O tom, že je Petr Pithart nejzapšklejším a nejzatrpklejším člověkem v této zemi, ví snad každý. Že si idealizuje svůj vlastní přínos pro českou politiku počátkem devadesátých let, také. Že je alergický na všechny, kteří ho – podle jeho názoru – o klíčové role v české politice v posledních patnácti letech připravili, vědí také skoro všichni.

Jeho článek v Mladé frontě Dnes v úterý 14. listopadu 2006 (strana B8) je zdánlivě fikcí. Je součástí podivného seriálu „o historických událostech a příbězích, které nenastaly“ (ač to běžný čtenář sotva pochopí). Nicméně, kdo zná argumentaci Petra Pitharta, ví – například z řady jeho vystoupení v různých nedělních televizních debatách – že to, co v této „fikci“ píše, je přesně to, jak on tyto věci celá tato léta interpretuje. Tedy, nikoli fikce, ale pod žánrem fikce skrytý atak na devadesátá léta a zejména na mou osobu.

Navíc jeho text jen potvrzuje některá, lidmi jako je Petr Pithart, nepřetržitě šířená interpretační schémata a vědomé nepravdy. Říkám-li znovu a znovu, že jsem s Viktorem Koženým mluvil jednou v životě asi 15 minut na Ministerstvu financí (a jednou seděl údajně vedle mě, ale fakticky ve vedlejší loži na jednom tenisovém utkání), pak musím odmítat Pithartovo zahrávání si s výroky „Klausovi stále více imponoval mladík z Ameriky, kterého si vzal jako poradce – Viktor Kožený“. To není žádné rozbíjení mýtů o devadesátých letech, to je naopak posilování těchto mýtů, jakkoliv se to ohání pokusem o žert.

Takto by bylo možné rozebírat řadu dalších vět tohoto textu. Ale smysl by to nemělo. Můj protest proti nim nemá nic společného s mou absencí smyslu pro humor nebo s nepochopením žánru. Petr Pithart tohoto žánru zneužil k tomu, aby zbaběle – skryt pod tímto žánrem – vyslovil všechny tyto své věty s tím, že je – při nejhorším – může vzít zpět jako výroky o „příbězích, které nenastaly“.

14.11. 2006