Na internetu se množí více či méně fundované rozbory o tom, že prezident Pavel jednal protiústavně, když odmítl nominaci Filipa Turka na post ministra zahraničí, posléze na post ministra životního prostředí. Ministr Macinka je tedy v právu a jeho úterní SMS je v souladu s politickými zvyklostmi; právní experti se shodují, že nesplňuje definici vydírání. Vlastně celé jednání prezidenta Pavla v této kauze bylo neprofesionální. Diskutující se vesměs shodují, že neměl zveřejňovat obsah soukromé korespondence a místo toho měl kontaktovat premiéra a společně s ním pak ministru Macinkovi v tichosti „umýt hlavu“. Hmm.

Ano, prezident Pavel zřejmě projevil politickou neobratnost a jednal naivně, když dal podnět k přezkoumání textu ministra Macinky na Policii České republiky. Ostatní výtky jsou ale sporné. Text ministra Macinky obsahuje zcela jistě vážně míněné výhrůžky a jeho tón není nešťastný, jak tvrdí premiér Babiš, ale nepřijatelný. O to víc nepřijatelný, že jeho autorem je ministr zahraničí, tedy člověk, který by měl být více než kdokoli jiný uvážlivý ve způsobu vyjadřování. Ministr zahraničí může mít různé osobní vlastnosti a názory, ale navenek musí vždy vystupovat uhlazeně, jinak může státu, který zastupuje, způsobit značné škody.

To, že prezident zveřejnil obsah ministrovy SMS, není projevem neslušnosti. Zde přece nešlo o soukromou korespondenci, ministr Macinka neoslovil prezidenta přímo, ale poslal svůj vzkaz přes prostředníka, a navíc obsahem textu nebyla soukromá záležitost, ale výhrůžka s potenciálními dopady na celou společnost.

Prezident jistě mohl zavolat premiéru Babišovi a řešit situaci s ním. K čemu by to ale vedlo? Premiér je člověk, který je zvyklý kličkovat a umí měnit své výroky a postoje podle potřeby. Posledním příkladem tohoto chování byl slib, že do měsíce po svém jmenování převede Agrofert do neutrální správy. Slib nesplnil s poukazem na objektivní potíže. Tyto obtíže však musel znát a předvídat předem, musel si být vědom toho, že slib je nereálný. Čestný člověk by v takové situaci o funkci premiéra neusiloval. Ale kde je čest, když jde o moc? Umím si představit, že politik typu pana premiéra by žádost prezidenta o prošetření případu nevnímal jako výzvu k nápravě nestoudného chování svého ministra, ale jako příležitost, jak z tohoto prezidentova oslabení vyzískat politický kapitál pro sebe.

Prezident udělal to nejlepší, co mohl. Obrátil se na národ, na své voliče. To je v demokratické společnosti adekvátní reakce. Ať lid rozhodne! Podobně se obrátil na své voliče Václav Klaus po tzv. sarajevském atentátu, a dosáhl úspěchu. A lidé se ozývají, už teď má prezident v petici „Stojíme za prezidentem“ zajištěnou písemnou podporu více než půl miliónu občanů.

Pojďme si nyní rozebrat situaci na naší politické scéně, jak se vyvíjela v posledních měsících. Fialova vláda, do které mnozí vkládali naděje, zklamala. Premiér Fiala vystupoval vždy jako akademický, seriózní a rozvážný muž a hlásal různé hezké ideály, ale pod jeho vedením jsme se dočkali pokračující inflace a zadlužení, neúspěšného pokusu o digitalizaci stavebního řízení a také velkých případů korupce, které vyzněly do ztracena. Hlavně však začaly stále více vyvstávat hrozby, kterým vláda zjevně nedokázala a snad ani nechtěla účinně čelit: pohlcení národních zájmů hypertrofovanou byrokracií EU, energetická nesoběstačnost, zákaz aut se spalovacími motory, poškození domácího průmyslu i zemědělství, riziko zavlečení nepřizpůsobivých migrantů, úpadek školství. Po této zkušenosti většina voličů hlasovala pro opozici, a tak se dostala k moci současná vláda. Prezident Pavel by pravděpodobně raději viděl pokračování dosavadní politické linie, ale musel respektovat výsledky voleb. Vymínil si však dvě podmínky. První z nich byl výše zmíněný požadavek, aby Andrej Babiš vyřešil svůj střet zájmů, než převezme funkci premiéra. Tento požadavek měl zabránit vyšetřování ze strany EU a riziku odebrání dotací, které by mohlo poškodit stát jako celek.

