V jedné televizi se mě ptali, zda se pořád ještě nebojím Putina. Inu, nebojím. Rusko ani za čtyři roky nedobylo Donbas. Jak by mohlo mít dost síly na dobytí jiného státu nebo na boj proti Evropské unii a NATO? A strašení ruskými tanky na Václaváku považuji za šíření poplašné zprávy. Ne, ty tam fakt nikdy nebudou. A co rakety delšího doletu? Pokud někdo naše podupávání pochopí jako hrozbu, je možné leccos. Mám se také povinně bát toho, že za padesát let bude (údajně) o dva stupně tepleji. Mě spíš ale děsí neřízená migrace a důsledky Green Dealu. Ale toho se prý děsit ani bát nesmím. Muslimskou invazi tu prý nikdy nikdo neviděl a rozvrat průmyslu, zemědělství a dopravy je takovou drobnou lapálií v cestě za ideálním podnebím.

Přiměřený strach je reakcí na hrozící nebezpečí a jasným evolučním zvýhodněním. Kdo se bál větru v křoví a šel se podívat, jestli se v něm neskrývá medvěd, přežil. Narozdíl od kliďase, který se nebál, klidně usnul - a medvěd ho pak sežral. Každý z nás je potomkem opatrných a rozumně bojácných předků. Jenomže rozumný člověk se svými strachy bojuje, jak nám ukázal Jaroslav Foglar, když popisoval bobříka odvahy. Je to nezbytné. Jakmile strach přeroste rozumnou mez, stane se z něj psychiatrické onemocnění. Jen si vzpomeňte na všechny ty fobie, které lidem tak komplikují život. Proto mluvím o strachu přiměřeném a odůvodněném.

Jenomže co je nebezpečné, to vnímá každý jinak a podle své vlastní zkušenosti. Politici, aktivisté a média umějí se strachem geniálně pracovat. Ať už proto, aby z lidí vytáhli peníze na fiktivní hrozby, nebo aby se jim těmi davy lépe manipulovalo. Protože máte-li strach, vypne se vám logické myšlení a místo něho nastoupí jednoduchá strategie přežití. Boj, útěk, ustrnutí. Žádný rozum, žádné vyhodnocování, žádné poměřování nákladů a výnosů. Takto naklepaná veřejnost je ideální kořistí pro manipulátory a sociální inženýry.

Jen si shrňme, čím mě strašili postupně od dětství. Nejprve přelidněním, které Země neunese, a tak dříve či později přijdou hladomory. Vyčerpáním surovin. Nejdřív ledovou hrozbou, pak zas globálním oteplováním, jehož důsledkem budou Benátky pod vodou. I ty nad Jizerou. Ozónovou dírou, která spálí naší zemi. A taky toxickými muži, což způsobilo, že mladé dívky se dnes panicky děsí seznamování, čehož důsledkem je pokles porodnosti. A teď mě straší Ruskem a Putinem, zatímco moje slezská babička se celý svůj život bála Němců. A to ke svému strachu měla důvody prověřené generacemi zkušeností.

Mohla bych mávnout rukou a říct, jen každého nechte, ať se bojí. Jenomže ono to vyvolávání strachu otravuje životy a ničí vztahy. Kromě ztráty racionality a zbytečných výdajů je vyvolávání strachu problematické i v tom, že vás nutí bát se povinně a svůj strach navíc veřejně manifestovat. Koho dřív neděsila ozónová díra, pak covid a dnes rozpínavé Rusko, ten je za popírače, agenta Kremlu nebo minimálně za exota. Ale člověk je přece člověkem právě proto, aby se postavil svým strachům a navzdory masové manipulaci se uklidnil a racionálně všechny hrozby vyhodnotil. A třeba podobně jako kluci od Bobří řeky sám sebe přesvědčil, že chce své dny prožít bez úzkosti a beze vyděšení. Tím spíš, že většina těch strachů je umělých a virtuálních, zatímco o těch reálných se skoro nehovoří. Ne nadarmo jsou pořád ještě všechny ty fobie klasifikovány jako psychiatrické postižení.

Je mi odporné to vynucování strachu a ta manipulace, že všech těch čertů malovaných na zeď se prostě bát musíte a jste povinni platit ty preventivní boje s nimi, vyvěšovat vlajky, chodit na demonstrace a stát na té údajně jediné a správné straně. Já tedy nemusím. Žádný vývoj se nekoná lineárně, žádný plán nevyjde tak, jak si ho někdo narýsuje. Dannyho parťáci mají úspěch jedině ve filmu. V normálním životě všechno vždycky dopadne úplně jinak.

Teoretici přelidnění, Al Gore, Hitler i Putin by mohli vyprávět…

Psáno pro iDnes

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů