Veškerou moc v České republice od této chvíle hrozí převzít španělská inkvizice. Alespoň tak to vypadá podle hysterie, která zejména v řadách angažovaného pirátstva provází diskusi o přijetí tzv. Vatikánské smlouvy.

„Tato smlouva nás může vrátit o stovky let zpět, kdy církev stála nad zákonem a spravedlnost byla nedosažitelná,“ svěřila se se svým proroctvím pirátská poslankyně Klára Kocmanová na svém blogu. Z čehož je dobře vidět, že pokles čtenářství u mladší generace rozhodně není plošný. Třeba právě u paní Kocmanové nejen nepochybuji, že Jiráskovo Temno četla hned několikrát, ale jsem náchylný věřit tomu, že by dokázala napsat druhý díl.

Z jejího blogu se dozvídáme, že v případě podpisu smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem hrozí zneužití zpovědního tajemství k tomu, aby se pochybení služebníků samotné církve snáze zametala pod koberec. „Smlouva by mohla vytvořit neviditelný ochranný štít, pod který se budou skrývat zločiny, jako je sexuální zneužívání, a to včetně dětí,“ sugeruje nám Klára Kocmanová představu, že kněží budou jako na běžícím pásu prznit ministranty a pak si o tom půjdou špitat do zpovědnic.

Už dvacet let…

K tomu je možná dobré říct, že ochrana zpovědního tajemství je součástí českého právního řádu více než dvacet let (Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností). Rovněž ochrana důvěrnosti a garance mlčenlivosti dalších pastoračních pracovníků je v tomto zákoně zakotvena. Ti mají právo „zachovávat povinnost mlčenlivosti (…) v souvislosti s výkonem (…) práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let. Katolická církev (a její učení, o něž se tu jedná) tu před 50 lety, co si tak vzpomínám, už byla. Její kněží tehdy přikládali do kotlů, umývali okna nebo seděli v kriminálech.

Smlouva se Svatým stolcem tedy jen potvrzuje stávající praxi a navíc deklaruje vědomé a souhlasné podřízení se stávající české legislativě. Neděje se tedy nic jiného, než že se nadále odmítá prolomení tisícileté závaznosti zpovědního tajemství. Právě to ovšem leží paní poslankyni Kocmanové velmi na srdci. Abychom už konečně slezli ze stromů a začali se chovat jako civilizovaný a probuzený národ, nabízí nám příklady dobré praxe ze světa. „Na západě již některé státy zpovědní tajemství v podobných případech prolomily,“ sděluje nadšeně, „například Austrálie zavedla povinnost oznamovat sexuální násilí, i když bylo odhaleno při zpovědi.“

V této souvislosti se nabízí řada otázek, z nichž ta nejméně palčivá je, jak se Austrálie ocitla na západě. Daleko aktuálnější je dotazovat se, proč by nám měla být vzorem duchovní praxe země, kde se první křesťané objevili dvě stě let po smrti nejslavnějšího evropského mučedníka zpovědního tajemství Jana Nepomuckého. Nebo proč by nám vůbec měla být jakákoli země vzorem v tom, co je tisíciletou praxí Božího lidu.

Vedoucí čokoládovny rozhoduje

V další části své pronikavé úvahy nás paní Kocmanová seznamuje s faktem, že statistiky ukazují, že 4–7 % katolických kněží se dopustilo sexuálního násilí. Jak právě tato informace souvisí se zpovědním tajemstvím, není úplně jasné. Nevíme bohužel, nakolik je paní poslankyně obeznámena s průběhem svátosti smíření. Ale nevadilo by, kdyby jí někdo vysvětlil, že ten, kdo ve zpovědnici vyznává hříchy, v 99 % případů není ten kněz.

„Proč takovou smlouvu vůbec potřebujeme, jaké výhody přináší lidem v ČR?“ dotazuje se závěrem paní poslankyně na svém účtu na síti X. „Samé otázky. Odpovědi ale vláda zatím nenabízí, k podpisu došlo bez odborné diskuze. Za @PiratskaStrana rozhodně nepodpoříme.“

Tento úsměvně svazácký výkřik okomentujme snad jen konstatováním, že odborná diskuse nad smlouvou samozřejmě proběhla. Jejímu podpisu předcházelo vyjednávání expertních skupin, zahrnujících odborníky z mnoha oblastí od práva přes teologii až po širokou paletu humanitních věd. Paní Kocmanová, která na Církevním gymnáziu v Kutné Hoře dosáhla maturity a její vhled do duchovních otázek byl formován pracovní zkušeností provozní pražské čokoládovny, do žádné z nich patrně nebyla přizvána. Což je samozřejmě obrovská škoda a my můžeme této zmarněné příležitosti jen hořce litovat.

Vojtěch Libický, Konzervativní noviny