Ministr zahraničí nemá sbírat fotografie z důležitých míst. Má vést jednání, jejichž váha odpovídá jeho funkci.

Petr Macinka se chystá do New Yorku a Washingtonu. Na první pohled to vypadá jako významná zahraničněpolitická cesta: Rada bezpečnosti OSN, Bílý dům, Spojené státy, bezpečnostní strategie. Jenže při bližším pohledu se tento obraz začne rozpadat. Ne proto, že by bylo špatné vystupovat v OSN. Ne proto, že by bylo špatné mluvit s lidmi z amerického bezpečnostního aparátu. Problém je v nepoměru mezi tím, jak je cesta prezentována, a tím, co podle dostupných informací skutečně představuje.

Podle informací Aktuálně.cz má Macinka vystoupit v otevřené debatě Rady bezpečnosti OSN svolané v rámci čínského předsednictví. Poté má navštívit Washington, kde se podle vlastních slov nesetká s prezidentem Donaldem Trumpem, ale s autorem nebo spoluautorem americké Národní bezpečnostní strategie. Už tato kombinace je pozoruhodná. Na papíře jde o velká místa a velká slova. Ve skutečnosti však může jít spíše o cestu, jejíž forma převyšuje skutečný diplomatický obsah.

Rada bezpečnosti OSN není kulisa

Vystoupit v Radě bezpečnosti OSN je samozřejmě legitimní. Český ministr zahraničí má právo a někdy i povinnost mluvit na významných mezinárodních fórech. Jenže v diplomacii záleží na kontextu. Tentokrát nejde o českou iniciativu, české téma ani zjevně prioritní českou agendu této cesty. Debatu svolává Čína jako předsednická země Rady bezpečnosti a určuje její téma i politický rámec. Tím má být dodržování cílů a principů Charty OSN a posílení systému založeného na OSN. To je široká obecná agenda, která dobře zapadá do dlouhodobé čínské diplomatické rétoriky.

Čína dlouhodobě používá jazyk multilateralismu, suverenity a Charty OSN jako protiváhu západnímu pojetí lidských práv, hodnotové diplomacie a alianční politiky. To samo o sobě neznamená, že se takové debaty nemáme účastnit. Znamená to ale, že bychom měli pečlivě zvažovat úroveň zastoupení. Pokud nejde o konkrétní česko-čínské jednání ani o téma, které by vyžadovalo osobní účast šéfa české diplomacie, není zřejmé, proč má osobně jet ministr zahraničí.

Přirozenější by bylo zastoupení na úrovni stálého představitele při OSN, náměstka nebo jiného vysokého diplomata. Česká republika by byla přítomna, mohla by říci svůj postoj, ale zároveň by nevysílala signál, že fórum, jehož téma a politický rámec určila Čína, je pro ni natolik důležité, aby kvůli němu přijel šéf diplomacie.

Ministerská účast je politický signál

Diplomacie není jen obsah projevů. Je to také pořadí schůzek, úroveň zastoupení, místo, čas a symbolika. Když ministr zahraničí osobně přijede na akci svolanou Čínou, je to signál. Nemusí to být signál servility. Nemusí to být geopolitický obrat. Ale je to signál změny tónu.

Macinka může tvrdit, že mu nejde o to, kdo Radě bezpečnosti předsedá. Jenže právě to je v diplomacii málo přesvědčivé. V mezinárodní politice nikdy nejde jen o abstraktní instituci. Jde také o to, kdo stanovuje agendu, kdo akci organizuje a kdo z ní politicky těží. Pokud Čína svolá debatu podle vlastních priorit a český ministr zahraničí se rozhodne přijet osobně, není to neutrální technická záležitost. Je to politické gesto.

Pokud chce česká diplomacie s Čínou „normalizovat“ vztahy, má vést konkrétní jednání: o vízech, obchodě, kyberbezpečnosti, Tchaj-wanu, čínském tlaku na české instituce nebo o podmínkách pro české firmy. Ale vystoupit v obecné debatě, jejíž téma a politický rámec určila Čína, není totéž jako promyšlená politika vůči Pekingu. Je to spíše viditelná účast na cizí scéně.

Bílý dům bez vrcholného jednání

Podobný problém se objevuje i u washingtonské části cesty. Macinka hovoří o důležité schůzce v Bílém domě. To zní silně. Jenže podle jeho vlastních slov se s prezidentem Trumpem setkat nemá. Jednat má s autorem nebo spoluautorem americké Národní bezpečnostní strategie, kterou USA vydaly v závěru loňského roku.

