Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Jako nedostižný sběratel turistických nálepek se jednoznačně osvědčil Lipavský. Byl skoro všude a skoro nikdo s ním nemluvil.

Právě proto je důležité, aby nástupce Jana Lipavského v této tradici nepokračoval.

Pokud někdo kritizoval Lipavského za zahraniční politiku založenou na viditelnosti, cestách a symbolech bez dostatečného diplomatického obsahu, nemůže stejný model jen převzít v jiném ideologickém balení. Problém přece nebyl v tom, že Lipavský cestoval do špatných zemí nebo se fotografoval se špatnými lidmi. Problém byl v samotné představě, že zahraniční politika se měří počtem návštěv, summitů, konferencí a fotografií z významných míst.

Macinka měl šanci ukázat opak: méně gest, méně politického divadla, více konkrétních jednání, jasnější priority a přesnější výsledky. Pokud ale osobně jede na obecnou debatu svolanou Čínou a ve Washingtonu prezentuje jako velkou schůzku jednání s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu, pak to nevypadá jako změna metody. Vypadá to spíše jako pokračování stejného cestovního marketingu, jen s jinými kulisami.

Kritika Lipavského tedy Macinku neomlouvá. Naopak zvyšuje nároky. Jestliže nová diplomacie tvrdí, že chce být realističtější a méně pózující, musí to být vidět právě na výběru cest, úrovni partnerů a konkrétním obsahu jednání. Jinak se pouze mění nápisy na turistických nálepkách, nikoli podstata zahraniční politiky.

Opozice by se měla smířit s tím, že ministr zahraničí nebude jezdi na Tchajwan nebo příjmat dalajlámu, ale pracovat ve prospěch české ekonomiky a spolenosti. Zlehčování cesty ministra Macinky do USA připomíná bajku o lišce a kyselých hroznech.

Opozice se s tím samozřejmě může smířit, ale já nejsem ani její součástí, ani jejím obhájcem. A už vůbec nejsem obhájcem zahraniční politiky založené na symbolických gestech typu jezdit na Tchaj-wan nebo přijímat dalajlámu jen proto, aby se tím doma demonstrovala morální nadřazenost. Takový přístup jsem sám dlouhodobě kritizoval.

Proto celou věc neposuzuji z hlediska toho, zda je Macinkova politika příjemná nebo nepříjemná současné opozici. Posuzuji ji podle toho, zda odpovídá profesionálním požadavkům na výkon funkce ministra zahraničí.

Moje námitka vůči Macinkově cestě tedy není hodnotová, ale profesionální. Pokud ministr tvrdí, že bude dělat pragmatickou diplomacii ve prospěch české ekonomiky a společnosti, pak se má hodnotit právě podle toho, zda jeho cesty mají konkrétní obsah, přiměřenou úroveň jednání a zřetelný přínos pro Českou republiku.

Vystoupení na obecné debatě Rady bezpečnosti OSN svolané Čínou samo o sobě české ekonomice nepomůže. Stejně tak schůzka v Bílém domě s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu není sama o sobě důkazem silné americké agendy. Může to být užitečné, ale jen tehdy, pokud je to součást širší a promyšlené diplomatické práce.

Bajka o lišce a kyselých hroznech by seděla, kdyby někdo Macinkovi záviděl přístup k mimořádně významným jednáním. Jenže právě o to jde: zatím není jasné, zda se jedná o mimořádně významná jednání, nebo spíše o efektně prezentovanou cestu s nejistým výsledkem.

Pokud chce Macinka ukázat, že nedělá hodnotovou diplomacii, ale realistickou politiku ve prospěch českých zájmů, tím lépe. Pak ale musí být měřítkem výsledek, nikoli fotografie z OSN, návštěva Bílého domu nebo velká slova o pragmatismu. Pragmatická diplomacie se nepozná podle toho, že se přestane jezdit na Tchaj-wan. Pozná se podle toho, že stát získá něco konkrétního.

