Vážený pane prezidente,

blíží se den, kdy se jako jeden z volitelů mám rozhodnout pro podporu některého z kandidátů na funkci prezidenta České republiky. Každý den dostávám řadu e-mailů, při osobním setkání s občany jsem konfrontován s jejich představami, mobilní telefony dávají mnohým příležitost k otázkám či k vyjádření názoru.

Volba prezidenta je pro mne osobně, i pro ty, se kterými se setkávám, důležitou záležitostí. Popravdě musím říci, že pro mé (nebo možná mé) voliče jsou důležité odpovědi na některé otázky. Nejsou pro Vás jistě překvapivé, ale pro řadu lidí představují významný moment pro eventuální Vaši podporu.

Omlouvám se předem, že mé otázky nejsou formulovány široce a formálním způsobem. Pro stručnost je uvedu v bodech, ale věřím, že je dobře vidět, o co jde:

- "Církve jsou spolkem turistů"

- "Neexistují špinavé peníze" (podpora Koženého a dalších)

- Neustálé se odvolávání proti rozhodnutí soudu o určení vlastnictví Katedrály sv. Víta církvi

- Velmi neurčitý vztah ke komunismu a KSČM

- "Evropskou unii bereme jako nezbytnost, ale neakcelerujme k nadměrné integraci"

- Opravdu si myslíte, že globální oteplování je jenom výplodem fantazie či spekulací?

- Čestné předsednictví ODS - není to stejné nebo podobné jako vazba J. Švejnara na USA?

Vážený pane prezidente, ještě jednou se omlouvám za otevřenost, vězte však, že Vaše odpovědi mohou výrazně přispět k realistickému hodnocení Vaší kandidatury.

V úctě

Jan Kasal

Vážený pane místopředsedo,

rozhodně není za co se omlouvat.

Mám sice pocit, že jsem na podobné otázky odpovídal už nesčetněkrát a snažil se mnohokrát vyvracet mýty, ze kterých vycházejí. Oba ale dobře víme, že některé mýty jsou asi nesmrtelné, proto nepřetržitého a opakovaného vysvětlování není nikdy dost.

Přijměte, prosím, alespoň mé stručné odpovědi na Vámi položené otázky. Píši Vám je v naději, že některé mýty se tím snad alespoň částečně podaří rozptýlit.

V úctě

Václav Klaus

V Praze dne 15. ledna 2008

Odpovědi prezidenta republiky Václava Klause na otázky Jana Kasala

- "Církve jsou spolkem turistů"

Takovou větu jsem nikdy neřekl a nikdy bych ji neřekl. Pokud jsem se někdy dopustil nějakého srovnání (ale nikoli takovéhoto nesmyslného tvrzení), pak jen proto, abych ukázal, že v jednom jediném ohledu - a to ve vztahu k právnímu řádu ve smyslu pravidel jednání pro právnické osoby - mají občanská sdružení a církve jeden společný znak. Tato pravidla jsou totiž a mají být stejná pro jakékoli organizace existující v právním režimu našeho státu, a to bez ohledu na předmět jejich činnosti. V předmětu jejich činnosti naopak mohou být, a jsou, rozdíly nekonečné.

Pro jistotu uvedu příklad. Co je lehčí, kilo železa nebo kilo peří? Tato dětská hádanka nás učí, že i zcela odlišné věci mohou mít něco společného a že toto společné máme umět rozpoznat a pojmenovat a nenechat se při tom zmýlit zjevnými a podstatnými odlišnostmi. Jestliže někdo řekne, že obě "kila" váží stejně, nemůže ho přece někdo jiný vinit, že si pleteme peří se železem. Každý dospělý člověk ví, že obě "kila" mají společné jen jedno: hmotnost. A ví, že pokud někdo tento společný znak uznává, rozhodně není pošetilec, který nerozezná peří od železa.

Stejně tak ten, kdo v jednom jediném parametru - ve vztahu k právnímu řádu, ba dokonce jen k pravidlům pro vztah k některým státním institucím - vidí společný znak u církví a občanských sdružení nebo veřejně prospěšných společností, v žádném případě netvrdí, že mezi nimi nevidí rozdíly. A ty rozdíly jsou obrovské. Společenská role církví ve společnosti je zcela mimořádná a nezastupitelná. Církve nejen uspokojují potřebu lidí po duchovním životě a po sdružování se ve víře, ale mají zásadní roli při pěstování a ochraně těch nejcennějších společenských hodnot. Církve nejsou spolkem turistů.

- "Neexistují špinavé peníze" (podpora Koženého a dalších)

Tento výrok je mi neustále "přišíván", ač jsem ho nikdy neřekl a také bych ho nikdy neřekl. Mýtus o tomto výroku pochází z debaty o malé privatizaci, kdy se objevily snahy nějak jednoduše a předem vyloučit z aukcí finanční prostředky získané trestnou činností. Na to jsem odpověděl, že to tak jednoduše nejde, že to na těch penězích bohužel nikdo nepozná. Odhalovat špinavé peníze je těžké hlavně proto, že to na nich není vidět. Nikdy jsem neřekl, že neexistují. Takovou hloupost přece nemůže říci žádný rozumný člověk.