Taková schůzka sama o sobě není bezcenná. Autor nebo spoluautor strategického dokumentu může být velmi dobrým zdrojem informací. Může vysvětlit, jak americká administrativa chápe Evropu, Čínu, Ukrajinu, NATO nebo vztah k menším spojencům. Pro diplomacii je taková konzultace užitečná.

Ale je to právě konzultace. Není to vrcholné politické jednání.

Ministr zahraničí České republiky by měl ve Washingtonu usilovat především o jednání s lidmi, kteří mají skutečný rozhodovací mandát: s ministrem zahraničí, poradcem pro národní bezpečnost, představiteli National Security Council, Pentagonu, případně s klíčovými senátory a kongresmany. Autor nebo spoluautor strategie může být doplňkovým partnerem, nikoli hlavním obsahem cesty.

Pokud se z takové schůzky dělá hlavní bod návštěvy Bílého domu, vzniká dojem, že se politická váha schůzky nafukuje pomocí prestiže místa. Bílý dům zní velkolepě. Ale diplomatická váha schůzky nezávisí jen na adrese. Závisí na tom, kdo sedí u stolu a s jakým mandátem.

Diplomat nemá být influencer

Celá cesta tak začíná připomínat chování influencera, který se snaží být viděn na správných místech. OSN. Rada bezpečnosti. Čínské předsednictví. Bílý dům. Autor nebo spoluautor americké bezpečnostní strategie. Každý jednotlivý prvek zní efektně. Dohromady však nemusí tvořit promyšlenou zahraniční politiku.

Influencer pracuje s obrazem. Záleží mu na tom, aby byl zachycen ve správném prostředí, aby mohl publiku sdělit, že „byl u toho“. Obsah je často druhořadý. Podstatná je viditelnost, asociace a okamžitý dojem.

Ministr zahraničí má fungovat opačně. Jeho úkolem není být viděn všude, kde to dobře vypadá. Jeho úkolem je vybírat jednání podle jejich významu pro stát. Někdy má být viditelný, jindy záměrně nenápadný. Někdy má jet osobně, jindy má poslat náměstka nebo velvyslance. Právě schopnost rozlišovat mezi těmito úrovněmi je součástí diplomatické profesionality.

Když se ministr zahraničí chová tak, jako by každá příležitost k viditelnosti byla sama o sobě úspěchem, mění se diplomacie v politický marketing. Česká zahraniční politika ale není osobní mediální projekt ministra. Je to nástroj státu.

Problém není aktivita, ale selekce

Macinku nelze kritizovat za to, že je aktivní. Ministr zahraničí má být aktivní. Má cestovat, jednat, vyhledávat kontakty a využívat příležitosti. Problém je v selekci a proporci.

Účast na debatě, jejíž téma a politický rámec určila Čína, může být oprávněná, pokud je součástí jasně promyšlené politiky. Jednání s autorem nebo spoluautorem americké strategie může být užitečné, pokud doplňuje schůzky s rozhodujícími představiteli administrativy. Ale pokud se tyto prvky stanou hlavními pilíři cesty, vzniká pochybnost, zda nejde spíše o honbu za symbolickými kulisami.

Dobrá diplomacie nestojí na tom, že se ministr objeví na významném místě. Dobrá diplomacie stojí na tom, že ví, proč tam je, co tam chce prosadit, kdo je skutečný protějšek a jaký konkrétní výsledek může z jednání vyplynout.

V tomto případě zatím vidíme výraznou symboliku, ale nejasnou diplomatickou bilanci. Vidíme Radu bezpečnosti s agendou určenou Čínou, Bílý dům bez vrcholného politického jednání a výraznou aktivitu, u níž zatím není jasné, jaký konkrétní výsledek má České republice přinést.

Závěr

Macinkova cesta do USA nemusí být diplomatickým selháním. Ale její forma vyvolává oprávněné otázky. Pokud ministr zahraničí jede osobně na debatu svolanou Čínou k obecné agendě, která není konkrétní českou prioritou této cesty, a pokud ve Washingtonu prezentuje jako důležitou schůzku jednání s autorem nebo spoluautorem strategického dokumentu, nejde o přesvědčivý obraz silné diplomacie.

Působí to spíše jako zahraničněpolitický influencerismus: viditelnost v OSN, návštěva Bílého domu a spojení s velkými slovy i významnými kulisami. Jenže diplomacie není sbírání fotografií z prestižních míst. Ministr zahraničí nemá jezdit tam, kde to dobře vypadá. Má jezdit tam, kde to má pro Českou republiku skutečný politický význam.

A právě tento rozdíl je na Macinkově cestě zatím nejspornější.