V sobotu 20. září ministerský předseda Petr Fiala zahájil slavnost nazvanou Dny NATO. Ve svém úvodním projevu mj. reagoval na aktuální bezpečnostní situaci, kdy ruské drony a letouny v posledních dnech narušují vzdušný prostor Severoatlantické aliance. Proto se vláda Petra Fialy rozhodla pro založení koordinační skupiny pro antidronovou ochranu státu při Bezpečnostní radě státu.

„Reagujeme na aktuální bezpečnostní situaci, kdy ruské drony létají v Rumunsku a v Polsku dokonce 200 kilometrů od našich hranic. Naší prioritou je zajistit bezpečnost občanů a být na případné podobné ohrožení připraveni. Proto zakládáme koordinační skupinu pro antidronovou ochranu státu při Bezpečnostní radě státu, ve které budou odborníci mimo jiné z ministerstev obrany, vnitra, dopravy, armády a policie,“ oznámil předseda vlády Petr Fiala. Jejich úkolem bude sledovat vývoj technologií, navrhovat různá opatření včetně legislativních a koordinovat aktivity jednotlivých úřadů v této oblasti.

„Spustili jsme nejrozsáhlejší modernizaci armády. Část našich výsledků můžete vidět přímo tady – nejen bojová vozidla pěchoty CV90, ale i tanky Leopard, radary MADR nebo vrtulníky Venom a Viper, či protivzdušnou obranu SPYDER,“ vyjmenoval Petr Fiala.

A ještě jeden důležitý citát: „NATO stojí na jednoduchém principu: všichni za jednoho sdílíme obranné kapacity, technologie a znalosti. Díky tomu dokážeme odstrašit agresory a NATO je nejúspěšnější obranná aliance na světě. Její nenahraditelnost je vidět právě dnes, kdy se na východě Evropy znovu válčí. Moskva odmítá jednat, obsazuje cizí území, posílá drony k našim sousedům, bojové letouny nad pobaltské země a zkouší, co jí projde. To nejsou vzdálené hrozby, ale problémy doslova za našimi humny.“

S maximální stručností tak shrnul události a důsledky několika posledních dní, které mají vyšší, a jistě oprávněně vyšší, naléhavost, než dlouhodobá a čím dál hůře politicky obhajitelná podpora Ukrajiny, byť věcně zcela správná. Odmítl „referendum“ o setrvání v NATO, nicméně široká, celospolečenská diskuse o této alianci, jejích schopnostech a našich úkolech v ní rozhodně není na škodu.

Premiér dále zdůraznil zvýšení výdajů na zbrojení a podporu domácího zbrojního průmyslu. Tak by se tento obor mohl ocitnout mezi „strategickými odvětvími“ podporovanými vládou. Například vedle informačních technologií a umělá inteligence, energetiky, obnovitelných zdrojů, jaderné energetiky, gigatováren na autobaterie aj. Chybí mezi nimi hutnictví a výroba oceli. Špatně. Zbraně a munice se nedají vyrábět z odpadního papíru, recyklovaných PET-lahví ani obnovitelného dřeva.

Generální ředitel Třineckých železáren Roman Heide si nedávno posteskl, že vynucená dekarbonizace jeho železářských a ocelářských provozů, posledních činných v České republice, neobdržely žádané dotace od státu, žádané do výše udělované v jiných evropských zemích. Proto podnik odložil investici přesahující 25 mld. Kč na výstavbu elektrické obloukové pece namísto odstavení jedné ze dvou vysokých pecí. Naopak, železárny jsou zatíženy povinným nákupem emisních povolenek, které jeho produkci prodražují v porovnání s výrobou v Číně a dalších mimoevropských zemích, kde takové povinnosti nejsou, případně v konkurenci s výrobci v zemích evropských, kde je státní podpora silnější. „“Pokud cíle (stejné podpory jako v zahraničí) dosáhneme, zcela jistě budeme usilovat i o to, že bychom chtěli být strategickým podnikem pro vládu,“ říká Heide v podcastu webu forbes.cz s tím, že ocel Česko bude potřebovat. A to nejen z pohledu investic do obrany, ale také vzhledem k plánovaným investicím do infrastruktury, jako jsou jaderné elektrárny nebo vysokorychlostní tratě.

Hutní průmysl je zkrátka pořád ještě zastaralým, špinavým oborem, který živí jen několik miliardářů a případně uhlobaronů. Strategická dekarbonizace elektroenergetiky vyvolává závislost na Číně, a to dokonce i závislost provozní, jak opakovaně varují státní bezpečnostní orgány. Kde budou zbrojaři nakupovat ocel, až se Čína naštve, to už vláda jaksi neřeší. Ani to, že železárny v Třinci dávají práci zhruba 50 tisícům lidí v regionu, který se dlouhá desetiletí drží na špici nezaměstnanosti a chudoby.

„Budeme muset plně zvážit, jak to bude s výrobou oceli v České republice. Pokud bychom cíle nedosáhli, hrozí ohromné riziko, že budeme muset třeba přenést výrobu mimo naši zemi,“ varuje v podcastu Heide. A hned nato dodává: „Je to scénář, který si nechci ani připustit, že by mohl nastat.“

Poskytl server Svět hispodářství