V zemi, kde opoziční poslankyně bez uzardění veřejně označují premiéra za vilného starce, se opravdu nemůžeme divit tomu, že roste násilí na seniorech a že se z veřejného prostoru vytrácí elementární úcta ke stáří. Jazyk politiky není neutrální kulisa. Je to vzor. A často bohužel ten nejviditelnější.

Nutno dodat, že jde o problém hlubší a déle trvající. Premiér Andrej Babiš není zdaleka první, kdo se setkal s opakovanými urážkami z důvodu věku. Před ním „měli tu čest“ čelit podobnému nešvaru v míře nikoliv zanedbatelné například prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus anebo veřejný ochránce práv pan Stanislav Křeček (87 let). Je nepochopitelné, že urážky z důvodu věku často zaznívají od těch, kteří jinde halasně bojují proti různým formám diskriminace. Ať již z důvodu rasy, národnosti, sociálního vyloučení nebo pohlaví. Smutný dvojí metr.

Omluvy (či spíše výmluvy), že si ten který dříve narozený politik ageistickou hrubou urážku zasloužil, jsou v demokratickém právním státě (Rule of Law) naprosto neakceptovatelné. Nechť je například zmíněný Babiš kritizován za své konkrétní názory a postoje, ostatně tak jako každý jiný, nicméně diskriminační urážky z důvodu věku jsou nebezpečné chucpe. Víc, než si myslíme.

Hygienický standard demokracie

Jestliže si z nejvyšších pater politiky zvykáme poslouchat, že věk je nadávka, že stáří je směšné, trapné, obtěžující nebo podezřelé, proč bychom se měli divit, že se stejný postoj přelévá i do běžného života „spodních deseti a půl milionu“?

Když je senior v politické debatě redukován na karikaturu, není už pak tak těžké ho v tramvaji odstrčit, okrást, nebo mu dát „lekci“, protože „stejně už má odžito“. Říkala to přece i ta roztomilá slečna na TikToku, tou svojí „cool CzechEnglish“, které rozumíme jen my mladí. Politická kultura není luxus pro lepší časy. Je to základní hygienický standard demokracie.

A mezigenerační respekt je její nedílnou součástí.

Co jsme my, budete i vy…

Společnost, která se vysmívá starým lidem, se vysmívá sama sobě – své minulosti i své budoucnosti. Každý, kdo dnes s lehkostí používá věk jako urážku, by si měl položit jednoduchou otázku: kam to povede zítra? A koho se to dotkne pozítří?

Česká a moravská politika dnes naneštěstí zhusta připomíná hospodskou hádku. Svár, kde vítězí ten, kdo mluví hlasitěji a hruběji.

Argumenty stále častěji ustupují osobním útokům. I bazální respekt mizí a hranice slušnosti se posouvají tak daleko, až přestávají existovat. A společnost si zvyká. To je možná to nejnebezpečnější.

Václav Havel kdysi mluvil o moci bezmocných, o odpovědnosti slova a o tom, že pravda a slušnost nejsou slabostí, ale silou. Dnes jeho hlas v české politice citelně chybí. Ne proto, že by byl bezchybný, ale proto, že připomínal samozřejmost, na kterou jsme zapomněli: že politika má kultivovat společnost, ne ji strhávat dolů.

Sečteno a podtrženo: máme se politické – a hlavně mezigenerační – kultuře v Česku opravdu ještě hodně co učit.

Možná by úplně stačilo začít znovu u obyčejné věci: mluvit o druhých tak, jak bychom chtěli, aby jednou mluvili o nás.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.