V neděli 27. července uzavřela Evropská unie a Spojené státy americké dohodu o clech. Z Paříže, Berlína i Říma od té doby slyšíme hlasy, které tuto dohodu označují za hospodářskou katastrofu.

Osobně se domnívám, že na způsobování hospodářských katastrof sama sobě je expertní organizací Evropská unie jako taková. Trojnásobné navýšení cel je sice problém, ba velký problém, ale unie sama si dokáže způsobit mnohem větší.

To zásadní je, že dohoda je i katastrofa politická. Smlouvu za EU uzavřela Ursula vod der Leyen s Donaldem Trumpem, když ten ji přijal jen tak mimochodem v přestávce golfového turnaje v jeho golfovém resortu kdesi ve Skotsku.

To, že Donald Trump pohrdá jak Evropskou unií, tak její reprezentací, je od počátku jeho druhého mandátu očividné. Důvod je prostý - EU je bohatá a slabá. Horší mocenská konstelace neexistuje.

Když jel Emil Hácha 14. března 1939 podepsat do Berlína dohodu o zřízení protektorátu, kupodivu na něj jako na hlavu státu čekal koberec a čestná rota. Na předsedkyni Evropské komise žádná oficialita nečekala - prostě byla jen další položka v programu v rámci denního pořádku. Politicky prostě katastrofa.

Unie si nedokázala vyjednat ani to, aby výprask, který obdržela, vypadal důstojně - nejlépe s fotkou na schodišti Bílého domu a se závěrečným komuniké s náležitými frázemi o přátelství.

Pokud Evropskou unii nebere vážně ani její nejbližší spojenec, pak kdo by mohl ještě. Odpověď je prostá: Nikdo.

Za studené války žila Evropa západně od železné opony blahobytně pod americkým bezpečnostním deštníkem a chtěla by tak žít navěky. Pětadvacátý únor 2022 (napadení Ukrajiny) na tom nic nezměnil. Oficiálně sice Unie zařinčela zbraněmi - což bylo trochu obtížné, neb vlastně žádné nemá. Sladké sny skončily až s dvacátým lednem 2025, kdy do Bílého domu nastoupila nová administrativa. Donald Trump dal jasně najevo, že nemá zájem dál platit evropskou bezpečnost - tedy veďte si svou proxi válku s Ruskem za své.

Otázka je čím? EU nemá zbraně, od toho tu přeci měla osmdesát let Američany.

A otázka je za co? EU nemá peníze, ty vyhazuje oknem na své enviromentální politiky.

Na poslední summit NATO v Haagu (24. - 25. června) se evropští členové preventivně dostavili v předklonu a slibovali pět procent HDP na obranu. Nějak už raději nemluvili o tom, kde je vezmou.

Donald Trump se zatím tváří, že jim to věří, a tak NATO zatím aspoň formálně drží pohromadě. Díky Bohu.

Do února 2022 jsme se báli změny klimatu. Od tohoto února dál se bojíme ještě Rusa.

Jsem pro to bát se Rusa. Je blízko v prostoru i čase a tady ve střední Evropě s ním máme svou zkušenost.

Změna klimatu tu byla, je a bude. Lidský rod se s ní stýká a potýká někdy od mladého paleolitu (což je v Evropě dobrých 50 tisíc let) a úspěšně se přizpůsobuje. Podívám-li se, kam jsme za tu dobu došli, tak nám to docela jde.

Ruskému protektorátu bych se přizpůsoboval nerad. Jednou už jsem to zažil a nic moc.

Po ruském napadení Ukrajiny se řešilo, že Unie bude muset změnit priority a místo klimatu upřednostnit bezpečnost. Tu bezpečnost ale EU stále řeší jen verbálně.

Bývá zvykem, že se změnou politiky se vymění i politici. V Unii to buď neplatí, anebo se nezměnila politika (ano, nezměnila).

18. července 2024 usedla podruhé do čela Evropské komise Ursula von der Leyen. Co na tom, že je spojena se sebevražednou enviromentální politikou, kterou potřebuje Unie utlumit. A koho by vzrušovalo, že jsou za ní podivné nákupy a dotace z veřejných peněz, jak z doby, kdy zasedala ve spolkové vládě, tak i z jejího prvního působení v čele komise.

A teď tu máme onu dohodu o clech. Je to průšvih ekonomický i politický. Politické špičky států, které se cítí být v Unii velmocemi, to řekly jasně. Řekly A.

Řekne někdo také to B? Tedy, že je čas na to, aby stávající předsedkyně komise odešla do nezaslouženého důchodu? A taky, že je čas opravdu reálně přehodnotit unijní priority - tedy skutky, nejen hubou?

Pokud chceme, aby nad námi Američané ještě chvíli podrželi obranný deštník, bylo by dobré zdržet se výlevů na téma, jak nemožnou si zvolili politickou reprezentaci. Zrovna tahle administrativa ten deštník klidně sklapne. Její priority jsou jinde.

A pokud opravdu chceme zbrojit, pak si můžeme vybrat.

Můžeme zkusit další daňovou zátěží svléknout z kalhot vlastní občany. Potom nás čeká sociální neklid a nakonec naprosté překreslení politické scény - možná i systému.

A taky můžeme jen přesměrovat tok peněz z enviromentální zelené na vojenskou khaki. Zrovna České republice s rozsáhlým segmentem výroby zbraní a střeliva by to udělalo nepochybně dobře.