U soudu platí, že kdo požaduje změnu stávající situace, musí unést důkazní břemeno a prokázat, že změna bude pro všechny strany příznivější. Takže mě, vážení podporovatelé eura, začněte přesvědčovat, jak konkrétně se zlepší můj život přechodem na euro. Do ciziny jezdím maximálně jednou ročně, dvě peněženky v kabelce mi nevadí a koruny na eura směňuji ve směnárně, kde žádné poplatky neúčtují. Nic nevyvážím, žádné výrobky do zahraniční výrobky neprodávám.

Čekám na vaše horké argumenty, jak se můj život vylepší, zbavíme-li se koruny a začneme-li platit eurem. Ekonomická výhodnost to nejspíš nebude, když inflace je obrovsky rozdílná i mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Inflace zjevně nesouvisí s používáním eura, ale s rozpočtovou odpovědností jednotlivých vlád, tedy jak ty vlády dělají nebo nedělají dluhy než s měnou, kterou se v té které zemi platí. Myslíte, že euro donutí země k rozpočtové zodpovědnosti prostřednictvím různých pravidel, především Maastrichtských kritérií? Pochybuji, když ze všech zemí, kde platí eurem, ta kritéria splňují jen čtyři země. Kdysi byl takový hříšník hubován a plísněn, ale když ta nepřekročitelná kritéria vysoce překročila většina zemí (a to včetně těch velkých), nastalo ticho po pěšině a nikdo už po žádných přestupnících plnění Maastrichtských kritérií nepožaduje.

Máte pocit, že euro před lety zabránilo řecké duhové krizi? Podle mě ji spíš způsobilo, protože Řecko s eurem nemohlo devalvovat svoji vlastní měnu. Krizi doteď hasí jen trvalé obrovské převody peněz z Německa do Řecka mající za cíl udržet tuto zemi v eurozóně. Podobně transfery ostatně probíhají i směrem k dalším zadlužujícím se zemím (a mimochodem i ze severu Itálie na chudší italský jih). Tyhle argumenty mě mají přesvědčit, abych jako občan a zákonodárce vyměnila korunu za euro? Na tak to se nenechte vysmát. Euro totiž nikdy nebyl ekonomicky výhodný projekt, ale naopak především projekt mocenský a politický, ať jsou jeho náklady jakékoliv, a ekonomická kritéria pro něj nebyla a nejsou rozhodující.

Takže zatím nechci euro, protože jste mě nepřesvědčili. Taky nechci euro kvůli problémům s počítáním. Mám část rodiny v Itálii a mé tetičky dodnes ceny zboží přepočítávají na staré dobré liry. Nechci zdražení všeho zboží, které přechod do eurozóny pokaždé doprovází, protože obchodníci ceny zaokrouhlí směrem nahoru. Nechci přijít o vlastní národní měnu, kterou používáme od roku 1892. Líbí se mi české bankovky a mince a nechci je vyměnit za ty unifikované. Transakční náklady přechodu na euro považuji za zbytečný výdaj v době, kdy máme všichni (a tedy hlavně státy) šetřit. Vlastní měnou se řídí výkon ekonomiky a o tuto sílu bychom s přijetím eura přišli, i o možnost ovlivňovat export prostřednictvím České národní banky. Ta by mimochodem ztratila význam taky. Všechny ty výše uvedené důvody jsou pro mě zásadní, podstatné a nepřekonatelné.

Argument, že všichni kolem už euro mají, je pro mě bez významu, stejně jako když všichni v mém dětství nosili rifle a kupovali céčka. „Když soused skočí z okna, ty za ním hned musíš skočit taky?“ reagovala na to tehdy máti a dnes by reagovala stejně v diskusi o euro jako o ratifikaci Istanbulské úmluvy, o redefinici znásilnění či o uzákonění manželství „pro údajně fakt a skutečně všechny“. Je to argument bez obsahu. Je to jen manipulace, a ještě k tomu blbá. Jde o zastrašování, aby se protivníci polekali a radši proti novotám vůbec nevystupovali.

Jsem na svou českou korunu hrdá a mám ji ráda. Jsem hrdá na svou vlast, na svůj jazyk, na svou zemi a na své tradice, a k těm přece koruna patří. Nechci, aby se můj stát rozplynul a byl jen jedním okresem z těch mnoha stejných, sjednocených, evropských gubernií bez individuality a bez zápachu. Nechci víc unifikace, chci víc Česka. Chci, aby moje země měla vlastní měnovou politiku, do které nebudou mluvit země cizí. Aby měla vlastní hranice, vlastní měnu, vlastní flexibilní měnovou politiku a vlastní politiku vůbec.

Proto si chci ponechat korunu a nechci euro. Vy jste ti, kdo chcete změnu. Přesvědčte mě.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Text vyšel v MFDnes 16.1.