Prezident republiky Václav Klaus využil své pravomoci dané čl. 50 Ústavy České republiky a vrátil dnes 12. května 2006 Poslanecké sněmovně zákon ze dne 25. dubna 2006, kterým se mění zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který mu byl postoupeny dne 27. dubna 2006.

Prezident republiky napsal předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi dopis, ve kterém své rozhodnutí zdůvodnil:

„1. Nesouhlasím s tím, že je podnikání ve filmovém průmyslu, který je standardním obchodním odvětvím, veřejným statkem, který má být financován z veřejných zdrojů. Pokud si parlament přesto něco takového myslí, jsem přesvědčen, že má být tento záměr porovnáván s jinými prioritami veřejných zájmů v momentu projednávání jednotlivých kapitol státního rozpočtu. Při této příležitost by takový záměr musel být poctivě zdůvodněn, vysvětlen, obhájen a veřejný zájem v této věci by musel být přesně vymezen. Nic takové součástí tohoto zákona není.

2. Není obhajitelné, že chce stát touto formou podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Není žádný důvod, proč by podnikatelé v kinematografii měli být jako jediní takto privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.

3. Pokud je záměrem parlamentu použít institut mimorozpočtového státního fondu, pak je třeba velmi zodpovědně přemýšlet jak o jeho zdrojích, tak o objemu finančních prostředků, které bude mít k dispozici, tak o co nejkorektnějším způsobu rozdělování finančních prostředků. Tento zákon se nad žádnou z těchto věcí nezamýšlí vůbec, natož zodpovědně.

4. Nepřijatelné je, že má Fond prostředky získávat od velmi nahodile vybraných soukromých subjektů. Stát uhýbá z odpovědnosti zdůvodnit každou korunu vynakládanou z peněz daňových poplatníků a s finančními prostředky privilegovaným subjektům zachází s pocitem, že to zaplatí někdo jiný. Nahodile vybrané soukromé subjekty navíc platí – na základě tohoto zákona – třikrát: svými normálními daněmi, v rámci běžné komerční transakce při případném užití kinematografického díla a prostřednictvím tímto zákonem stanovené další dodatečné daně. Tento povinný příspěvek mají platit i subjekty, které žádná kinematografická díla nikdy neužívají.

5. Neadekvátně velký je sám objem finančních prostředků, které chce stát tímto zákonem získat a rozdělovat. Fond, jehož příjmy v roce 2003 činily cca 53 milionů Kč, v roce 2004 cca 66 milionů Kč a v roce 2005 cca 83 milionů Kč, má tímto zákonem získat každoroční příjem ve výši kolem 280 milionů Kč. Takřka čtyřnásobné navýšení příjmů Fondu považuji za neodůvodněné.

6. Navzdory skokově zvýšenému objemu financí, o kterém se má rozhodovat, se pravidla pro rozhodování rozvolňují. Nejenže se na rozhodování Rady Fondu o přidělování finančních prostředků z Fondu nevztahuje správní řád a nejenže proti rozhodnutí Fondu neexistuje žádný řádný opravný prostředek, zákon umožňuje, aby Rada Fondu přidělovala finanční prostředky na rozvoj kinematografie i svým vlastním členům.

7. Nepochopitelné je – ze zákona určené – zvýhodnění děl, která, slovy zákona, „podporují evropskou identitu“. Ty mají být tímto zákonem vyjmuty ze standardního posuzování a má o nich být rozhodováno přednostně. Zákon tím preferuje vybraný politický názor na úkor ostatních.

8. Jsem si jist, že tímto zákonem není sledována podpora umění, ale podpora vybraných podnikatelských zájmů a určitých zájmových skupin. Skutečné tvůrčí a svobodné umění je tímto zákonem spíše ohrožováno. Proto jsem přesvědčen – i vzhledem k tomu, že zákon nevzal v úvahu ani hlasy odborné veřejnosti, ani stanovisko Senátu – že je třeba, aby se poslanci nad jeho zněním zamysleli ještě jednou.“

V Praze dne 12. května 2006