V sobotu se nespokojení občané sešli v Praze pod sochou svatého Václava a v závěru sešlosti dokonce předvedli malou českou verzi útoku na Kapitol. Pokusili se vtrhnout do budovy Muzea, aby strhli z fasády ukrajinskou vlajku. Srovnání s útokem na washingtonský Kapitol je asi toho řádu, jako je srovnání Eifelovky s Petřínskou rozhlednou, ale snaha byla.

Kdo si večer pustil v televizi zprávy, viděl i záběry z Paříže. To je město, kde mají Eiffelovku. Podle toho jejich demonstrace vypadají. Čeká nás něco podobného? Když ano, jak to bude vypadat?

Když před třiceti lety padnul režim, hodně se mluvilo o „návratu na Západ‟. Byl k tomu i plakát, v novém slovníku poster. Znázorňoval vysokou zeď a o ni opřený žebřík. To jako abychom po něm vylezli do výšin Západu. Přestalo se o tom mluvit už dávno, jen občas narazíme na to, že úroveň platů pracovníků na Západě je pro nás stejně nedosažitelná, jako… vždycky. O samotném návratu na Západ se mluví jen málo. Na tamní životní úroveň nedosáhne ani dnešní generace mladých. A co úroveň demonstrací?

Před třiceti lety jsem hodně jezdíval do Paříže, byl jsem zaměstnaný u česko – francouzské firmy. Nebylo návštěvy, abych nebyl svědkem demonstrací, kde zasahovali štítaři a vodní děla. Sobotní demonstrace na Václavském náměstí byla zjevně proruská a protiamerický akcent tam byl jasný. Jděte se podívat k americké ambasádě na Malé Straně. Přes ulici tam mají policajti strážnici, má dveře trochu jako vesnická kadibudka z českých filmů. V Paříži? Vzpomínám na ni jako na betonem a samopalníky chráněnou pevnost. Už jsem tam dlouho nebyl, ale nevěřím, že se to moc změnilo.

Demonstraci skutečně západního švihu zažila Praha jenom v roce 2000 při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. To byla tenkrát pořádná řežba, létaly dlažební kostky, nasazen slzný plyn, byl jsem tenkrát u toho. Jenže byl to aktivistický dovoz, převážně italský import. Aktivisté přijeli z Itálie vlakem a pro jistotu ho zapálili, tak se to dělá, tak to má být! Dnes jsou ti aktivisté o dvacet let starší a nejspíš sedí ve vedení nevládek a pobírají dotace. O kolorit v ulicích se stará jejich mladší generace.

Po sobotním kraválu u Muzea skončilo v klepetech, jak jsem četl, osmnáct lidí. V roce 2000 jich bylo devět set, to bylo jiné kafe, dovozové. Do výkonu italských výtržníků mají chcimírové od Muzea daleko. Co bude dál? Přitvrdí?

To se samozřejmě teprve uvidí. Zatím k tomu ale připomenu ještě jinou zkušenost: jsou různé demonstrace v Paříži. Když v roce 1968 tam byly výtržnosti, taky s dlažebními kostkami a planoucími automobily a slzným plynem, prezident de Gaulle vyslal do ulic statisícovou protidemonstraci, vedl ji mimo jiné André Malraux. Do čtrnácti dnů bylo po všem. I na tuto možnost je třeba myslet.

Na takovou demošku půjdu.

Zveřejněno 13.3. v Lidových novinách