Ehm, a co tak si počkat, až se vrátí, a ne mlátit dopředu prázdnou slámu?

To by platilo, kdyby článek tvrdil, že už ví, jak cesta dopadla. Jenže on nic takového netvrdí.

Rozdíl je mezi dvěma otázkami. První zní: čeho ministr na cestě skutečně dosáhne? Na to je samozřejmě možné odpovědět až po návratu. Druhá otázka ale zní: zda už předem oznámená struktura cesty odpovídá váze funkce ministra zahraničí. A tu lze posuzovat už nyní.

Když ministr sám před cestou řekne, že pojede na debatu Rady bezpečnosti OSN svolanou Čínou a ve Washingtonu bude jednat nikoli s vrcholným politickým představitelem, ale s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu, pak jsou to veřejně oznámené skutečnosti. Kritizovat jejich proporci není „mlácení prázdné slámy“, ale normální politická analýza.

Samozřejmě se může stát, že Macinka po návratu doloží konkrétní výsledek: významné jednání, ekonomický přínos, bezpečnostní dohodu, otevření důležitého kontaktu nebo jasný posun ve vztazích s USA či Čínou. Pak bude fér tuto kritiku korigovat.

Ale čekat s každou otázkou až po návratu politika znamená rezignovat na veřejnou kontrolu předem. Ministr zahraničí není soukromý turista, kterému se hodnotí fotky až po dovolené. Je to představitel státu. A u něj je legitimní ptát se předem, proč jede právě tam, na jaké úrovni jedná a co má být smyslem celé cesty.

Autor si hraje na co? Dopředu už ví, dopředu radí, doopředu varuje. Víte co, Grundmane? Běžte do brusele. Knedlíkovi jste také podrážel sesličku? Nebylo proč, protože Knedlík nedělal nic, jen podlézavě mával ocáskem a sem tam bafl, kam mu páni určili.

Ne, dopředu nic nevím. A právě proto kladu otázky předem, nikoli až ve chvíli, kdy už bude pozdě je klást.

Smyslem komentáře není Petrovi Macinkovi „podrážet sesličku“. Smyslem je posuzovat výkon ministra zahraničí podle toho, zda jeho cesta odpovídá skutečné váze jednání. Pokud ministr prezentuje jako významný program účast na debatě svolané Čínou a schůzku v Bílém domě s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu, je zcela legitimní ptát se, zda nejde více o symboliku než o diplomacii.

To není útok. To je normální veřejná kontrola politika.

A pokud jde o Jana Lipavského, tam opravdu není důvod mě podezírat z dvojího metru. Lipavského jsem kritizoval ještě podstatně víc než Macinku — právě za cestovní, symbolickou a často prázdnou diplomacii, která působila více jako sbírání zahraničních kulis než jako promyšlené prosazování českých zájmů.

Právě proto nyní říkám totéž i u Macinky. Pokud byla podobná metoda špatná u Lipavského, nemůže být najednou správná jen proto, že ji používá politik z jiného tábora. Nástupce měl ukázat, že umí dělat zahraniční politiku jinak: méně póz, více obsahu, méně fotografií z významných míst, více skutečných jednání.

Macinka má právo jet do OSN i do Washingtonu. Já mám právo se ptát, zda je úroveň a obsah těchto jednání přiměřený funkci ministra zahraničí. To není „Brusel“. To je elementární požadavek na profesionalitu české diplomacie.

TAK TEN

ministr zahraničí,

nemá být především vlezprdelka, jak předváděli někteří Jeho předchůdci,

ŽE

Tak uvidíme, jestli na Radě bezpečnosti bude sedět Macinka sám s Číňanem, nebo tam těch "pomýlených" bude více. Případně zda ti "jediní správní demokraté" vytvoří účastníkům alespoň uličku hanby.

Vy, zastánci hodnotové politiky, jste sice směšní, ale v podstatě nebezpeční.

