Až na stránky Neviditelného psa se dostala diskuse mezi pány Jaklem z Institutu Václava Klause (On nám někdo v tichosti přepsal ústavu?) a Pánkem z Liberálního institutu (Omyl pana Jakla) o význam pojmu liberální demokracie. Ve stručnosti – protože o diskusi samotnou vlastně nejde – jedna strana tvrdí, že výraz liberální demokracie si uzurpuje prostory, které mu nepatří, zatímco oponent hájí jeho (pravý) a legitimní význam.

Sir Karl R. Popper kdysi napsal (uvádím zpaměti), že bychom neměli zbytečně ztrácet čas pokusy o přesnou definici našich pojmů v domnění, že nám to pomůže v argumentaci a dobrání se pravdy. Každý přece ví, říká zhruba, co je to duna písku. Přesná definice nám tady, a v dalších případech, k ničemu nepomůže. Definování pojmů vede jen k nekonečnému definování pojmů.

Ukazuje se však, že v případě pojmu demokracie, je nejasno kolem jejího skutečného významu zdrojem nedorozumění, jejichž výsledkem je i výše zmíněná diskuse. Je vlastně s podivem, že se dosud neobjevil popis její v podstatě velmi jednoduchého významu. Pokud přehlédneme nejrůznější výroky a definice pojmu demokracie, zdá se, že tomu tak skutečně je.

Vzato od počátku: jedinec ovšem nerozhoduje demokraticky. Jestliže učiní závěr, že si už nedá další pivo – anebo dá –, nemá to s demokracií nic společného. Stejně jako rozhodnutí toho jedince, kterému se musí podřídit ostatní. Těm a takovým se říká diktátoři. Ale ani výsledek diskuse s manželkou, zda jet na dovolenou tam či onam, není rozhodnutím demokratickým. Buď vás přesvědčí ona, nebo vy ji, ale rozhodnutí nebylo přijato demokratickým způsobem. Každý v páru má jeden hlas. Ale už v momentu, kdy se spolek zahrádkářů hlasováním rozhoduje, zda zbudovat nový přívod vody nebo přijmout dalšího člena, jde o demokratický postup. Pak je samozřejmě také hlasování v parlamentních nebo jiných volbách demokratickým postupem. Stejně jako hlasování v parlamentu o návrzích zákonů. V počátcích všeho to bylo hlasování starých Řeků.

Z toho všeho plyne jednoduchý závěr o podstatě demokracie: Demokracie není nic jiného, než metoda přijímání rozhodnutí ve skupině. Rozhoduje se hlasováním, přičemž každý hlasující má jeden hlas o stejné váze. Pokud nemá rozhodovat právo silnějšího nebo právo privilegovaných anebo násilí, je hlasování jedinou metodou, jak přijmou společné rozhodnutí. A právě toto je demokracie. Nic jiného.

Z toho ale také plyne, že samotná demokracie nezaručuje vůbec nic. Ani že přijaté rozhodnutí bude správné nebo spravedlivé anebo že bude dokonce skupině prospěšné. Může zrovna tak být zhoubné nebo škodlivé a třeba i nesmyslné. To už mimochodem proto, že vůbec neplatí, že ́víc hlav, víc rozumu ́. Skupina jako celek může dokonce přijmout rozhodnutí, které bude horší než to, které by samostatně přijal její nejméně schopný jedinec (což je také silný argument podporující vymezení maximálního prostoru pro svobodu rozhodování jednotlivce).

A protože je demokracie sama o sobě jen a pouze metodou přijímání rozhodnutí ve skupině, je nutné dodávat jí v dalším přídomky, tedy zastupitelská, parlamentní nebo liberální. Jinde zase buržoazní nebo sociální - aby pak pojmovou zmatenost korunoval termín lidová demokracie.

V tomto našem případě pak máme nakonec dvě možnosti: buď je podané vysvětlení podstaty demokracie správné - anebo není. Jisté ale je, že demokratickým způsobem na to nepřijdeme.