S panem Koženým tento výrok nijak nesouvisí. Ale když už se ptáte na něj: kuponová privatizace byla ve státě, kde neexistoval téměř žádný velký kapitál (pokud mimochodem nemluvíme právě o těch "špinavých penězích), vlastně jedinou metodou, jak odstátnit ekonomiku, jak zprivatizovat i velké podniky, a tím provést ten nejzákladnější krok na cestě od komunistické plánované ekonomiky k ekonomice normální. Původně jsem nepřikládal privatizačním fondům velkou váhu, ale ukázalo se, že bez jejich aktivního podílu by privatizace probíhala léta a za ohromných ztrát při "privatizování" podniků svými nomenklaturními manažery do vlastní kapsy, při přetrvávání zcela neefektivního řízení nemotivovaných "nevlastníků." Proto jsem nakonec byl rád, že fondy spustily svou činnost, a podpořil jsem je v tom. Ne každý správce fondů se choval poctivě, ale zcela určitě byly ztráty menší, než nechat ekonomiku v rukou normalizačních struktur, než nechat podniky jejich postupné likvidaci. Většina občanů, kteří se zúčastnili kupónové privatizace, na ní vydělala.

- Neustálé se odvolávání proti rozhodnutí soudu o určení vlastnictví Katedrály sv. Víta církvi

Kancelář prezidenta republiky není účastníkem sporu. Tím je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se kterým prezident republiky nemá nic společného. Ani tento úřad se o své vůli nemůže rozhodnout, že majetek, který má hájit, jen tak prostě "pustí". To nemůže být na jeho rozhodnutí a také by to jeho zodpovědným pracovníkům neprošlo. Proto soud.

Spor kolem katedrály a dalších asi 16 domů na Pražském hradě trpí jedním systémovým defektem. A to směšováním otázky, čí tento majetek je, s otázkou, čí by měl být. Podle názoru státu je tento majetek ve vlastnictvím státu. Tím ale není řečeno, že tomu tak být musí, nebo že to tak je správné. Neštěstím soudů až do loňska bylo, že se snažily rozhodovat o tom, čí by "správně" katedrála měla být. To ale není úlohou soudů, nýbrž úlohou veřejné debaty, úlohou politiků. Na to také loni v lednu upozornil Nejvyšší soud. Podle něj soudy mohou pouze označit faktického současného vlastníka. Tím je nyní stát. Debata o tom, zda je tento stav správný, či zda a jak by se měl změnit, není tématem pro soudy. Ty mají jen zjistit faktický stav, byť by to byl třeba stav v mnoha ohledech nesprávný. Debata o ideálním stavu je debatou věcnou, politickou, nikoli právní. Jako věcnou a politickou je třeba ji vést a v tomto ohledu jsem jí zcela otevřen.

- Velmi neurčitý vztah ke komunismu a KSČM

Na svém vztahu ke komunismu vůbec nic neurčitého nevidím. Vztah ke komunismu jako systému, ve kterém jsem prožil velkou část svého života, mám principiálně jednoznačně odmítavý. To říkám stále a vůbec ne neurčitě. Současně si myslím, že zásadní a principiální polemika s tímto systémem, s jeho idejemi, základy, myšlenkami, východisky i jeho praxí se nedá nahradit okázalými výkřiky proti dnešním činovníkům KSČM. To dnes už nikoho nic nestojí, žádná odvaha k tomu není potřeba, ale ani to nic nepřináší. Existence zákonodárců KSČM v parlamentu je dána tím, že si to u nás část lidí tak přeje. Přemýšlejme, proč tomu tak je. S tím něco dělejme. Ale silácká slovní gesta v tom moc nepomohou. Těmi se jen rádi někteří lidé předvádějí, protože si myslí, že tak lépe bude vidět jejich "čistota." To je dost laciné a dost neefektivní.

- "Evropskou unii bereme jako nezbytnost, ale neakcelerujme k nadměrné integraci"

Na toto téma jsem napsal dvě knihy a přednesl nespočet projevů a přednášek. Proto se vždy divím, když jsou mé názory na tuto věc karikovány nebo překrucovány. Já podepsal za Českou republiku přihlášku do EU (v roce 1996) a přístupovou smlouvu (v roce 2004). Jsem a vždy jsem byl pro evropskou integraci, pro bourání bariér mezi zeměmi a pro vzájemné otevírání se. Ale byl jsem a vždy budu proti zbytečné unifikaci, centralizaci a byrokratizaci. To není potřeba. Co můžeme rozhodovat sami, doma, to rozhodujme doma. Není třeba, aby za nás rozhodovali v Bruselu. Jen a jedině o tom je moje polemika. Jsem pro demokratické rozhodování na všech úrovních a vždy budu kritizovat rozhodování, kterému chybí demokratická kontrola. Na celoevropské úrovni tomu tak leckdy je.

- Opravdu si myslíte, že globální oteplování je jenom výplodem fantazie či spekulací?

Opět: na toto téma jsem napsal knihu a nechci svou pozici jednou dvěma větami zjednodušovat. Klima se mění a měnilo se stále. Nyní opět chce někdo poroučet větru a dešti a přijímat drastická rozhodnutí s obrovským dopadem na naši svobodu i na ekonomické a sociální poměry. Důvody pro tato radikální omezovací opatření nejsou dostatečně argumentačně podpořeny, chybí srovnání nákladů různých přístupů, svobodná diskuse je umlčována. Chovejme se ke svému prostředí maximálně šetrně a kultivovaně, protože je součástí kvality našeho života. Ale nedělejme z ochrany přírody klacek, kterým vyloučíme z debaty všechny oponenty, jimž dáme nálepku, že oni snad přírodu chránit nechtějí.

- Čestné předsednictví ODS - není to stejné nebo podobné jako vazba J. Švejnara na USA?

Z tohoto mého čestného předsednictví neplynou z mé strany vůči ODS žádné závazky. Je to čestný titul. Něco jako čestný doktorát. Není spojen s přísahou věrnosti a se slibem nesloužit žádné jiné moci. S tím je spojeno americké občanství.