David Floryk ve středečním vydání NP připomněl snahu ministra zahraničí přesunout zastupitelský úřad ČR z Tel Avivu do hlavního města Jeruzaléma. Je to jedna z věcí, za kterou Petr Macinka zaslouží pochvalu.

Shodou okolností o den dříve otevřel v Jeruzalémě velvyslanectví své země prezident Somalilandu Abdirahman Mohamed Abdullahi. Jako v pořadí osmý stát – po USA, Paraguayi, Guatemale, Hondurasu, Papui Nové Guineji, Kosovu a Fidži. Česká republika má šanci být devátá. Jistě lze namítnout, že Somaliland uznává zatím pouze jeden stát světa, a to právě Izrael. Dlužno ale dodat, že uznává stát reálný a fungující, který už v minulosti nezávislý byl. Připomeňme. Po druhé světové válce existovaly na území dnešního Somálska (včetně Somalilandu) dva útvary. Svěřenecké území Somaliland (na území Somálska bez Somalilandu), které spravovala z rozhodnutí OSN Itálie (šlo o bývalé Italské Somálsko), a Britské Somálsko, rozkládající se na teritoriu dnešního Somalilandu.

26. června 1960 získalo Britské Somálsko nezávislost. Vznikl stát Somaliland, který ale existoval pouze pět dní. 1. července 1960 totiž vyhlásilo nezávislost také Svěřenecké území Somaliland a spojilo se se státem Somaliland do jednoho celku – Somálské republiky, jak jsme si znali do roku 1991. Toho roku se Somaliland oddělil od Somálska a vyhlásil suverenitu. Jeho reprezentanti argumentovali tím, že Somaliland už jednou samostatným státem byl (v červnu 1960), přičemž spojení s druhou částí Somálska z onoho 1. 7. 1960 bylo dobrovolné politické rozhodnutí. Tudíž rozpad Somálské republiky v roce 1991 a vznik Somalilandu nebylo nic jiného než obnova původní státnosti. Somaliland vyhlásil nezávislost v roce 1991 především kvůli dlouhodobé marginalizaci této části státu a brutálním represím Barreho režimu vůči jeho obyvatelstvu a následnému kolapsu centrální somálské vlády. Že Somaliland, stát fungující pětatřicet let, uznal dosud pouze Izrael, je jedna z absurdit naší doby. Stejně jako to, že v Praze má velvyslanectví stát, který reálně neexistuje (Palestina).

Říká-li ale ministr Macinka, že by rád přesunul náš zastupitelský úřad v Izraeli do konce svého mandátu, ptám se, proč ne co nejdříve? Co brání tomu, abych se na té věci začalo pracovat okamžitě? Nemám na mysli technickou stránku věci, ta si jistě nějaký čas vyžádá, ale politickou. Vyjít můžeme z dokumentu „Stanovisko MZV k otázce Jeruzaléma“, které bylo na webu Černínského paláce zveřejněno 6. prosince 2017 (za ministra Zaorálka) a aktualizováno 4. ledna 2018 (za ministra Stropnického). V něm je uvedeno, že ČR „v současné době, než dojde k uzavření míru mezi Izraelem a Palestinou, prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967“. Je-li tomu tak, pak neexistuje důvod, proč by se nemohlo na přemístění zastupitelského úřadu začít pracovat okamžitě – s tím, že budova mise bude umístěna v té části izraelského hlavního, která se nachází uvnitř „demarkační linie z roku 1967“. Jinými slovy v západním Jeruzalémě.

Na první pohled jednoznačná záležitost. Nebyli by to ale politici, aby to celé nezkomplikovali. V další části stanoviska MZV čteme, že „Česká republika společně s ostatními členskými státy EU na základě závěrů Rady pro zahraniční věci EU považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izraele a budoucího Státu Palestina“, přičemž „o přesunu zastupitelského úřadu ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma můžeme uvažovat až na základě výsledků jednání s klíčovými partnery v regionu a ve světě“. Z toho můžeme dovodit: samotný fakt, že uznáváme za hlavní město Izraele západní Jeruzalém postrádá praktický význam, pakliže se dobrovolně vzdáváme práva, které náleží každému suverénnímu státu, totiž svobodně se na otázce umístění velvyslanectví dohodnout pouze s tím státem, jehož se tato otázka týká. Jinak řečeno: jsme, nebo nejsme suverénní stát, když do rozhodnutí o tom, kde bude stát české velvyslanectví v Izraeli, musí kromě české a izraelské strany mluvit ještě někdo další? Kde jsou všichni ti koaliční vlastenečtí politici, kteří tak rádi varují před ztrátou naší suverenity v EU? Co udělali pro to, aby tuto suverenitu prosadili alespoň ve věci ambasády v Izraeli? Dokáže-li nynější vládnoucí garnitura nesouhlasit s jinými politikami EU (migrační pakt, Green Deal, povolenky ETS2 aj.) a usiluje-li o jejich změnu či zrušení, proč se nevzepře „diktátu Bruselu“ a neprosadí přestěhování velvyslanectví do Jeruzaléma? Mohla na tom pracovat od počátku svého mandátu. Jsme-li těmi, za koho se považujeme, tedy nejlepšími přáteli Izraele v EU, pak bychom to měli dokázat činem. Uznat po vzoru Spojených států celý Jeruzalém jako hlavní město Státu Izrael a co nejdříve do něj přesunout naše velvyslanectví.

I kdybychom ale měli problém s uznáním celého Jeruzaléma jako hlavního města židovského státu, s poukazem na onen naprosto nerealistický koncept, totiž že Svaté město bude metropolí jak Izraele, tak Palestiny, tak ani v tom případě nám nic nebrání v přemístění ambasády do západního Jeruzaléma. Protože i v tom nejčernějším scénáři mírového narovnání, který by znamenal opětovné rozdělení Jeruzaléma (k čemuž, dá-li Bůh, nikdy nedojde), zůstane tak jako tak západní Jeruzalém izraelským hlavním městem, jak tomu bylo do červnové války 1967. Čili: na české straně, chce-li její vládnoucí establishment dokázat, že slova o suverenitě republiky a nadstandardním přátelství s Izraelem myslí vážně, neexistuje žádná překážka, která by stála v cestě tomu, aby na přesunu ambasády začala ve spolupráci s hostitelskou zemí okamžitě pracovat. Slov na toto téma jsme slyšeli dost. Nyní je na řadě akce.