Z nejrůznějších stran se v souvislosti s Turkovou naci aférou objevují náznaky, že jde o nějaké zpravodajské hry. Během posledních několika dnů se tak vyjádřil poslanec za SPD Miroslav Ševčík: „Podle mého názoru je to slizká až hnusná hra. Od zájmových skupin především válečných štváčů, korupčníků, kterým se sahá do jejich finančních zdrojů, přes novináře, až po bývalé i současné politiky. A jsou do toho bohužel pravděpodobně zapojené i tajné služby, které tyto věci z meritu své činnosti monitorují.“

O spekulacích ukazujících na zpravodajské hry a zapletení cizích, nebo našich tajných služeb do povolebního vyjednávání a o tom, že se ten informační špek objevil v pátek večer jako nějaký puč v rozvojových zemích mluvil i bývalý prezidentský kancléř Jiří Weigl v pořadu Události a komentáře. Na machinace BIS ukazují i bezpečnostní expert Jan Schneider a americký novinář Erik Best, přičemž Jan Schneider dokonce označuje novinářku Zdislavu Pokornou, díky jejímuž textu v Deníku N kauza Turek vypukla, za tiskový orgán BIS. Při použití dvojího metru mu ale nějakou shodou okolností uniklo, že stejná novinářka ve stejném deníku rozjela také kauzu bitcoin, která vedla k rezignaci ministra spravedlnosti Pavla Blažka a zároveň ke hlasování o vyslovení důvěry vládě Petra Fialy.

Život mne naučil, že ve velké většině problematických událostí není třeba hledat komplikované vnější příčiny a zbytečně konstruovat nějaké kostrbaté konspirační řetězce zákonitých náhod, i když to samozřejmě vypadá méně románověji a hůře se to prodává, neboť ve většině případů řešení visí přímo před nosem a je naprosto triviální. Všichni výše zmiňovaní se podivují nad tím, jak někdo mohl získat tak podrobný archív Turkových hlášek, proč to dělal a kladou si otázky, jestli se takovým způsobem přistupuje jen k některým politikům, nebo jsme tímto způsobem monitorováni úplně všichni. Jediný, kdo něco podobného podle nich dokáže, jsou zpravodajské služby, z čehož pak vychází jejich další argumentace.

Myslím si, že všichni vycházejí ze špatné premisy a že jejich logické vývody jsou postaveny na mylné úvaze. Podle mne je za tím vším jen lenost a šlendriánství Turkovy „Facebook uklízečky“, tedy ta nejjednodušší a nejnormálnější skutečnost. Všechno to mohlo začít nějak takto:

„Hele Gabrielo, tady máš to mý heslo na Facebook, koukni, jestli tam nemám něco závadnýho a promaž to, znáš mě, mám blbej humor, a ve dvaceti jsem ho měl taky, v dnešní hyperkorektní době se ani to neodpouští.“

„Sig heil, ty seš fakt magor, takový heslo, jako.“

„Ti říkám, že mám ten černý humor, mě znáš, ne… Tutti avanti Benito Mussolini, hahaha. Jo, už jsi někdy jedla vůdcovy černý SSburgery? ————- Samozřejmě to znamená Super Sport, hahaha…“

A tak Gabriela Sedláčková, které se nad těmi bláboly na síti nechtělo ztrácet čas a vyrazila raději na shopping, ten Facebook mega úklid předala někomu dalšímu. No a ten další okamžitě odhalil slušný finanční potenciál celého Turkova díla, chytře si to všechno zkopíroval a uložil, aby to časem výhodně zpeněžil, zatímco život v kotlince šel nudně dál v kolejích fádní Fialovy víceméně udržovací vlády v rámci možného, no a den voleb se blížil.

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu, jenž vysvětluje, proč se tato informace objevila až po volbách do EU parlamentu a po volbách sněmovních. Tedy hlavně až po tom, kdy byly rozdány karty a zástupci jednotlivých možných koaličních partnerů vítězného hnutí ANO začali v médiích vznášet své požadavky, jak to udělal i Filip Turek. Kdo má na všechny politiky složky a komu by vyhovovalo, aby měl jednobarevnou vládu, nebo v nejhorším případě vládu s nestranickými odborníky, jak to po prvním varování bystře pochopil Tomio Okamura? Odpověď si snadno najde každý, řekl bych.

Mezi další adepty na ministra zahraničí se údajně u Motoristů hovoří o méně kontroverzním Janu Zahradilovi, nebo o všeobecně akceptovatelném Karlu Beranovi. Jana Zahradila se zájmem sleduji již od dob, kdy jako zástupce ODS pracoval v evropském Konventu na tvorbě Ústavy Evropské unie a kdy občas psal texty na již bohužel neexistující pravicové platformě Virtually, přičemž v těch dobách Evropskou unii a ani vznikající ústavu nijak nekritizoval. Je pravdou, že Jan Zahradil nakonec Konvent opustil, ale stalo se tak až na jeho konci týden před oficiálním vyhlášení konečné podoby Ústavy Unie, která se pak po neúspěchu v referendech a po několika malých kosmetických úpravách přejmenovala na Lisabonskou smlouvu.