Druhým požadavkem bylo zamítnutí nominace Filipa Turka na post ministra. Prezidentovi je vytýkáno, že porušuje ústavu, protože je povinen jmenovat ministry, jejichž seznam mu premiér předloží. Právní stanovisko v tomto případě není jasné, v ústavě není obsažena jednoznačná formulace. Nikdo z vedoucích politiků pro jistotu nepožádal Ústavní soud o závazné vyjádření, které by zjednalo pořádek. Chaos je pro politiky výhodnější než jistota. Představa o upřesnění čili přeformulování textu Ústavy se při dnešní politické situaci jeví jako zcela nereálná. Jestliže oficiální právní autority mlčí, musíme si vystačit s vlastním rozumem.

Dávám panu prezidentovi za pravdu a domnívám se, že pan Turek je pro post ministra, respektive člena vlády, objektivně nepřijatelný. Různí politici mohou být více či méně sympatičtí svými názory, svým chováním a svým jednáním, ale případ pana Turka je něco trochu jiného. Nejde přece o to, jestli se v mládí dopustit nějakých nerozvážností. Frajerský přístup některé lidi odpuzuje a jiné zase přitahuje – to je v pořádku, je dobře, že lidé jsou různí a mají různé preference.

Osobně za důkaz nekompetentnosti pana Turka považuji to, že v dubnu 2025 zveřejnil video, v němž jede po dálnici rychlostí přesahující 200 km/h. Každému řidiči se občas stane, že poruší předpisy. Ale jedna věc je porušit předpisy a něco zcela jiného je chlubit se tím veřejně. Pan Turek vystavením svého videa deklaroval, že on se cítí způsobilý, aby porušoval platné zákony. Zákony tu jsou pro ostatní lidi, ale pro něho neplatí, on smí to, co jiní ne. Tento postoj pro něj není výjimečný, vždyť i na příkladu moštárny, kterou si postavil bez povolení, je vidět, že takto je zvyklý myslet a jednat. A nejen to. Když se jeho přestupky začnou probírat na veřejnosti, pan Turek otočí a poskytne školácké výmluvy, že rychlá jízda se uskutečnila na dálnici v Německu nebo že nemůže za obsah svého mobilu, protože ho půjčuje neznámým lidem k hospodě. Takhle se může chovat příslušník zlaté mládeže nebo třeba Švejk, ale není možné takovému člověku svěřit vedení státu.

Dostávám se na závěr k otázce, v čem spočívá obliba prezidenta Pavla. Ano, mnoho lidí mu nechce a nemůže zapomenout komunistickou minulost, budiž. Mnoho jiných lidí ho adoruje, protože do něj promítá ideál panovníka, moudrého vládce, tatíčka, v podobném duchu, jako byl dříve nekriticky oslavován prezident Masaryk ještě předtím císař František Josef II. Tomu bychom se mohli vysmát. Ale ve skutečnosti je tím vším něco podstatně hlubšího a důležitějšího, o čem se nemluví.

Po době komunistické nadvlády očekávala většina národa, že se do čela státu postaví osvícený vůdce, který nás provede nejen k blahobytu, ale také do společnosti kulturně vyspělých států. Václav Havel si získal oblibu tím, že vystupoval vždy zdvořile, což ostře kontrastovalo s neomaleným chováním představitelů totalitní moci. Jistě nebyl schopným politikem a také nevedl příkladní osobní život, ale věrohodně vyznával morální ideály a lidé mu byli vděční. Václav Klaus byl nepochybně mnohem lepším politikem a dokázal si vydobýt oblibu svou nepochybnou inteligencí a sebejistotou. K morálním aspektům neměl mnoho pochopení, ale vystupoval důstojně, a to mu zajišťovalo reputaci. Miloš Zeman byl také vysoce inteligentní a k tomu skvělý rétor. Vyznačoval se ostrým politickým čichem. Bohužel jeho vystupování a chování postrádalo důstojnost a někdy sklouzalo do vysloveného hulvátství. Petr Pavel si získal přízeň mnohých lidí svým kontrastem k okázalému plebejství, kterým se honosil Miloš Zeman. Lidé intuitivně chtějí, aby je reprezentoval člověk, který se chová důstojně a korektně, který diskutuje a přitom se nesnaží urážet a dehonestovat své protivníky.

Petr Pavel pravděpodobně není tak schopný politik jako Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Politikaření mu nejde, ale reprezentuje náš stát dobře a chová se slušně. Osobně jsem mu za to vděčný. Domnívám se, že právě slušnost a noblesa v chování a jednání je to, co v naší současné politice zoufale chybí.