V dětském světě řádí autoimunitní choroba

Opravdu mě nebaví každý den bušit do klávesnice článek do Neviditelného psa, mám příjemnější práce na bušení, ale musím. V komentářích pod můj článek o jaltské konferenci nějaký čtenář uvedl, že jsem článek napsal ze vzteku nad promarněným životem za komunismu. Co se týče vzteku, měl ten čtenář pravdu, avšak v jeho příčině se kardinálně mýlí. Ke vzteku mě nevede minulý režim, vždyť díky tlaku komunistické totality jsem začal psát, ale vzteká mě dnešní doba, dnešní poměry. Mám vztek, že zažívám návrat metod právě té minulé totality, že opět z vládních kruhů zaznívá gottwaldovské heslo, že „kdo není s námi, je proti nám“, mám vztek, že právě ti lidé, kteří o sobě prohlašují, jakými že jsou demokraty, kopou demokracii na každém kroku do rozkroku, mám vztek, když sleduji, jak bruselská věrchuška vede EU do technologické a ekonomické slepé uličky, a od čtvrtka mám hlavně vztek kvůli zbytečné a hloupé vraždě dvou prodavaček v Hradci Králové. Mám vztek na politiky, kteří dokážou jen ronit krokodýlí slzy a vyjadřovat soustrast pozůstalým, ale nejsou schopní udělat něco, co by situaci napravilo. Mám vztek na ministra školství a jeho experty, kteří dokáží jen žvanit o inkluzi a o odstraňování násilí ze škol, aniž by vzali v potaz přímou úměru – čím více se uvolňuje školní kázeň, tím více násilí na školách roste. Místo toho jen krčí rameny a připojují se k dnešní politické alibistické módě, že problémy nemají jednoduchá řešení a vždy vedou ke špatným výsledkům. Ale opak je pravdou, každý problém má jednoduché řešení a jen jednoduché řešení vede k výsledku. Vyžaduje však pohled z jiného úhlu, nové společenské klima, v němž by ovšem hlasatelé zaběhaných „pravd“ přišli o svá koryta. A takový je přesně problém s násilím žáků na školách, s rostoucí zločinností nezletilců.

Nedávno jsem na Neviditelném psu uveřejnil článek o školním násilí a teď mi, pod tlakem událostí, nezbývá se k tématu vrátit, avšak z jiného pohledu a s pomocí jiného přirovnání. Je obecně známo, že evoluce obdařila člověka imunitním systémem, který brání, aby si nás baktérie a viry rozebraly na svačinu, abychom se ubránili sporám a nezarostli mechem. Dále je známo, že pokud člověk vyrůstá ve sterilním prostředí, nudící se imunitní systém si vymyslí alergie, a pokud stále běží imunitní systém naprázdno, mohou se rozvinout autoimunitní onemocnění, při nichž zblázněný imunitní systém reaguje sám na sebe a ničí to, co má chránit.

Nikterak nepochybuji, že imunitní systém má jakousi imaginární, psychickou složku, která nás chrání před násilím, přesněji řečeno nám umožňuje násilí a z něho plynoucí stres zpracovat. A pro tento systém platí totéž co pro jeho somatickou složku, pokud nemá co zpracovávat, zblázní se a produkuje vlastní násilí, aby nahradil jeho evolucí danou hladinu a měl na co reagovat. A to je případ dnešního dětského světa, jehož imunitní systém, zbaven možnosti reagovat na školou a rodinou regulované násilí a stres (což zakazují progresivistické zákony), běží naprázdno, reaguje sám na sebe a ničí sám sebe. To je ta autoimunitní choroba dnešního dětského světa, mechanismus, který se projevuje nejen šikanou, ale vede i k na první pohled nepochopitelným vraždám, jichž se dopouštějí nezletilci nejen v Česku, ale v celém západním světě – v tom světě, který ze života dětí odstraňuje byť jen náznak násilí a chová je jako květinky ve skleníku, kde je nesmí ofouknout ani sebemenší vánek kázně a disciplíny, kde se za přestupky netrestá, ale domlouvá, kde se neznámkuje, ale slovně hodnotí, aby, nedejbože, nedošla dětská dušička k úhoně a rodiče se necítili dotčeni. Ano, i dnešní rodiče jsou spoluvinni na dnešním stavu.

Opět budu citovat mého středoškolského profesora, který nám na gymnáziu řekl: „Výchova je drezůra!“ A při drezůře musíte používat nejen cukr, ale také občas bič. A je to právě bič, který se z výchovy dětí na Západě, ať už školní nebo rodinné, naprosto vytratil; naše prababičky by řekly, že rostou jako dříví v lese, pokřiveně a s přesvědčením, že jsou beztrestné.

Pokud se nevrátí do škol kázeň i s kázeňskými tresty, pokud se opět nestane učitel i pro rodiče nezpochybnitelnou, protože státem podepřenou autoritou, bohem, který je nejen laskavý, ale má i právo metat blesky, bude zločinnost mládeže jen a jen růst. V dnešním školství je to naopak, dnes jsou bohové děti a učitel, ta směšná figurka, kterou si lze natočit na video a kompromitovat na sociálních sítích, a kterého si rodiče mažou na chleba, je fackovací panák dnešní doby, vzhledem k feminizaci školství spíše fackovací panenka.

Místo posílání psychologů do škol je třeba změnit společenské klima, je třeba obnovit kázeň a tresty za její porušování, a rodičům, kteří už sami vyrostli bez kázně, dnes a denně vtloukat do hlavy, že když jejich škleban donese poznámku nebo oznámení, že šikanoval spolužáky, a oni místo aby mu napráskali, letí do školy si stěžovat na učitele a žádat jeho propuštění, prokazují svému potomku medvědí službu a vychovávají z něho potenciálního vraha.

Tak jednoduché to je.

Ano, tento článek jsem napsal ze vzteku nad dvěma zbytečně zmarněnými životy a teď jen mohu čekat, jestli mě někdo nepráskne plukovníku Foltýnovi, že nabádám k násilí na dětech.

Psáno 25 hodin po vraždě dvou prodavaček v Hradci Králové.