Můj článek v žádném případě nekritizuje Petra Macinku z hodnotového hlediska. Právě naopak. Nekritizuji ho za to, že mluví na akci svolané Čínou, protože „Čína je špatná“ a „správný demokrat tam nesmí“. To by byla přesně ta zkratka, proti které sám často vystupuji.

Moje kritika je úplně jiná. Je institucionální a diplomatická. Ptám se, zda má ministr zahraničí osobně jezdit na obecnou debatu Rady bezpečnosti OSN, jejíž téma a rámec určila Čína, pokud nejde o konkrétní českou iniciativu ani o zásadní českou prioritu. A ptám se také, zda má být jako významná schůzka v Bílém domě prezentováno jednání s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu, nikoli s vrcholným politickým představitelem americké administrativy.

To není hodnotová politika. To je otázka proporce, úrovně zastoupení a diplomatického výsledku.

Pokud tam bude sedět více ministrů, samozřejmě to může snížit váhu námitky proti samotné účasti. Ale nezmění to základní otázku: proč tam jede český ministr zahraničí, jaký konkrétní český zájem tím sleduje a jaký výsledek z toho má vzniknout? Účast na mezinárodní akci není sama o sobě diplomatický úspěch. Stejně tak návštěva Bílého domu není automaticky vrcholné jednání.

Takže ne, nejde o žádnou uličku hanby ani o rozdělování světa na jediné správné demokraty a ostatní. Jde o mnohem prostší věc: ministr zahraničí nemá fungovat jako politický turista. Má jezdit tam, kde jeho osobní účast odpovídá významu jednání a kde lze rozumně očekávat konkrétní přínos pro Českou republiku.

V obecní rovině má autor rozumny názor. Jenomže dnes se neleze do politiky pro blaho občanů, ale proto, aby se člověk napakoval. Možná, že tomu bylo tak vždy, to nevím, ale influencerství je dnes u politiků běžné. Kupříkladu 8. Května ani jeden politik nevzdal úctu padlým sovětským vojákům při osvobozování ČSR. A padlo jich 140 000. Totiž nebylo by to in. Dnes politici už ani neví, co je to obyčejná lidská slušnost. Ale možná ta neúcta k padlým je projevem toho správného politického postoje.

Autore,

že jste obdobný příspěvek nenapsal jako reakci na poslední cestu Jana Lipavského do USA, před koncem jeho mandátu?

Tehdy jsem ještě nepsal vůbec žádné články.

Já toho o této tématice nevím dost na to, abych to mohl zasvěceně komentovat.

Jen bych dodal, že politika je tak trochu i divadlo a že forma je důležitá, často i převládá nad obsahem. Jako příklad bych uvedl Turka, i když se to nebude líbit. Na Turkovi je vždy kritizována forma a to takovým způsobem, že se na obsah vůbec nedostává. To nemíním jako Turkovu obhajobu, pro politika je důležité obojí. Ale na druhou stranu jsou u nás politici, u kterých je vidět jen forma a obsah absentuje. A ti jsou určitě horší než Turek.

Pokud dotyčného politika neznáte osobně, pak znáte pouze jeho mediální obraz. A to podle druhu médií, které sledujete. Pokud si ale projdete, co je za Turkem na výstupu, možná překvapivě zjistíte, že ten mediální obraz o něm v mainstreamových médiích je v těžkém protikladu s realitou. Kdyby jeho předchůdce/i na Ministerstvu životního prostředí udělal(i) jen 5 % toho, co za půl roku zvládl Turek, tak by to byl(i) frajer(i)! Pak je úplně podružné, co komu kde řekl...

Řekl bych, že je mnohem důležitější jednat s autorem strategického dokumentu než s kašparem ve funkci, který se podle ní řídí. U zdroje. A taky je lepší, když se MZ vyfotí na radě bezpečnosti, než jako Lipánek u stánku s hambacem. Tohle je jen snaha bit psa jakýmkoliv klackem, hlavně když čtoucí ovečky zaplesaji. .