Dnes mě v našich médiích zaujal poplašný článek na iDNES o tom, jak se může odrazit výsledek amerických „mezivoleb“ (midterm elections) v míře angažovanosti USA v konfliktu na Ukrajině.

To chce ale trochu širší, možná i překvapivý kontext. Když v letech 1982 a 1983 začaly evropské státy NATO rozmisťovat na svém území jaderné nosiče středního doletu Pershing, vyvolalo to ohromnou vlnu veřejné nevole. Desítky milionů lidí dávaly velmi rozhořčeně najevo svůj nesouhlas s tímto eskalačním (jak tomu tehdy říkaly) krokem a snažily se mu všemožně zabránit.

Ulicemi západoevropských metropolí pochodovaly milionové demonstrace, aktivisté si lehali na koleje před transportní vlaky, hlídky se snažily blokovat vjezdy do základen a kasáren. Co to ale tehdy bylo za lidi a kdo je vedl? Byli to levicoví radikálové, mladí socialisté, zelení, anarchisté. O některých z těch struktur si vrabci štěbetali na střechách, že část financí na jejich aktivity pochází ze sovětských zdrojů.

Dnes jsou tyto síly v Západní Evropě u moci. Dnes vládnou. Dokonce mnohde jsou to stejní lidé, tedy ti, co zamlada pochodovali s mírovými vlajkami. A nyní? Nyní jsou nejmilitantnější složkou politického spektra v každé západoevropské zemi. Mají nejsilnější válečnickou rétoriku a i ve skutcích jsou nejaktivnějšími dodavateli zbraní a logistických systémů na Ukrajinu. Co způsobilo tento názorový kotrmelec?

On to možná ani žádný kotrmelec není. Oni se nezměnili. Změnilo se něco jiného. Nepřítel. Nepřítel v podobě Andropovova či Černěnkova socialistického Sovětského svazu pro ně zas takovým nepřítelem nebyl. Rusko Solženicynovo, navazující na carismus, ale už ano. Pokračovatelem tehdejšího Sovětského svazu, na který tito levičáci tenkrát pohlíželi vlídně, je nyní v jejích očích spíše Ukrajina. To je zajímavé a pro leckoho možná i překvapivé zjištění.

Za Atlantikem to není jiné. V dnešní iDnes najdeme zmíněný článek plný obav z nadcházejících kongresových voleb. A že by mohly být jistým referendem o levičácké Bidenově vládě. Předpovědi avízují mírné nebo i velké vítězství republikánů, kde hlavní roli získávají podle iDNES „libertariáni a populisté“. Na konzervativní proudy autor nějak pozapomněl. V každém případě nejen autor tohoto textu, ale i mnozí komentátoři levicového západního tisku vyjadřují obavy, že posílení pravice v USA může vést k ochladnutí amerických vojenských aktivit na podporu napadené Ukrajiny.

O naší politické scéně v tomto smyslu nemá cenu psát. Je skoro jedno, k čemu se nominálně současná česká vláda hlásí, když veškeré své zahraniční, ale i vnitropolitické aktivity úzkostlivě kopíruje podle vzoru, jehož autory jsou někdejší rudí revolucionáři z barikád v roce 1968 a aktivisté „mírových hnutí“ ze 70. a 80. let.