiž závislé na energetických surovinách ze SSSR/Ruska. Po 45 letech se Sacharovova prorocká slova bohužel dokonale naplňují.

Jak dlouho bude západním demokraciím trvat, než pochopí, že za daleko menší náklady, než investujeme do nestabilních OZE, jsme schopni postavit moderní jaderné elektrárny, jež budou zajišťovat energetickou bezpečnost a prosperitu i našich vnuků až do 22. století? Do té doby nesmíme zanedbat investice do všech stabilních zdrojů energie.

Ideologie, ať už má barvu černou, hnědou, rudou, zelenou nebo jejich kombinace, nemůže mít nadále přednost před racionálními fakty, čísly a přírodními zákony. Nebudou-li to politici respektovat, voliči je vymění.

Praha 7. září 2022

Think tank Realistická energetika a ekologie

Ing. Jaroslav Čížek
předseda

----------------------

Příloha – příklad Německa

Zcela transparentně je selhání unijní energetické politiky možno analyzovat dle ojedinělého (Alleingang) příkladu Německa, které se před více než 20 let rozhodlo, že dominantním energetickým zdrojem budou OZE, dominantně pak solární a větrné elektrárny. Přestože už dnes tvoří OZE nadpoloviční většinu elektroenergetiky Německa, z podstaty fyzikálních a přírodních zákonů obecně je nesmysl, pokud němečtí politici tvrdí, že jeho energetiku budou takové zdroje pohánět v roce 2030 z 80 % a v roce 2035 dokonce ze 100 procent. Jak známo, o žádné noci, ani v pošmourný či bezvětrný den solární či větrné elektrárny neposkytnou ani Watt výkonu pro výrobu elektřiny. Proto už více než 20 let dotovaný systém OZE musí doplňovat rezervní, záložní stabilní elektrárny, které v s kapacitními platbami dostávají rovněž dotace. Takové pružné zdroje měly být v Německu právě plynové elektrárny, jichž Německo chtělo po celé zemi postavit v nové kapacitě cca 47 GW. Je to licoměrná, pokrytecká politika, která se pokouší zakrývat fakt, že OZE musí stále suplovat stabilní turbínové emisní zdroje, ovšem postavené jaksi „mimo trh“.

Německo tak za obří dotované náklady vybudovalo paralelní, duální energetický systém z přerušovaných, nestabilních OZE a ze záložních stabilních elektráren na uhlí a a zejména závěrných na zemní plyn. V této politice pokračuje a chce ji dokonce urychlit. Obě větve jsou dotovány jak z daní občanů, tak v cenách energie, přičemž obrovská nestabilita systému vyžaduje nesmírné náklady na správu sítě, aby nekolabovala. Náklady na řízení sítě jsou již po vlastní silové ceně elektřiny nejdražší položkou v ceně elektřiny pro německé spotřebitele.

Ponechme stranou fakt, že Evropské komisi je přitom známo, že s ohledem na masivní úniky metanu při těžbě plynu a emise při jeho dopravě jsou celkové emise CO2 ze zemního plynu srovnatelné s uhlím spalovaným v místě těžby. Tak vznikla zásadní závislost Německa na zemním plynu, z něhož dosud země spalováním vyráběla 15 až 20 % z celkové produkce elektřiny a kdy z importu plynu z 60 % závisela na Rusku. Připomeňme si naprostý nonsens v energetické politice Německa, které v roce 2021 v tehdejších šesti (z někdejších celkem 24) jaderných elektrárnách vyrobila 13 % elektrické energie a k 31.12. 2022 poslední tři jaderné elektrárny s bezemisní produkcí elektřiny dle všeho vláda pod vlivem zelené protijaderné ideologie definitivně zavře, respektive dvě z nich nechá jen do příštího jara v rezervě. Vláda v Berlíně kromě stávajícího výkonu v uhlí aktivizuje další uhelné elektrárny, jež měly být odstaveny zcela nebo byly mimo trh připraveny jako rezervní kapacitní zdroje.

Realizace unijní politiky zelené tranzice našla svou kvintesenci právě v německé Energiewende, která nese zcela zásadní odpovědnost za explozi nepřijatelných cen energie, zvláště primárně elektřiny (cena plynu je až druhotně vyvolaná spalováním v závěrných elektrárnách pro potřeby elektroenergetiky) prostřednictvím středoevropské burzy v Lipsku. Nutnost zobchodovat ceny přes tuto burzy elektřinu z řady evropských zemí vlastně dotuje a legitimizuje německou extrémně pojatou zelenou tranzici. To je nadále pro drtivou většinu zemí EU nepřijatelné.

--------------------------------------------

------------------------