Slabiny hodnotové politiky: proč se morální moc sama dobrovolně oslabuje

Hodnotová politika se v posledních letech stala jedním z hlavních jazyků veřejné moci. Státy se k ní hlásí při obhajobě zahraničněpolitických kroků, sankcí, diplomatických distancí i výběru spojenců. Je prezentována jako morálně nadřazený, ba dokonce nezbytný rámec: politika má být nejen účelná, ale především „správná“. Právě zde se však skrývá její strukturální slabina.

Zásadní problém hodnotové politiky nespočívá v samotných hodnotách, ale v tom, že každá moc, která se začne řídit primárně morálním sebevymezením, se nevyhnutelně sama omezuje více, než je nutné. Neomezuje ji protivník ani objektivní okolnosti, ale vlastní předem vyhlášené hranice. Jakmile stát deklaruje, že s určitými aktéry „z principu“ jednat nebude, zbavuje se části manévrovacího prostoru ještě předtím, než se vůbec ukáže, zda konflikt zájmů skutečně existuje.

Toto sebeomezení má ještě závažnější důsledek: systematicky zvyšuje pravděpodobnost zbytečných konfliktů. Hodnotová politika totiž ze své povahy odmítá kompromis nikoli jako konkrétní řešení, ale jako pojem. Kompromis je v hodnotovém jazyce snadno interpretován jako ústupek, slabost nebo dokonce morální selhání. Tím se z běžného nástroje politiky stává cosi podezřelého. Výsledkem je, že konflikty, které by bylo možné řešit vyjednáváním, stupňováním tlaku nebo dočasným uspořádáním, se rychle proměňují v konflikty principiální.

Jakmile je spor přeformulován do hodnotové roviny, přestává být spor o konkrétní otázky a stává se sporem o identitu. Druhá strana už není partnerem s odlišnými zájmy, ale nositelem „nepřijatelných hodnot“. Tím se konflikt uzavírá: není s kým vyjednávat, protože vyjednávání by samo o sobě bylo popřením hodnotového postoje. Stát si tak vytváří nepřátele tam, kde by jinak měl pouze složité nebo nepohodlné partnery.

Mezinárodní vztahy jsou přitom strukturálně založeny na tom, že většina aktérů není ani přátelská, ani nepřátelská, ale ambivalentní. Hodnotová politika tuto ambivalenci netoleruje. Svět se v jejím rámci dělí na „správné“ a „špatné“, což vede k umělému zostřování hranic. Tím se počet potenciálních konfliktů zvětšuje, nikoli zmenšuje, a to bez odpovídajícího strategického zisku.

Na tento mechanismus upozorňoval už kardinál Richelieu, když formuloval pojem státní racionality (raison d’État). Jeho často citovaná věta, že stát nemá přátele ani nepřátele, ale pouze zájmy, nebývá výrazem cynismu, nýbrž varováním před tím, aby stát sám sebe uzavíral do morálních schémat, která neodpovídají realitě moci. Stát, který si předem definuje, s kým a za jakých podmínek nikdy jednat nebude, se vystavuje riziku konfliktů, které nemusel mít – a často ani nemůže vyhrát.

Hodnotová politika navíc produkuje konflikty i nepřímo. Tím, že dává najevo morální nadřazenost, vytváří u druhých aktérů pocit ohrožení, ponížení nebo vnějšího nátlaku. I státy, které by jinak neměly důvod ke konfrontaci, mohou reagovat obranně či nepřátelsky, protože nejsou posuzovány jako partneři, ale jako objekty hodnocení. Konflikt pak nevzniká z konkrétního sporu, ale z rámce, v němž je vztah veden.

Výsledkem je paradoxní situace: politika, která se deklarativně snaží „stát na správné straně dějin“, zvyšuje počet sporů, snižuje prostor pro jejich řešení a oslabuje vlastní schopnost konfliktům předcházet. Místo řízení napětí vzniká jeho akumulace. Místo řízení vztahů vzniká morální distanc.

To neznamená, že hodnoty nemají v politice místo. Problém nastává ve chvíli, kdy se stanou hlavním organizačním principem zahraniční politiky. Politika, která systematicky odmítá kompromis jako legitimní nástroj, se nevyhnutelně dostává do konfliktů, jež si sama vytvořila. A konflikty, které vzniknou z morálního sebevymezení spíše než z nutnosti, bývají nejen zbytečné, ale i nejhůře řešitelné.

Zahraniční politika, má-li být stabilní a účinná, musí pracovat s realitou vztahů, nikoli s iluzí morální čistoty. Jinak se hodnoty nestávají zdrojem síly, ale mechanismem, jímž si stát vyrábí nepřátele, které by bez hodnotového rámce vůbec neměl.