Jan Zahradil se pak stal úspěšným a dlouhotrvajícím europoslancem za ODS a občas jsem měl dojem, že v určitých dobách bylo smyslem ODS hlavně udržení Zahradila na jeho místě. Dotáhl to až na předsedu konzervativní frakce, což je u progresivistického konzervativce (Jan Zahradil byl jeden z velkých podporovatelů Zákona o registrovaném partnerství) opravdu obdivuhodný výkon, no a vzhledem k jeho obratnému lavírování mezi ještě akceptovatelnou kritikou EU a tím, aby tou kritikou neohrozil svou lukrativní mocenskou pozici, ho považuji za největšího machiavellistu naší polistopadové éry, což rozhodně nemyslím jako urážku. Nakonec narazil na to, že nepřestával kritizovat předsedu vlády a předsedu ODS Petra Fialu a ještě před tím, než se veřejně objevila informace o tom, že nebude na kandidátce ODS do EU parlamentu, ohlásil, že se již nebude o post europoslance ucházet a objektem jeho zájmu se posléze stalo hnutí Motoristů.

Jan Zahradil byl velký atlantista a zastánce spolupráce s USA a členství v NATO. Tento jeho postoj prošel jistou proměnou a v dnešní době se orientuje více na východ, přičemž jeho kritika EU se neustále stupňuje. Přesto je dle mého názoru mnohem vyšší liga než Filip Turek a vzhledem k jeho zkušenostem jsem přesvědčen o tom, že se na místo ministra zahraničních věcí oproti Turkovi hodí. Jinou otázkou je, jak se k této variantě postaví Andrej Babiš, jenž chce mezinárodní agendu převzít pro sebe a jenž o nějakém vystoupení z EU, nebo z NATO neuvažuje ani náhodou. Jan Zahradil konec konců také ne. Postoj Hradu je k oběma těmto kandidátům nesouhlasný, ale těžko dopředu říct, nakolik půjde prezident proti výsledku voleb a tedy proti většinové vůli občanů ČR.

Jestli se tedy ministrem zahraničních věcí stane nejméně kontroverzní pragmatik Karel Beran, budu to brát jako vítězství vize Andreje Babiše a zároveň ho budu vnímat jako toho nejpravděpodobnějšího zákulisního hráče a hybatele celé té současné kauzy, pokud se ministrem zahraničních věcí stane Jan Zahradil, není vyloučené, že za tím vším stojí IVK, nebo dokonce sám Jan Zahradil. Všechno jsou to spekulace na stejné úrovni jako spekulace politiků a analytiků, které jsem uvedl výše. Jsou jen méně kostrbaté a mnohem přímější a jednodušší. Co se týče IVK, v němž již Filipa Turka odepsali, mohlo to proběhnout třeba takto:

„Turek na ministerstvu zahraničních věcí? Ale to by byla fatální chyba, to by byl obrovský problém, to by prostě nebylo na žádné ťukání si šampaňským. To je falešně postavená hra, on vás sice dostal do Sněmovny, ale tím ta jeho role končí. Motoristé budou mít jako jediná autentická pravice nejtěžší úkol a on na to prostě nemá zkušenosti. Je to sice učenlivý člověk, ale Babiš to z byznysu umí, on bude podvolen tvrdému Babišovu diktátu. A tam ty jeho věci, co on napsal a co se na něho brzy vytáhnou, to bylo opravdu, ale opravdu nerozumné. Ale nám se to opravdu, ale opravdu hodí.“

„On nám ale hodně pomohl, je to kámoš a i ten výsledek máme díky němu.“

„To se nedá nic dělat. Je třeba to vidět pragmaticky. Za Fialy jsme žádnou zahraniční politiku neměli, to by bylo bezva, kdybychom ji konečně u nás formulovali, to necháme udělat Zahradilovi. To bezmezné Fialovo a Lipavského kývání na paní Uršulu a bezmezné a neomezené napomáhání Ukrajině není politika a Zahradil je zkušený a vnímá to zhruba stejně jako my v IVK, to je prostě ten náš člověk a jen čeká na svou chvíli.“

A tak zatímco zcela překvapený a nic nechápající Filip Turek Motorista ikonický se z čista jasna s mohutným rachotem za víření bubnů, zběsile poskakujících muzikantů a rytmicky fackujících Fender twangů magického fláku „Kara Kara Go!“ do temného propadliště pod pódiem propadá, opona se lehce pohnula a na pódium zpoza ní opatrně vykoukl spokojeně tvářící se prvotní klausián, ————————- Jan Zahradil.

„A tady mne máte,“ rozpřahuje vítězoslavně reflektory osvícenou náruč za frenetického potlesku zdivočelého publika a zběsilou mazurku tančícího Petra Macinky s Václavem Klausem v kotli před scénou.

Simsalabim!

Opona padá.

Odkaz