Jako každá rozpolcená doba přináší i ta dnešní nálepkování. Když Čechy rozdělovalo husitství, označovali husité katolíky hanlivě „jednušky“, dnes se ideoví protivníci navzájem častují nálepkami „fašistů“ a „nacistů“, aniž by nálepkování mohlo něco změnit. Ba právě naopak, příkop mezi oběma ideovými tábory, mezi progresivisty a konzervativci, se takto jen a jen prohlubuje. To však není příkop jediný, který dnešní Evropany dělí. Nikdo sice neskrývá, že Evropská unie, potažmo západní Evropa, je v konfrontaci s Putinovým Ruskem, avšak i zde je česká společnost rozdělena, větší část pokládá konfrontaci za nezbytnou jako odpověď na Putinovu ukrajinskou agresi, menší část (bráno podle výsledku voleb) za zbytečnou a Západem vyprovokovanou.

I v tomto ideovém střetu (ano i toto je ideový střet, neboť se v něm hraje o tvářnost světa) se ostošest nálepkuje, pro odpůrce konfrontace s Ruskem se čím dál tím s větší intenzitou používá označení „kolaborant“, která je v konotaci s nacismem, neboť takto se po osvobození v roce 1945 označovali Češi spolupracující s nacisty. Avšak tito lidé se tehdy provinili skutky a nikoli slovem, jak je tomu u dnešních odpůrců konfrontace s Ruskem, za jejichž hlavní představitele je pokládán Tomio Okamura (SPD) a Jindřich Rajchl (PRO); přesto se jim na čela nejčastěji lepí nálepka „kolaborant“. Aby se provinili skutkem, museli by být přinejmenším na výplatní listině ruské rozvědky, což asi nejsou, poněvadž kdyby byli, svědčila by jejich přetrvávající politická činnost o trestuhodném selhání BIS. To ale neznamená, že výše uvedené popírá existenci ruské agenturní sítě a vlivové agentury na území ČR.

Také nelze popřít skutečnost, že oba jmenovaní svými politickými vyjádřeními objektivně podporují Putina a slouží ruským imperiálním zájmům. Jenže toto není kolaborantství, ale spíše role užitečných idiotů či, mírněji řečeno, politická krátkozrakost.

Když ale přistoupíme na myšlenku, že takové užitečné idiotství si zaslouží nálepku „kolaborant“, musíme se ptát, kdo všechno je v EU vlastně kolaborant, kdo otevírá Putinovi dveře do Evropy ještě šířeji než oba zmínění pánové a jejich souputníci. Odpověď na tuto otázku ovšem vede úplně jinam než k SPD a PRO a zároveň ukazuje, jak uvedené politické strany nabírají své stoupence.

Vžijme se do role řadového občana Evropské unie, do role nás. Ze všech stran, z médií hlavního proudu, od všech demokratů nejdemokratičtějších, od eurounijní administrativy v čele s Ursulou von der Leyenovou, od evropských prezidentů, ministerských předsedů a politických vůdců většinových stran jsme přesvědčování, že Putinovo Rusko je hrozba, že Ukrajina je hráz proti obnově ruského impéria, zaniklého rozpadem Sovětského svazu, a proto je třeba ji podporovat. Dobře, to je pravda, řekne si řadový občan EU, najmě z našich středovýchodních krajů, kde máme s Rusy své zkušenosti, ale pokud má alespoň průměrné IQ, začne se pídit, co evropští vůdcové proti této hrozbě dělají. A rychle zjistí neblahou věc, že pouze žvaní, ale skutek utek.

Každý, kdo si umí spočítat, že dvě a dvě jsou čtyři, chápe, že tranzice na bezuhlíkovou ekonomiku, lidově „Green deal“, a posílení evropské obranyschopnosti bez pomoci USA (revitalizace zbrojního průmyslu, doplnění arsenálů a vybudování protivzdušné obrany a teritoriálních armád na bázi povinné vojenské služby) se současně ufinancovat nedá, že buď jedno nebo druhé. Válka na Ukrajině vstupuje do čtvrtého roku, což je dost dlouho nato, aby si řadový občan položil otázku, zda došlo k nějakému obratu, zda se zvolilo to správné jedno?

Odpovědí je velké nic, protože ekonomickými sankcemi, jimiž se EU neustále ohání, se nikdy v dějinách protivník nedal odstrašit, natož porazit. Takže v EU je stále v provozu pouze jediná linka na výrobu tanků, v celé EU pracují pouze tři továrny na nitrocelulózu, která je základní látkou pro výrobu výbušnin, o továrnách na výrobu dronů se opět jen mluví. Když chceme správně pojmenovat onu bývalými vládními politiky tak vynášenou muniční iniciativu, musíme použít spojení „bazarová akce“, poněvadž to není nic jiného než vymetání posledních koutů muničních skladů všude po světě, kam Varšavská smlouva za studené války munici vyvážela. Nově vyrobené munice je prostě jako šafránu, protože peníze, které by měly jít do zbrojního průmyslu, jsou nesmyslně utráceny na dotace pro OZE a elektromobilitu. A dále, „zelená byrokracie“, například od 1. ledna EU povinné „uhlíkové clo“ CBAM, které mezi jiným vyžaduje, aby evropský dovozce oceli uváděl do povolení dovozu souřadnice GPS pecí a komínů zahraniční ocelárny, spolu s již delší dobu vyžadovanými reporty ESG prakticky znemožňuje postavit na území EU novou zbrojovku či muničku, protože banka, která by do takového projektu investovala, by se dostala do rozporu právě s ESG.

Ironická poznámka k CBAM: Možná jsem hlupák, který nepochopil, že skutečným cílem uhlíkového cla je získat pro rozvědku souřadnice ruských vysokých pecí, poněvadž i přes sankce se z Ruska dováží do EU pořád stejně velké, ne-li větší množství oceli.

Je ekonomicky prokázaným faktem, že kvůli „zelené“ politice a s ní spojené byrokracii se eurounijní ekonomika propadá, eurounijní podíl na světovém HDP se za posledních deset let zmenšil na polovinu, což činí kontinent více a více bezbrannější, ale na směřování EU se nic nemění. Toto samozřejmě občané EU nemohou nevidět a současná politická eurounijní garnitura přestává být věrohodná. A samozřejmě přestává být věrohodné i hlásání ruské hrozby, takže čím dál tím více lidí naslouchá politickým vůdcům typu Okamury a Rajchla. A to je onen mechanismus který rekrutuje jejich stoupence – a je utvrzuje v názoru, že si zvolili dobře prodejný politický artikl. Když EU nedělá žádné skutečné kroky ke zvýšení obranyschopnosti (i když o nich neustále žvaní), a naopak ji neustále podminovává dalšími a dalšími „zelenými“ opatřeními, není tedy ruská hrozba jen vymyšlená, ptá se řadový občan EU – a v čím dal tím větší množství odpovídá ano.

Co se týče obranyschopnosti, existuje v EU kromě hmotného manka ještě obrovské a snad ještě závažnější manko morální, způsobené progresivismem, převládajícím v EU minimálně od Lisabonské smlouvy. Již druhá generace Evropanů je vychovávána v duchu, že vlastenectví je sprosté slovo, progresivisté jim namluvili, že existuje pouze toxický nacionalismus, brána k nacismu, takže každý vlastenec je prostě nacista. Mladým lidem je neustále už od školních lavic vtloukáno do hlavy, že jak národní stát, tak heterosexuální rodina nemají v 21. století co dělat, takže výsledek je jasný – ochota mladých lidí bránit svou vlast je na nule, protože oni vlastně nevědí, co to vlast je! Většina z nich odpoví, že kdyby začala válka, okamžitě by emigrovali na druhý konec světa. I kdyby tedy měla Evropa nakrásně plné arsenály, nebude mít vojáky, kteří by ty zbraně mohli použít.

Kdo jsou tedy skuteční kolaboranti v Evropské unii, protože konali a nepřestávají konat SKUTKEM, kdo odzbrojil a pokračuje v odzbrojování Evropy, kdo ji zbavil a zbavuje těžkého a obranného průmyslu, kdo s pomocí nevládních organizací vychoval z mladých lidí kosmopolity, jimž je jejich vlast lhostejná, kdo tedy servíruje Putinovi náš kontinent na zlatém talíři?! Jsou to křiklouni jako Okamura a Rajchl, kteří jen kalkulují s elektorátem voličů, nevěřících v ruskou hrozbu, nebo ekologicko-průmyslovým komplexem zlobbovaná a neomarxistickým progresivismem obluzená eurounijní administrativa? Kdo tedy v EU slouží Putinovi nejen jako „užitečný idiot“, ale jako skutečný kolaborant, protože koná a hlavně nepřestává v Putinův prospěch konat?!

A pokud přece jen si pánové Okamura a Rajchl zaslouží označení „užiteční idioti“, pak nikoli jen proto, že nahrávají Putinovi, ale též proto, že jako užiteční idioti slouží eurounijní administrativě jako vějička, aby jimi zakryla své vlastní kolaborantství.

V současné evropské krizi jsou pánové jako Okamura a Rajchl bezvýznamné figury, které se někomu znamenitě hodí do krámu, aby zakryly, že ta skutečná žába kolaborace sedí na prameni v Bruselu.