Předseda Ústavního soudu ČR Josef Baxa varoval na tryzně v Terezíně před projevy autoritářství a přirovnal současnou atmosféru ve společnosti k době před nástupem nacismu. V době vzrušených diskusí před nadcházejícím brněnským sjezdem je to třaskavé přirovnání, ale bohužel cela výstižné. „Nikdy nebylo ve veřejném prostoru tolik vědomých lží vydávaných za pravdu…, Někteří lidé proto už nevěří nikomu a ničemu“ míní Baxa. „Znovu tak může být nástup zla, autoritářství a totality usnadňován. Není to zprvu tak viditelné a nápadné,“

Přesně tak. Jsem účastníkem nejen diskusí, ale i politického života od počátku devadesátých let a opravdu bych obtížně hledal v paměti dobu s tak vymizelým stavem respektu nejen k liberálním, ale prostě občanským a lidským odlišným názorům. A naopak dobu plnou takové vzrůstající zjevné nenávisti. Jako by u nás snad přibývali lidé, kteří by byli ochotní věšet…Ale asi se shodneme v tom, že jsou u nás spousty nebezpečných lidí. Jenom se asi neshodneme v názoru, kteří to jsou. Pak je to ovšem těžké…To pak vede k pochybnostem, zda vůbec lze řešit tyto problémy demokratickými prostředky, když existuje nedůvěra ke všemu. Tady i k výsledkům demokratických voleb….

Trochu mi vadí, že pojem „nenávist“ jaksi jakoby prosakuje i o do právních předpisů. Stále zde čtu o „nenávistném postoji“, „nenávistném chování“ apod. To, podle mého názoru neodpovídá skutečnosti. Zpochybňující, nesouhlasný nebo jen okázale nevšímavý postoj k národnostním sexuálním nebo etnickým menšinám může být jistě nevhodný, ale nemusí být nutně nenávistný. To není totéž.

Abychom neopustili aktuální téma, zcela v duchu předcházejícího popisu stavu společnosti, debata o sjezdu Landsmanšaftu u nás již zcela opustila realistické meze a stala se kolbištěm dezinformací, nadávek, zjevných nesmyslů a obvinění, prezentací neznalosti historie ani současného světa, věcných argumentů a pochybností, kolektivního posuzování národa, ale i osobních urážek. Ale copak jakákoliv debata o jakémkoliv problému probíhá dnes v Čechách jinak, na sociálních sítích, a i v parlamentu? Opravdu to již jinak nedovedeme?

Kdo co sám zažil, kdo si co pamatuje a čeho byl svědkem, nemá velký význam. Historie se do paměti lidí i národa promítá různě: mnozí mladí lidé zatím sice nevědí, co se stalo roce 1968 nebo v roce1989, ale při slavnostním nástupu naší armády zaznívá husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“, ať již o husitech ví nebo si myslí kdokoliv cokoliv. A s událostmi před osmdesáti lety to asi nebude jinak.

A. Lustig kdysi prohlásil, že Němci se musí sto let omlouvat za to co spáchali, ale jeho potomci prý nyní souhlasí se sjezdem Landsmanšaftu. A co má být? A. Lustig to jistě myslel velmi obrazně (jak jinak). Jeho potomci si jistě nemyslí, že rozbití republiky a poslání jejich předka do koncentráku, byl dobrý nápad. Wintonovy děti prý nic nenamítají proti konání sjezdu. Jistě, proč ne? Jejich zachránce sir Winton to však učinil právě proto, že viděl, jak se na Evropu řítí zlo a kdo má na něm rozhodující podíl.

Přimlouvám se nyní o vzájemné pochopení a toleranci. Ne samozřejmě k historii, ale k názorům. Kdo se vyjádří souhlasně či nesouhlasně s konáním brněnského sjezdu není, proboha, ani kolaborantská ani „flastenecká“ svině. jak jsme to obdobně slyšeli nedávno. Nebuďme jako oni!